Tenkrát v Hollywoodu je Tarantinův nejvrstevnatější a nejupřímnější film

Devátý a pravděpodobně předposlední film Quentina Tarantina se odehrává v prostředí hollywoodských umělců v roce 1969, kdy se rychle mění společnost.

Klasické americké westerny začínají v roce 1969 nahrazovat jejich italské „spaghetti“ verze a modly předchozího období ustupují módnímu tlaku popkultury, v níž pomalu převládá estetika hippies. Jestliže ale někdo tvrdí, že Tenkrát v Hollywoodu je film právě o této době a že jí Quentin Tarantino svým filmem vyjadřuje poctu, pravděpodobně se ztratil někde v polovině významů filmu a chytil se do Tarantinovy pasti. I pro podobné diváky máme ale dobrou zprávu. Podobné pasti svému publiku klade Tarantino ve všech svých nejlepších filmech.

Rick a Cliff

Tenkrát v Hollywoodu vypráví Tarantino jako příběh dvou kamarádů – westernového herce Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio) a jeho kaskadéra Cliffa Bootha (Brad Pitt). Klasický buddy film o trochu nevyrovnaném, ale přesto funkčním přátelství, které jednou musí skončit, je zároveň paralelou k pomíjivému okouzlení tehdejší estetikou, která díky masovému dopadu popkultury tvarovala charakter celé společnosti. Dalton je za zenitem a jako pohasínající hvězda westernových televizních seriálů dostává role záporáků, které v nových filmech porážejí hrdinové nastupující generace. Tuto situaci se snaží změnit jeho agent Marvin Schwarcs (Al Pacino). V tarantinovsky dokonalém monologu svému svěřenci vysvětluje, že se musí ze záporných rolí vyhrabat. Záporáci totiž v hollywoodských filmech musí být vždy poraženi a auru poraženectví si pak diváci nespojují ani tak s postavou, na kterou rychle zapomenou, ale s hercem samotným. Možná ho dříve milovali, ale dnes už jen sledují jeho sešup.

Slavný režisér své postavy miluje a ve svém fikčním světě jim vždy umožní dosáhnout naplnění toho, o co usilují a co potřebují.

Rick se s neúspěchem vyrovnává těžko. Přichází o nejdůležitější věc svého života – slávu. Ta mu dávala pocit, že je na světě důležitý. Tarantino jeho postavu nenapsal ani tak jako dojemnou, ale spíš dojímající se nad sebou. Nějakým zázrakem se mu ale podařilo, aby film nebyl jen negativní parodií. Rickova postava má svou zvláštní přitažlivost. Rick Dalton je k sežrání, protože se nad sebou dojímá, ačkoliv k tomu vlastně ještě ani nemá důvod. Jeho herectví, pokud tedy vydrží být střízlivý, okolí oceňuje. Dalton ale k životu potřebuje něco víc, třeba pozvánku na večírek u tehdejší hollywoodské superhvězdy, režiséra Romana Polanského, který si koupil dům hned vedle něj. A kromě toho chce také znovu a znovu zažívat euforii hrdinství, kterou zná z filmových rolí v dobách své největší slávy. A to mu realita Tarantinova filmu také dopřeje.

Historie tu není pánem

Rickovu kaskadéru Cliffovi, který za něj zaskakuje v nebezpečných scénách, ale ve skutečnosti se čím dál víc živí jako jeho asistent a řidič, je uvadající sláva jeho zaměstnavatele celkem ukradená. Nikdy nebyl hvězda a vždycky mu bylo jasné, že sláva jeho živitele tu nebude napořád. Až skončí, tak prostě skončí. Cliff není tak dojemná postava jako Rick – dokáže čelit světu kolem. Zatímco Rick se užírá, Cliff jde opravit anténu na střeše nebo se projede autem po Hollywoodu. Pohodový a přitažlivý sympaťák se po nových pocitech nepídí, čeká, až přijdou za ním. A když se objeví problém, odstraní ho. I kdyby mu stál v cestě třeba Bruce Lee, nebo i něco mnohem temnějšího a nebezpečnějšího. Díky Cliffově nevinné interakci se sympatickou mladou hippie (což je mimochodem skvělá ukázka toho, jak by měla ideální komunikace starších pánů s mladšími dívkami probíhat) totiž odhalíme nedaleko Daltonova bytu hipízáckou komunitu, v níž něco není tak úplně v pořádku.

Dvě hlavní postavy jsou také hlavním klíčem k pochopení filmu. Právě vztah Ricka a Cliffa je tím skutečným příběhem, o který tu jde. Od této příběhové linie „buddy filmu“ nás ovšem neustále odvádí nelineární vyprávění, desítky odkazů k filmové historii, historii Spojených států a alternativní realitě z jiných Tarantinových filmů. Dějové odbočky, v nichž vystupují reálné postavy ve zcela vyfabulovaných scénách, a cinefilské úklony žánrovým záběrům (jako jsou třeba Cliffovy jízdy v autě) film nejen zahušťují, ale Tarantino se jimi diváka snaží také odlákat od hlavní příběhové linie a nechává ho, aby o postavách uvažoval v jiných souvislostech.

I divák méně zběhlý v historii hnutí hippies, v dějinách amerického filmu nebo třeba jen v Tarantinově filmografii bude vnímat skvěle vybudovanou melancholickou rovinu filmu o dvou kámoších. Vzdělanější publikum bude mít paradoxně cestu k závěrečnému finále nejkomplikovanější. Pokud propadne iluzi, že jde ve filmu skutečně o melancholické ohlédnutí za reálnou podobou přelomu šedesátých a sedmdesátých let, závěr mu poměrně brutálně ukáže, že historické okolnosti nejsou v příběhu pánem a že tady vládne pevnou rukou čaroděj Tarantino. Slavný režisér své postavy miluje a ve svém fikčním světě jim vždy umožní dosáhnout naplnění toho, o co usilují a co potřebují. Učiní tak i ve svém zatím nejvrstevnatějším, nejpropracovanějším a také nejupřímnějším filmu, který toho nakonec neprozradí zase tolik o Hollywoodu přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale především o svém tvůrci.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image