To byl zločin, Vojtěchu Filipe!

Asimilační politika vůči Romům v době, kdy v Československu vládla KSČ, způsobila mnohé lidské tragédie a její důsledky pociťují Romové dodnes. 

Vojtěch Filip, předseda Komunistické strany Čech a Moravy, napsal ve středu na svůj Twitter: „Připomínám všem, kteří se rozčilují nad stále zvyšující se cenou vepřového masa, že vláda ČR vedená B. Sobotkou vykoupila vysoce efektivní podnik v Letech za půl miliardy a uzavřela ho bez náhrady, a snížila tak produkci českého vepřového pod třicet procent naší spotřeby, to byl zločin.“

Jeho tweet se nezakládá na faktech, Prodej vepřína s počtem prasat v ČR nijak nepohnul, už proto, že v ČR bylo v roce 2018 podle Českého statistického úřadu 1 557 218 prasat, kdežto v prasečáku v Letech jich chovali jen třináct tisíc. Kromě toho, že psal nepravdu, je jeho tweet také neuvěřitelné chucpe. Příběh sběrného tábora v Letech a utrpení, které tam Romové zažívali, už sice v povědomí alespoň části české společnosti nějak zakotvil, ale už méně tušíme, jaké všechny útrapy zažívali Romové v poválečném období. Tedy v době, kdy byla u moci strana, jíž předsedá Vojtěch Filip.

Nejenže trestali romské děti za to, že mluvily romsky, odebírali je rodičům, ale dokonce se jim snažili vzít všechno včetně jejich minulosti.

Skutečnost, že se Komunistická strana nepřejmenovala, by mi vadila asi tak nejméně. Jenže spolu s tím šla ruku v ruce i nulová reflexe jejího působení před rokem 1989. Postupem času jsem si zvykla i na to, že nebude stranou sociální, která by hájila zájmy slabších vrstev, že tak nějak pořád pomrkává tam, kde jsou zájmy velkého kapitálu. A nakonec sleduji, že se z ní stala strana konzervativní, nacionalistická, místy otevřeně rasistická, která slova rovnost nebo solidarita snad ani nechápe a svou minulost nejenže nereflektuje, ona se jí přímo vysmívá. Nebo spíš – vysmívá se nám.

Za všechno může…

Svalovat vše na komunismus by bylo jistě ahistorické. Podobné praktiky, jako zde aplikovala státní moc vůči Romům během reálného socialismu, zažívaly a dodnes v nějaké míře zažívají různé etnické skupiny po celém světě. Ať už náboženské nebo etnocentrické představy o tom, že náš způsob života je ten nejlepší možný, vede různé státy, ale i církve třeba k tomu, aby odebíraly anebo lákaly děti z původních rodin pryč. Přesto ale nelze smazat vinu, kterou Filipova strana má. Kromě toho tu máme jeden podstatný rozdíl: aparát autoritářského státu je velmi dobře uzpůsoben intervencím do soukromého života svých obyvatel. Demokratická zřízení mají oproti těm autoritářským tu výhodu, že jsou schopna sebereflexe. Zpravidla od podobných praktik upouštěla dřív a nad tím, co napáchala, se pak vede diskuse. V současném neokoloniálním světě není určitě vše v pořádku, ale to nic nemění na tom, že se asimilační politika vůči Romům pořádné celospolečenské reflexe nikdy nedočkala.

Stejně jako nelze vnímat poválečnou historii Československa jako jednolité období, i vztah k Romům procházel různými fázemi. Po válce platil Zákon o potulných cikánech z roku 1927, který měl zjevný diskriminační charakter, a zároveň byly na Slovensku novelizovány vyhlášky z období války, které obsahovaly například nařízení zakazující bydlet Romům v blízkosti obcí, a v roce 1947 vláda navrhovala zřízení pracovních táborů pro Romy. První cílená politická opatření komunistické éry přišla na začátku padesátých let. V roce 1951 vznikl Návrh na řešení cikánské otázky v ČSR, ve kterém byla prosazována koncepce asimilace a v níž se začalo používat slovního spojení „osoba cikánského původu“. Pak nastal krátký obrat, kdy se kladl důraz na podporu „cikánské kultury“, aby se nakonec v roce 1958 státní moc definitivně přiklonila k tzv. politice asimilace. Tu vyrušilo už jen pražské jaro, tehdejší celkové uvolnění společnosti a vznik Svazu Cikánů-Romů. Následná normalizace byla ve vztahu k Romům z mnoha hledisek opět velmi tvrdá.

Psi tahali děti z pod postelí

Vraťme se ale do roku 1958, kdy 8. dubna spatřil světlo světa přísně tajný materiál Zásadní směrnice o práci mezi cikánským obyvatelstvem. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o takovém přístupu předcházely diskuse, zda se má přístup vůči Romům ubírat směrem asimilačním, nebo má být podporován rozvoj romské kultury, byl tento materiál polemický ke vnímání Romů coby etnické skupiny. V tomto duchu se v dokumentu píše, že se ukázalo, že snahy podporovat romštinu zpomalují „proces převýchovy cikánů“ a napomáhají „konzervovat starý, primitivní způsob cikánského života“. Nejvýraznějším prvkem této směrnice byla zřejmá snaha o „převýchovu cikánů“, kteří žijí „zaostalými formami života“ a u nichž se projevují „přežitky z dřívějších společenských formací, dokonce i z prvobytně pospolné společnosti (kočování, zbytky rodového zřízení, animismus, krevní msta atd.)“.

Největším zásahem do života Romů, který ze směrnice vyplýval, pak byl pokyn, který legitimizoval odebírání dětí do ústavní péče: „Zjistí-li soud v trestním nebo v občanskoprávním řízení, že rodiče cikáni nejsou s to zajistit řádnou výchovu svých dětí nebo že ji narušují, rozhodne o vhodných výchovných opatřeních, zejména o umístění ve výchovném ústavě, a po případě zbaví rodiče rodičovské moci.“ Slovo řádný je širokým pojmem, který bylo možné vykládat více způsoby. Vzhledem k celkovému nástinu života Romů a doporučením, která byla ve směrnici obsažena, lze vyvozovat, že opakem řádné výchovy mohla být i taková výchova, která žádným způsobem vývoj dětí neohrožovala. Tedy výchova v rodinách, které byly početnější, v nichž se mluvilo romsky nebo které nežily v dobrých materiálních podmínkách. Odebírání dětí se často dělo velmi drastickými způsoby, zaznamenány jsou i případy, kdy policejní psi vytahovali zpod postelí děti, které se tam schovávaly před sociálními pracovníky. V sedmdesátých letech už romské děti tvořily až padesát procent klientů dětských domovů, v některých částech republiky až osmdesát.

Konec kočování a rozptyl

Ve stejnou dobu byl připravován Zákon o trvalém usídlení kočujících osob, který vešel v platnost v roce 1959 a jeho aplikace zásadním způsobem ovlivnila život zejména olašských Romů, kteří do té doby kočovali. Během jedné noci jim vzali koně a kola z vozů a často trvalo i několik měsíců, než dostali nějaké ubytování. Některé rodiny byly přestěhovány do vysokých pater panelových domů. Lidé zvyklí žít kočovným způsobem života se tak ocitli v domech, které se podle pamětníků oněch událostí „ve větru kývaly“. Netřeba dodávat, že v nich nebyli šťastni.

V roce 1965 vznikla koncepce organizovaného přesunu „části cikánského obyvatelstva ze Slovenska do českých krajů“ a návrh pro zpracování zásad „likvidace cigánských sídlišť (ulic, čtvrtí, osad)“. Vládní výbor vytvořil koncepci „rozptylu a přesunu“ Romů, která si kladla za cíl přesunout organizovaně část Romů z východního Slovenska do Česka. V rámci družebních okresů se uvažovalo o přesunu 2 170 rodin, což znamenalo celkem čtrnáct tisíc Romů. Žádoucí bylo zrušení vyšší koncentrace Romů. Do roku 1970 mělo být zrušeno 611 osad. Koncepce se sice zcela nenaplnila, ale mnoho Romů přesunuto bylo. Začala vznikat další ghetta, která byla ještě horším místem k životu než původní osady. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že se jejich sousedy často stávali Romové z jiných rodů a osad, často znepřátelených, s nimiž neměli a nechtěli mít nic společného. A najednou s nimi měli bydlet v těsném sousedství. Někteří Romové se i z toho důvodu vraceli zpátky na Slovensko.

K nuceným přesunům docházelo i uvnitř Slovenska. Moje profesorka Milena Hübschmannová (Mi del o Del lake loki phuv) byla přítomna situaci, kdy jednu osadu chtěli přesunout do města v sousedním okrese. Osadu, kde byly i nějaké zděné domky, srovnaly buldozery se zemí. Romy nahnali do autobusu, ale když přijeli na místo, kde měli žít nový život, místní obyvatelé tam už čekali s kameny v rukou. Když to řidič autobusu viděl, obrátil to a odvezl je zpátky na místo, kde byla jejich osada. Jenže srovnaná se zemí. Na jejích troskách si Romové vystavěli bídné domky a žili tam dál.

Zvláštní důraz na vzdělání

Ani vzdělání stát nezvládl. Už v roce 1951 se ve zprávě Ministerstva vnitra O cikánské otázce psalo: „Otázku vzdělání cikánských dětí lze řešit velmi snadno podle dnešních platných předpisů. Do zvláštních (pomocných) škol sice nepatří, ale tam, kde nejde o velký počet dětí, bude toto opatření nejvhodnější. Při větším počtu dětí možno pro ně zřídit třídu pro mládež obtížně vychovatelnou, ovšem za předpokladu, že bude odstraněn dojem diskriminace.“ Postupně do zvláštních škol chodilo čím dál víc romských dětí a před rokem 1989 dokonce většina z nich. Tedy školy, ze kterých děti nemohly pokračovat nikam dál a nemohly získat žádné vzdělání, kromě zaučení se na pomocné práce v několika málo oborech bez maturity. Odebírání dětí bylo přitom často zdůvodňováno právě důrazem na vzdělání. Do zvláštních škol chodily i děti, které vyrůstaly v dětských domovech. Dětem se ve školách zakazovalo mluvit romsky a často dostávaly různé tresty, pokud zákaz porušily. Předávaly si například nějaký potupný předmět, který musely nosit na sobě – nosilo ho vždy to dítě, kterému naposledy uklouzlo romské slovo.

Další kapitolou jsou nucené sterilizace, které byly prováděny proti vůli romských žen. V období mezi roky 1970 až 1990 byly zaznamenány případy, kdy souhlas nebyl získán vůbec, nebo si ho zdravotníci vynutili během porodu a porodních bolestí. Dále pak případy, kdy byl dán na základě chybného porozumění, nebo dokonce pod nátlakem. Častý důraz na zdravotní hledisko, stále se opakující odkazy k hygieně, štítivá vyjádření představitelů tehdejší moci („semeniště hmyzu a krys“) ukazuje, jak moc byl tehdejší přístup blízký eugenice a že sterilizace v žádném případě nebyly jen nějaký úlet.

Skutečnost, že to, co nastalo po roce 1989, se mnohým Romům dnes jeví horší než reálný socialismus, postup československého státu ve vztahu k této menšině žádným způsobem neomlouvá. Rozbití rodin, nucené přesidlování, odebírání dětí, sterilizace, zákaz mluvit romsky, to vše se na Romech samozřejmě podepsalo, byť jejich vzpomínky na tu dobu překryl často vstup do divokých devadesátých let, kdy mnohé čekalo propuštění ze zaměstnání, rasistické útoky nebo ztráta bydlení, s odebíráním dětí se pokračovalo dál a zvláštní školy také nezmizely. To je však jiný příběh. Romové každopádně vstupovali do nové éry oslabeni asimilační politikou i tím, že byli tak dlouho vnímáni jako občané druhé kategorie, které je třeba převychovat.

Pohrdání vůči Romům mělo za důsledek i to, že Filipův režim postavil prasečák na místě, které mělo být pietním. O utrpení Romů za druhé světové války se tehdy samozřejmě nemluvilo. Nejenže trestali romské děti za to, že mluvily romsky, odebírali je rodičům, ale dokonce se jim snažili vzít všechno včetně jejich minulosti. Vojtěch Filip tohle všechno buď neví, anebo mu je to jedno. Nebo to dokonce schvaluje. Nevím, co je horší.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies