Toy Story 4: I hračky mají pocity

Poslední díl úspěšné franšízy Toy Story doslova vysvléká neoliberální ideologii do naha a ukazuje, že jiný svět je možný.

Pozor: text obsahuje vyzrazení děje filmu Příběh hraček 4.

Andy slaví narozeniny a v jeho dětském pokoji čekají hračky na to, jaké dárky tentokrát dostane. Těší se, ale mají také trochu strach, protože nové hračky mohou snadno nahradit ty staré, už dávno okoukané. Taková jsou nesmlouvavá pravidla, která určují děti, a hračky se s nimi musí smířit. Jen Šerif Woody je v klidu, protože si je jistý, že ho nikdo nahradit nemůže, dlouhodobě je Andyho nejmilejší věcí. Jeho výsostné postavení v hierarchii hraček ale ohrozí nový příchozí – kosmonaut Buzz Rakeťák. Hračky se samozřejmě nakonec naučí spolupracovat, protože nic jiného jim ani nezbývá.

Animák Příběh hraček odstartoval v roce 1995 veleúspěšnou filmovou franšízu, která se právě dočkala čtvrtého dílu. V polovině devadesátých let byl první díl velkým trumfem nezávislého studia Pixar, které o jedenáct let později koupila korporace Disney. Příběh hraček uvedl na svoji dobu revoluční CGI triky, zaujal ale také příběhem vyprávěným z pozice hraček, které mají vědomí a své vlastní životy plné pocitů a tužeb. A strachů. Dětem, které si s Woodym, Buzzem a spol. hrají, to zůstává skryté, ale my jako diváci máme do jejich světa přístup.

Jak se asi cítí hračky, s nimiž si už děti nechtějí hrát nebo je dokonce někdo vyhodí do popelnice? Těmto emocím moc dobře rozumějí právě děti, pro něž je jeden z prvních pocitů strach, že je opustí rodiče – psychologové hovoří o separační úzkosti mezi osmým až sedmnáctým měsícem života. Filmy ale působí i na rodiče, kteří se pro změnu bojí, že už je jejich děti nebudou potřebovat. Žijeme v silně individualistické době, a i proto je strach z opuštění těmi nejbližšími, těmi, do nichž vkládáme svoji důvěru, největší noční můrou. Věrohodně popsané emoce postav Příběhu hraček jsou klíčem k popularitě série, která vydělala už čtyři miliardy dolarů a patří k nejúspěšnějším filmovým franšízám všech dob.

Hračky jako metafora dnešního prekariátu

Šerif Woody je hlavním hrdinou všech čtyř dílů. Zdobí ho nezlomné přesvědčení, že jeho životní úkol – potažmo úkol všech hraček na světě – je činit děti šťastnými. Woody je umanutý idealista, který se drží svého kréda, i když si s ním děti momentálně nehrají. Na začátku čtvrtého dílu ho jeho nová majitelka holčička Bonnie ignoruje, on je ale odhodlaný dál jí pomáhat do roztrhání těla. Tady si nelze nevzpomenout na Plechového panáčka, animovaný kraťas Pixaru z roku 1988 s hračkou vojáka, který musí překonat svůj strach z rozzuřeného batolete a splnit svůj esenciální úkol – potěšit dítě, i když to znamená jistou smrt (tedy v tomto kontextu poškození). Na jeho odhodlání je cosi fatálního, až nábožně fanatického.

Strach, který hračky cítí každou vteřinu své existence, a jejich nejistota z budoucnosti je dost možná klíčem k popularitě franšízy i mezi dospělými diváky.

Woody z Příběhu hraček vyznává stejnou filosofii, jenže pak v polovině filmu potká Pastýřku – hračku, která kdysi také patřila do Andyho domu. Teď už ale roky žije se svými přáteli-hračkami nezávisle a tvrdí, že děti ke svému životu vlastně nepotřebuje. Je to radikální myšlenka, kterou Woody nejprve vůbec nedokáže pobrat. Jenže proč by hračky vůbec měly potřebovat děti? Jsou nadané vědomím, nemají žádné fyziologické potřeby – co když je závislost na dětské lásce nakonec jen konstrukt, který jim byl vnucen? Vztah je to nerovnoprávný, děti určují pravidla hry a hračky jsou nucené žít většinu času ve stresu z toho, jestli jsou ještě dost dobré nebo zajímavé a jestli si s nimi bude ještě vůbec někdo hrát.

Strach, který hračky cítí každou vteřinu své existence, a jejich nejistota z budoucnosti je dost možná klíčem k popularitě franšízy i mezi dospělými diváky. Pocit, že nejsme dost dobří, a tudíž už můžeme být nechtění, zná člověk začátku 21. století víc než dobře. Je to děs jedince vrženého do víru volného trhu, který ho nutí neustále zpochybňovat svoje kompetence. Obecněji je to ale i pocit člověka moderního kapitalismu vrženého do iracionálního střídání recesí a konjunktur, které ale nenabízí žádné vysvobození. V této optice zastávají děti se svojí omnipotencí roli buržoazie v našem světě. Jsou to „vlastníci výrobních prostředků“, řekl by Marx, určují ve světě hraček pravidla a dávají jím cenu skrze to, kolik pozornosti jim věnují. Hračky jsou potom dělnická třída, možná spíše dnešní prekariát, odsouzený k tomu sloužit svým pánům do roztrhání těla jako zmíněný Plechový panáček.

Woodyho nezlomné přesvědčení, že bez dětí není nic, je ekvivalentem víry člověka žijícího pod vlivem neoliberální doktríny, že ke štěstí a naplnění vede jen nekonečné úsilí a práce – nejvyšší hodnoty života. Hračkám je pasivní hraní s dětmi stejným smyslem života, jako je pro člověka neoliberalismu práce. I hračkám systém skrze ideologii poskytuje pocit štěstí, nejdůležitější (a vlastně také jedinou) odměnu – rauš serotoninu. Před lidmi tají, že mají vědomí; když se objeví člověk, prostě si lehnou na zem a dělají, že jsou nehybné, podobně jako je tomu u dělnické třídy, jejíž práce má být s výjimkou jejich výsledků neviditelná.

První depresivní postava v dětských animácích

Čtvrtý díl, který měl českou premiéru minulý týden, přinesl na plátno nového důležitého hrdinu, kterým je Vidlík, hračka vyrobená holčičkou Bonnie (které Andy své hračky předal před odjezdem na vysokou). Je to v podstatě jen plastová vidlička s obličejem z plastelíny, ale má Bonnie pomoci přežít úzkost z nástupu do školy, a tak si k ní vytvoří silný citový vztah. Jenže Vidlík, frankesteinovské monstrum, vůbec hračkou být nechce. „Nejsem žádná hračka, vyrobili mě na polívky, saláty, možná chilli, a pak do odpaďáku. Svoboda!“ vysvětluje vzrušeně v jednu chvíli a v další se depresivně ptá: „Proč jsem vůbec naživu?“

Vidlík je dost možná první vyloženě depresivní postava v dětských animácích a Woody musí vynaložit velké úsilí, aby ho udržel naživu. Tady Vidlík vyloženě připomíná čínské dělníky v továrně společnosti Foxconn, kteří páchali sebevraždy, protože už nemohli snést nelidské podmínky své práce. Svoboda, po které Vidlík touží, je k nalezení jedině v sebevraždě. Albert Camus by měl z této postavy ve velkorozpočtovém animáku rozhodně radost.

Vidlík dokonce v jednom okamžiku cituje refrén úzkostné hymny Creep od Radiohead: „Nepatřím sem.“ Nakonec ale podlehne, Woody ho – stejně jako další hračky v předchozích dílech – zasvětí do tajů ideologie, které je nutné se podřídit. Vysvětlí mu, že hračky jsou tady od toho, aby si s nimi děti hrály, jiný účel na světě nemají. A Vidlík se nakonec podvolí. Podobně jako Buzz Rakeťák, který v prvním díle dlouho odmítá přijmout fakt, že je jen hračka, a ne kosmický superhrdina, který vede intergalaktickou válku proti imperátorovi Zorgovi. Nakonec se i z něho stane příkladný člen společnosti, který se zařadí do systému.

V čtvrtém díle Woody chvíli mluví o svých pochybnostech ohledně vlastního údělu, načež mu Buzz poradí: „Naslouchej svému vnitřnímu hlasu.“ Což v jeho případě znamená zmáčknout tlačítko na svém mluvítku a vyposlechnout si některou z nahraných hlášek – jako třeba klasické „Do nekonečna a ještě dál.“ Je to hlas freudovského superega, ideologického hlasu shora, který musíme uposlechnout, obdoba hlášek z motivačních příruček, které pumpují do lidských mozků zdánlivě nevyvratitelné pravdy o tom, že bez tvrdé práce a odříkání nejsme nic.

Woody má podobné mluvítko s vlastními hláškami, ale ve čtvrtém díle mu je vyoperováno. V obchodu se starožitnostmi, kde se ocitnou, zajme Woodyho místní vládkyně – panenka Gábinka, jejíž mluvítko je rozbité a ona trpí pocitem nedostatečnosti. Aby se konečně stala konkurenceschopnou, neštítí se Gábinka ani nucené transplantace, ale její vysněná, „dokonalá“ holčička Harmonie, kterou tak touží zaujmout, ji ale stejně nechce ani s mluvítkem. Trh práce je prostě někdy krutý a nespravedlivý.

Mašinka Tomáš a Fenomenologie ducha

Toy Story bylo v polovině devadesátých let zhmotněním snů o dokonalém marketingu. Dříve tvůrci dětských filmů toužili, aby se z jejich hrdinů staly hračky a prodávaly se po milionech. Dokonale v tom uspěly franšízy jako Hvězdné války. V Příběhu hraček ale byly hlavní hrdinové už artefakty připravené rovnou k masovému prodeji. Nikdy by ale neuspěly bez věrohodné psychologie.

Hračka má ve světě dítěte zvláštní postavení. Je to něco, čemu lze propůjčit nejen roli v příběhu, ale i emoce. Ty ale nejsou nikdy vymyšlené, ale vždy odvozené od těch, které dítě reálně pociťuje. Hračka žije druhý život dítěte. Strach z opuštění nebo nedostatečnosti, který prožívají hračky na filmovém plátně, je nám tak až příliš povědomý.

V druhém díle Příběhu hraček dostane Woody šanci stát se muzejním exponátem a strávit zbytek života ve vitríně. Vysvobodil by se z koloběhu úzkostí, které mu způsobuje volný trh, a chvíli to skutečně vypadá, že se s tím spokojí. Jeho Andy stejně brzy dospěje a už si s ním nebude hrát. Jenže nakonec zase zvítězí ideologie. „Možná Andy jednou vyroste a nebude mě chtít, ale než se to stane, nechci přijít ani o jedinou sekundu,“ prohlásí Woody a vydá se na dobrodružnou cestu zpět k Andymu, který bude už brzy puberťákem.

Svojí umanutostí tady Woody připomíná jinou populární dětskou postavičku – Lokomotivu Tomáše, vláček z britského televizního seriálu pro nejmenší, který vznikl podle knih reverenda Awdryho vydaných těsně po válce. V Británii se seriál začal vysílat v roce 1984, tedy v době největší popularity premiérky Margareth Thatcherové, a Tomáš a další tvrdě pracující vláčky z ostrova Sodor jsou vyloženě zosobněním neoliberální ideologie, že užitečnost a práce jsou nejvyšším (a vlastně jediným) smyslem našeho života. A pochvala Tlustého přednosty stanice nejvyšší metou, k níž se lze vztahovat.

Novinkou čtvrtého dílu Příběhu hraček je to, že i děti zde mají výraznější emoce, včetně úzkosti a strachu. Bezbranná Bonnie, která je první den ve škole emočně závislá na Vidlíkovi, nebo ztracená holčička v lunaparku, kterou zachrání Gábinka, zde mají ukázat, že ani vládnoucí třída není zbavená břemena úzkostí. Možná by se tady hodila použít dialektika pána a raba z Hegelovy Fenomenologie ducha, která odhaluje, jak ovládaný a ovládající nemůžou bez sebe existovat. Vládnoucí třída potřebuje své poddané a také trpí strachem, že o ně jednou přijde.

Utopie hraček

Depresivní sebevrah Vidlík toužící po ultimátní svobodě, amputace ideologie v podobě mluvítka a nakonec setkání s úzkostnou Bonnie postupně nahlodávají Woodyho světonázor, až ho setkání s Pastýřkou definitivně rozruší. „K čemu jeden dětský pokoj, když můžeš mít tohle všechno?“ vysvětluje mu, když se shora dívají na lunapark. Není co ztratit, jen vlastní okovy, dobýt se dá celý svět. Woody i díky lásce k ní prozře a uvěří, že hračky mají i jiný život než jen ten s dětmi. V jednom okamžiku se tu znegují pointy předchozích dílů. Na závěr toho čtvrtého Woody a Pastýřka pomáhají už ne dětem, ale jiným hračkám.

V třetím díle svrhnou hračky v Sluneční školce totalitní režim, který vybudoval medvědí plyšák Mazel, a nastolí utopii světa, v němž vždy budou děti, které si chtějí hrát. Pointa čtvrtého dílu (kterým se franšíza Příběhu hraček patrně uzavírá) je ještě o něco víc znepokojující. Ale to myšlenky, které ohýbají hranice možného, obvykle bývají. Nutí nás vystoupit z ideologie, kterou považujeme za danou, a zpochybnit všechno, co jsme si dosud mysleli. Hračky nejsou definované svojí užitečností a cenou na trhu a stejně tak jí nelze nikdy úplně definovat lidské bytosti. Neoliberalismus hlásající od konce sedmdesátých let, že alternativa neexistuje, je tady vysvlečený doslova do naha. Jiný svět je možný.

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies