Univerzita versus prachy

Loni se ministerstvo školství rozhodlo navýšit stipendia v rámci doktorského studia o padesát procent. Situace doktorandů a doktorandek je však stále neuspokojivá.

Na úvod bych rád zdůraznil, že budu popisovat situaci hlavně v humanitních oborech – konkrétně stav na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. A místy se dotknu i poměrů na své domovské katedře – Ústavu světových dějin. Doktorandky a doktorandi měli díky rozhodnutí ministerstva místo sedmi a půl tisíce dostávat měsíčně 11 250 korun. Navýšení doktorského stipendia sice situaci mírně posunulo k lepšímu, ale pořád ji lze hodnotit slovy z populárního seriálu Černobyl z produkce HBO: „Not great, not terrible. Je dobré si uvědomit, že k tomuto navýšení došlo ze strany státu a platí plošně. Samotné univerzity pak mohou vynaložit prostředky ze svého rozpočtu, aby svým doktorandům přilepšily. Mohu však říci, že aspoň v mém oboru na Univerzitě Karlově se tak nestalo.

Očekávání vs. realita 

Obecně panuje předpoklad, že když jdete studovat doktorát, vaším cílem je se danému oboru věnovat i po dokončení studia. Koneckonců pozice doktoranda je spíše pozicí začínajícího vědce než běžného studenta. Vcelku logické je pak i očekávání, že se svému studiu budeme věnovat naplno. Tady ovšem přichází jedna z mnoha nesnází.

To, že doktorandi učí, má mnohdy podobu tvrdého vykořisťování. Velká část akademických gerontů totiž využívá své žáky jako náhradu za sebe sama, a to v často neopodstatněných důvodech.

Maximální výše doktorského stipendia nedosahuje ani hranice minimální mzdy, která letos činí 13 350 korun. Při pražských cenách jste rádi, že uhradíte nájem a sotva nějaké drobné životní náklady. A to je zásadní problém. Systém má určitá očekávání a někteří akademici dokonce tvrdí, že bychom jako studenti neměli při studiu pracovat.

Jako doktorand tedy musíte mít ke studiu ještě běžné zaměstnání aspoň na poloviční úvazek. To, že musíte vydělávat, vás samozřejmě nutí zanedbávat svoje studijní povinnosti a doufat v benevolenci zaměstnavatele. Je jen na něm, jestli vás nechá v pracovní době dělat na disertaci a jestli mu nebude vadit to, že si tu a tam odběhnete na fakultu. Navíc model, kdy se člověk věnuje po práci ještě studiu, není dlouhodobě udržitelný a často vede k totální sebedestrukci na rovině psychického i fyzického zdraví. Člověk zkrátka není stroj, aby po osmi hodinách v práci dokázal pracovat další hodiny na disertaci. Současný systém s tím v zásadě vůbec nepočítá. 

Nové peníze, nové úkoly 

Nehledě na výše zmíněné skutečnosti nyní univerzita přistoupila v podstatě ke zpřísnění doktorského studia. Samozřejmě, že tlak na přísnější hodnocení doktorandů  je na místě ve chvíli, kdy se chcete zbavit věčných studentů a „mrtvých duší“. Stejně tak zavedení nových povinností v rámci studijního plánu by dávalo určitý smysl. Jenže zase jsme u stejného problému. Když lidem dáváte méně, než kolik činí minimální mzda, je na místě chtít víc?

V souvislosti s novými povinnostmi ve studijním plánu je nutné říct, že čím víc toho člověk musí plnit, tím méně času má na hlavní výstup svého studia – disertační práci. Tudíž je otázkou, zda nejde jen o kosmetické změny, aby studium „na papíře“ vypadalo lépe.

Granty sem, granty tam

Univerzita zřejmě počítá s tím, že doktorandy a doktorandky zaopatří jejich domovská pracoviště, což místy funguje naprosto běžně. Doktorští studenti jsou zapojení do výzkumu, který je placen z grantů, čímž se samozřejmě zvýší jejich příjem. Jenže realita často vypadá jinak. Bohužel – v oblasti humanitních oborů je toto možné jen v řísi divokých snů.

Budu-li mluvit o své domovské katedře, neexistuje zde projekt na úrovni celého ústavu nebo jednotlivých seminářů, který by počítal s takovým zapojením doktorandů a doktorandek. Možnost, že by vás školitel přizval do vlastního projektu, není moc častá, spíš ojedinělá. Většina docentů a profesorů se v tomto smyslu chová spíš elitářsky akademická nomenklatura si jen tak někoho do vlastního písečku nepustí. 

Vedle toho existuje možnost zkusit podat grantový projekt sám nebo s kolegy. Neexistuje však jistota, že uspějete. Navíc pokud úspěšně projdete grantovým řízením pro studenty, budete vlastně rádi, že pokryjete náklady jako cesty a nákup literatury. Při sepisování projektu nelze být velkorysý a často dochází k tomu, že si žadatelé snižují vlastní finanční ohodnocení ve jménu toho, aby jejich projekt vůbec uspěl.

Tvrdé vykořisťování

V rámci svých studijních povinností si student doktorského studia může jako formu jejich plnění zvolit i výuku. To, jak výuka probíhá, je svým způsobem na dohodě mezi vámi, vaším školitelem a vedením ústavu. Jistě je to dobrá zkušenost a v rámci doktorského studia to není nic nového, ale i to má svůj háček. 

To, že doktorandi učí, má mnohdy podobu tvrdého vykořisťování. Velká část akademických gerontů totiž využívá své žáky jako náhradu za sebe sama, a to v často neopodstatněných důvodech. Často se stává, že doktorand z fakulty A jde za svého školitele plnit jeho pracovní povinnosti na fakultu B, a to vše ve svém volném čase bez jakékoli finanční náhrady. 

Pokud se rozhodnete vypsat vlastní předmět, situace je o něco lepší. V rámci této varianty je doktorand chápán jako externista a je za výuku vyplacen. Finanční ohodnocení se nicméně pohybuje okolo 250 korun na hodinu a počítají se pouze ty hodiny, které fyzicky strávíte samotnou výukou na fakultě. Takže ve výsledku za semestr, během nějž odučíte třináct přednášek po devadesáti minutách, dostanete něco kolem 4800 korun. To, že na přípravě strávíte další hodiny nebo spíš dny práce, se tu nijak neodráží. Nutno dodat, že podobně je na tom i finanční ohodnocení odborných asistentů a dalších pracovníků fakulty. 

Autor je doktorand na FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies