Vlastní dům pod půl milionu jako cesta z bídy

Slovenský program na bydlení by měl pomoci romským osadám tím, že jejím obyvatelům poskytne snadno dosažitelnou půjčku na výstavbu obydlí svépomocí.

Foto Magdaléna Hajdučková

Na východ od Vysokých Tater, v okolí Prešova a Bardejova, se nachází velké množství romských osad, v online mapách téměř vždy označených jako „romská osada“. Většina z nich leží u malých obcí, které ale jako by k osadám nepatřily – většinou je od nich odděluje les, pole, louka nebo minimálně silnice. Dál od vesnic se osady stěhovaly během druhé světové války, ale i po ní, protože v roce 1945 byly novelizovány válečné vyhlášky, které zapovídaly Romům, aby bydleli v blízkosti vesnic. O chudobě a nedostatku základních zdrojů obživy v těchto lokalitách se hodně píše, točí a tak nějak všeobecně se o nich ví. Pokud se dříve objevily nějaké pokusy o zvelebení osad, většinou se ukázaly jako neúčinné. Nedávno ovšem slovenská banka Erste ve spolupráci s občanskými organizacemi přišla s dalším pokusem. Oslovily místní rodiny a v případě zájmu jim pomohly zprostředkovat vše potřebné ke stavbě vlastního obydlí. Jen v Rankovci už stojí čtrnáct takových domů a jsou připravené na kolaudaci.

Mít vlastní dům s pevnými základy představuje první krok k důstojnějšímu životu. Ačkoli se do projektu zapojila zatím jen malá část obyvatel oslovených lokalit, podpořilo jej přes osmdesát starostů obcí a mezi místními minimálně vzbudil zájem.

Osada se rozkládá po obou stranách silnice, která obec spojuje s nejbližším velkým městem, Prešovem. Už od pohledu je patrné, že se v lokalitě něco mění: ve dvou řadách stojí několik rozestavěných cihlových domů. Tento dojem potvrzuje i komunitní zahrada, na níž je znát práce i přítomnost místních obyvatel. Chodí sem nejen diskutovat o aktuální fázi projektu, svízelích nebo úspěších, které je při výstavbě potkávají, ale také trávit volný čas a zvelebovat společné prostory: v rohu přístřeší stojí hliněná pec a stěny jsou pomalované pestrobarevnými obrázky.

Najít romskou osadu, která patří k obci Lenartov, je obtížnější. Z hlavní části obce ji člověk, který není místní, skoro nemá šanci najít. Teprve po návratu na začátek obce si můžete všimnout úzké polní cesty, která vede na bývalou zemědělskou parcelu. Od zbytku obce je oddělená hustým smíšeným lesem typickým pro sever Slovenska u hranic s Polskem. Při vjezdu do osady musí návštěvník dávat pozor na volně pobíhající psy a děti s plastovými kbelíky plnými borůvek a hub, které celé dopoledne sbírají v okolních lesích, aby s nimi pak celé odpoledne mohly postávat u silnice a velkolepými gesty je nabízet řidičům.

V osadě dle samotných obyvatel žije kolem sedmi set osob. Většina rodin obývá dřevěné boudy, které si sama postavila. Stlučené jsou z různých zbytkových kusů dřeva, a mnohdy tak hrají všemi barvami. V jednom z prvních příbytků, na které příchozí narazí, žije jedna z nejstarších obyvatelek osady společně se svými dvěma dětmi, jejich partnery a několika malými vnoučaty, a to na ploše nepřesahující 5 x 5 metrů. Vysvětluje nám, že jim do domu často teče, po většinu roku je uvnitř zima a skromné zázemí jim neposkytuje takřka žádné soukromí. Přesto je většina obyvatel až nemístně pokorná a děti věčně usměvavé.

Většina místních nemá možnost najít si stálou práci – s nízkou zaměstnaností se potýkají už od pádu předlistopadového režimu. Lokalita je desítky kilometrů vzdálená od větších měst a aut v osadě moc není. O práci ale obyvatelé stojí. „Občas nám obec nabídne nějakou stavbu silnice nebo stavbu komunitního centra, ale to je vždycky jen sezónní, na chvilku a jednou za čas,“ sděluje nám dvojnásobný otec, jeden z místních aktivně zapojených do výstavby nových domů.

Slovenské osady provází přísná segregace, která je pro českého návštěvníka překvapivá: je to skutečná segregace na etnickém základě, provázená institucionálními bariérami všeho druhu – od nemožnosti zabydlet se v „majoritní“ části obce, pakliže osoba přísluší k „minoritě“ (která však počtem obyvatel „majoritu“ převyšuje) až po oddělenou výuku na základních školách. K té se v minulém roce vyjádřila i eurokomisařka Jourová, která v segregování dětí na úrovní základní školy vidí přímou cestu k budoucí ztracené generaci a považuje ji za nemyslitelnou. Také místní si na toto rozdělení stěžují – spatřují v něm základ svého celoživotního oddělení od zbytku obyvatel: „Mám strach, že když chodí takhle odděleně, tak je v budoucnu nikdo nepřijme, tak jako nás, já jsem tam třeba chtěla bydlet, najít si tam pozemek a na něm si něco postavit, ale nikdo mi žádný nechtěl prodat. A takhle to vzniká už od školy,“ svěřuje se paní Sabina, mladá matka tří dospívajících dětí zapojená do projektu. O situaci mluví s obavami, avšak vesměs smířeně. Negativní důsledky segregace však shrnula už třeba ombudsmanka Anna Šabatová: segregace dětí ve školách podle ní posiluje sociální vyloučení, propast mezi sociálními skupinami a začarovaný kruh chudoby.

V obci Rankovce stojí čtrnáct téměř hotových malých rodinných domků

Projekt, který má lokality povznést

Do tohoto bodu vstupuje projekt, jenž má lidem z osad nabídnout alternativu k současnému stavu. Jedná se o program na bydlení připravený ve spolupráci s Erste Bank (Slovenská sporiteľňa), místními občanskými organizacemi a územními samosprávami s cílem zajistit nízkonákladové bydlení budované svépomocí. Jeho tvůrci několik osad osobně obešli a diskuzí s obyvateli zjistili, že o zamýšlenou věc, tedy možnost postavit si vlastní dům, zájem mají. „Klienti byli při prvním oslovení nedůvěřiví, neviděli žádný příklad podobného projektu, proto se do projektu nehrnuli. Až když si domy postavily první čtyři rodiny, začal enormní zájem o výstavbu. Najednou jsme měli mnoho spořitelů ochotných každý měsíc pravidelně spořit a následně stavět svůj dům,“ popisuje Františka Ondrašiková, jedna z iniciátorek projektu a pracovnice Združenie pre lepší život.

Zpočátku bylo zástupcem slovenské odnože banky Erste místním přislíbeno, že pokud si budou po dobu jednoho roku pravidelně spořit alespoň 50 eur měsíčně, a podaří se jim tak ušetřit minimálně 600 eur, banka jim pak ve spolupráci s neziskovou organizací uspořenou částku zdvojnásobí. Tato nabídka by se mohla jevit jako příliš výhodná pro stranu spořitelů, přesto však pro drtivou většinu místních představovala nedosažitelnou metu. Reálně se tedy do projektu v této fázi zapojila pouhá hrstka. „V současném projektu DOm.ov, kde máme koalici s bankou, lidé žádný bonus nedostávají. Zpravidla musí šetřit dva roky, aby jim to pokrylo náklady na koupi pozemku, projektové dokumentace a kolků ke stavebnímu povolení,“ objasňuje pozadí projektu Ondrašiková. Lidé jsou tedy vedeni k tomu, aby si spořili dva roky bez bonusů ze strany banky, a během této doby se ve spolupráci s neziskovými organizacemi účastní vzdělávacích školení. Z přibližně 1200 naspořených eur se následně zakoupí pozemek k výstavbě, financuje se projektová dokumentace a stavební povolení. Koupi pozemku má zprostředkovat obec, v této fázi však nastávají v některých obcích komplikace – záleží na ochotě dané obce spolupracovat. Obec má také zajistit a vybudovat infrastrukturu potřebnou k výstavbě bydlení – prostřednictvím dotačních programů na tyto oblasti.

Do procesu výstavby bydlení svépomocí je zapojen také učitel stavby a stavební dozor, s jejichž pomocí si během přibližně jednoho až dvou let rodina dům postaví. Do lokalit, v nichž se staví, denně docházejí. Člověku, který je do projektu zapojený, schválí následně banka půjčku ve výši přibližně 9 000 eur s pětiprocentním úrokem. Půjčka je vyplacena oproti fakturám za zboží, které jsou předloženy k proplacení bance. Žadatelé již nemusí dokládat žádné další potřebné dokumenty, protože za ně ručí fond vytvořený speciálně pro tuto věc. Zapojení obyvatelé pak splácejí 84 eur měsíčně po dobu dvanácti let. Se splácením mohou první rok po schválení půjčky počkat, aby se mohli plně soustředit na stavbu a výdaje spojené s ní. Kromě těchto splátek musí zapojené osoby měsíčně platit také provoz domu, což činí přibližně 50 eur.

Většina rodin obývá dřevěné boudy, které si sama postavila

Úskalí programu

V současné době v obci Rankovce stojí čtrnáct téměř hotových malých rodinných domků, kterým chybí už pouze fasáda k tomu, aby mohly být zkolaudovány, a proces se tak posunul k další fázi. Ve větším a chudším Lenartově stojí dva rozestavěné domky s obyvateli-staviteli uvnitř. V chudé osadě s ostatními všelijak postavenými příbytky výrazně kontrastují. Ti z místních, kteří se do projektu rozhodli zapojit, ve výstavbě pokračují rychle a svědomitě. Se vším okolo budování rodinám pomáhá stavební učitel a na průběh dohlíží stavební dozor. Obě rodiny z Lenartova začaly stavět zhruba před rokem a domy už stojí, zbývá jen vnitřní vybavení, fasáda a nakonec kolaudace, která je nutná k oficiálnímu ukončení stavby a zahájení další fáze programu.

Paní Sabina pracuje jako zdravotní asistentka – za prací dojíždí. Všichni tři její dospívající synové navštěvují střední školy, kam také musí dojíždět. Narodila se tady v osadě, už dlouho se ale touží přestěhovat do „majoritní“ části obce, která nabízí kromě sociálního začlenění také více příležitostí a lepší dopravní dostupnost. Poté, co nastřádala peníze na pozemek v kýžené části obce, však narazila na úskalí – nikdo jí nechtěl pozemek ani dům prodat. „Věděla jsem, že spousta pozemků tam volných je, naspořila jsem si a obešla jsem lidi i úřad, ale nic. Nikdo neměl zájem se mnou spolupracovat.“ Otevřená sociální segregace na základě etnické příslušnosti je na severovýchodě Slovenska každodenním chlebem. Program na bydlení je tak pro mnohé rodiny jedinou alternativou, jak bydlet lépe, i když stále v rámci osady. Výstavba domu se pro zbytek obyvatel brzy stala předmětem zájmu a obdivu. Velká část z nich by se ráda zapojila také, institucionální překážku pro ně však představuje už první krok: spoření.

Buď si vzhledem k nedostatku práce nedokáží nic ušetřit, anebo se objeví nečekaný výdaj, kterému je nutné veškeré spoření obětovat. „Byli i tací klienti, kteří z programu vypadli, protože nedodržovali přísná pravidla, například vybrali našetřenou sumu z vkladní knížky a použili peníze na něco jiného. Pamatuji si na rodinu, která třikrát vstoupila do programu a třikrát vypadla pro nedostatečnou finanční disciplínu,“ dokládá Ondrašiková. Ani další fáze programu se neobejdou bez problémů. Zprostředkování pozemku obcí totiž nejde vždy tak hladce, jak by pro ideální chod programu bylo potřeba.

Lidé zapojení do programu si však přes všechny těžkosti, které ho provázejí, jeho realizaci pochvalují a věří mu. Jak také ne – mít vlastní dům s pevnými základy představuje první krok k důstojnějšímu životu. Ačkoli se do projektu zapojila zatím jen malá část obyvatel oslovených lokalit, podpořilo jej přes osmdesát starostů obcí a mezi místními minimálně vzbudil zájem, prohloubený tím, že mají denně na očích téměř hotové rodinné domy vybudované svépomocí.

V současnosti se pracuje na analyzování podmínek, které by umožnily rozjezd a implementaci podobného projektu v Česku. V další fázi bude jen na českých obcích, jak se k nápadu postaví. Dosavadní praxe však potvrzuje smysluplnost projektu, a to jak na Slovensku, tak potenciálně u nás – české obce se potýkají se svými specifickými problémy a proměna bydlení jejich obyvatel by řadu z nich mohla vyřešit.

Autorka studuje sociologii a pracuje v neziskové organizaci působící ve vyloučených lokalitách.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image