Foto facebook Andreje Babiše
Český premiér ve svém projevu na půdě Valného shromáždění OSN 26. září skandálně podpořil návrh tureckého prezidenta a na přesun jednoho až dvou milionů uprchlíků do takzvané bezpečnostní zóny na severu Sýrie: „Ze Sýrie již odešlo 5,6 milionu lidí a 6,2 milionu žije mimo svůj původní domov. Myslím, že Evropa musí najít společnou řeč s prezidentem Erdoğanem. (…) Jsem si plně vědom nedávných prohlášení tureckého prezidenta, že propustí milion syrských uprchlíků do Evropy, pokud v severní Sýrii nebude nárazníková zóna,“ upozornil Babiš na rizika bezpečnostní situace na východ od evropské hranice. „K jednacímu stolu mají kromě evropských zemí a Ankary zasednout i válkou vláčená Sýrie a ostatní aktéři v regionu. Babiš vznik bezpečnostní zóny v Sýrii, která by měla tamní situaci zklidnit, podporuje. Turecko chce do zóny přemístit až dva miliony uprchlíků, vybudovat zde domy a školy,“ napsal k tomu ve čtvrtek František Strnad v článku na iDnes.
Co Babiš podpořil?
Propagandistický tým Andreje Babiše se snažil v záplavě příspěvků opentlených fotkami vysmáté premiérovy paní Moniky a dcery Vivien z New Yorku toto vystoupení prodat jako velkolepý plán, jak zabránit další migrační vlně do Evropy. Ve skutečnosti přitom jde o posvěcení vnucených demografických změn, vytvoření nového válečného ohniska a tím pádem i dalších zástupů s rancem na zádech. Proč ministerský předseda ČR – podle všeho jako jediný významnější evropský politik – najednou tak těsně přilnul k autoritáři z Ankary, od kterého se většina představitelů Západu znechuceně odtahuje, a pocítil nutkání obhajovat Erdoğanovy plány přímo v OSN?
Babišův postoj kompromituje Česko v očích severosyrských Kurdů a dělá z Prahy přihlouplého poskoka Ankary.
Dá se zatím jen spekulovat, že se na tom možná podepsaly rozhovory z počátku září, kdy česká delegace přijela do Ankary smlouvat o tureckém miliardovém dluhu za nedokončenou elektrárnu Adularya a kdy Babiš podle vlastních slov hovořil také o propuštění Markéty Všelichové a Miroslava Farkase, kteří jsou už tři roky vězněni za snahu pomoct syrským Kurdům v jejich boji proti Islámskému státu. Navíc ještě před Babišovým vystoupením v OSN se uskutečnilo další, speciální setkání jen mezi českým premiérem a tureckým prezidentem. Těžko říct, jestli turecká vláda zahnala českou kvůli zmíněným pohledávkám a dvěma rukojmím do kouta či zdali se Andrej Babiš jako člověk s kšeftařskou mentalitou snaží takto sám tureckém vládci zavděčit. Anebo jestli se jedná pouze o fatal error píáristů ANO, kteří Erdoğanovu past nazvanou „nárazníková zóna“ nestačili prokouknout.
Co oficiální postoj Prahy, která by do špinavého holportu navíc ráda zatáhla celou Visegrádskou čtyřku, znamená? Jde o podraz vůči několika milionům syrských uprchlíků, kteří začínají po několika letech Turecku vadit. Erdoğanův diletantismus při řízení státu a pokračující čistky, které znamenají nejen asi padesát tisíc politických vězňů (podle údajů egyptské vlády letos už sedmdesát tisíc), ale také propouštění státních zaměstnanců, vedou k čím dál většímu ekonomickému propadu země. Syrští uprchlíci – vesměs sunnitští muslimové jako většina Turků, odlišní ovšem svou arabštinou – jsou ve svém nuzném postavení ochotni dnes vykonávat jakékoli práce, dělají na černo a někteří ve velkoměstech žebrají. Zpátky „domů“ k Asadovi se ale vrátit nechtějí, protože i přes Damaškem vyhlášenou amnestii by ti, kteří dezertovali z ozbrojených sil, museli sloužit v armádě a mnozí se obávají vyšetřování kvůli své roli v počátečních demokratických protestech či během občanské války. Zde musíme říct, že mezi většinou „normálních“ a po nezbytné kontrole v Evropě přijatelných uprchlíků, kteří měli války a jakéhokoli násilí po krk a chtěli jen normálně žít, se nachází také část, která bojovala proti Asadovi v rámci džihádistických uskupení. Různorodí syrští „hosté“ se tak najednou stávají ekonomickým konkurentem a jistou přítěží pro obyčejné pracující Turky. Vystupují proti nim nejen představitelé Erdoğanovy vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), ale někdy i politici protierdoğanovské, opoziční levostředové Lidové republikánské strany (CHP), hlavně v Istanbulu.
Erdoğanův plán
Turecký prezident mnohokrát podfoukl spojence. Z přítele Západu, Izraele a „umírněného islámského demokrata“ se stal protizápadním a protiizraelským rétorem, koketujícím s Moskvou. Změnil dvakrát postoje i k samotnému syrskému prezidentovi Asadovi a k Saúdské Arábii a nyní rovněž k „syrským bratrům“. S ohledem na domácí, čím dál xenofobnější publikum chce vytlačit syrské uprchlíky do kurdských oblastí severní Sýrie. Neříká ovšem nahlas, že je tam vystaví nepřátelským reakcím okolí, které je bude vnímat jako kolonisty a okupanty. Lze také očekávat, že z jejich části by Ankara – výměnou za peníze, postavený dům, školu či silnici – vytvořila paramilitární jednotky, které by sloužily jejím zájmům. Podobné kolaborantské „vesnické gardy“ pomáhají na jihovýchodě Turecka zajistit převahu nad oddíly Kurdské strany pracujících (PKK).
Erdoğan tak kopíruje svůj postup z kurdské enklávy Afrin, odkud v únoru a březnu 2018 jeho armáda a spojenecké milice vytlačily část Kurdů a přesídlily tam arabské obyvatele z jiných částí Sýrie, mezi nimi i rodiny některých syrských džihádistů. Je jasné, že část Syřanů, kterým barák někde na opačném konci země zničilo Asadovo a Putinovo letectvo, by se novému majetku nebránila.
Ze zamýšlené, Babišem podpořené Erdoğanovy „nárazníkové zóny“ tak nevznikne oblast stability, ale naopak zárodek nové občanské války a chaosu, kdy opět soused půjde po krku sousedovi. V dnešním Afrinu se po vlně loupeží a rabování, kdy vůči vlastním protureckým arabským milicím musela zakročit turecká vojenská policie, se nadále odehrávají únosy zbylých Kurdů kvůli výkupnému. Odboj, který si dal do znaku olivovou ratolest a tygří hlavu, tam organizuje atentáty proti novým vládcům a ozbrojencům.
Babišovi a jeho marketingovým poradcům tato perspektiva nejspíš nevadí, hlavní pro ně je, aby Syřané zamířili jinam než do Evropy, a co bude dál a kdo se s kým pomele, na tom nezáleží. Hlavně když to bude daleko od nás. Babišovo proerdoğanovské gesto na půdě OSN ale znamená především podraz vůči Rojavě – oficiálně Autonomní správě severní a východní Sýrie, protože Erdoğanova „bezpečnostní zóna“ by tuto sekulárně-muslimsko-křesťanskou, kurdsko-arabsko-asyrsko-turkmenskou enklávu připravila o nejcennější, přibližně pět set kilometrů široký pás pohraničního území s řadou měst.
Dodejme, že Rojava nemá nic proti návratu těch uprchlíků, kteří z ní pocházejí – i když podle ní v Turecku dnes setrvávají hlavně ti, kteří spolupracovali s Islámským státem nebo vystupovali nepřátelsky proti autonomní vládě. Rojava také podle různých údajů už teď hostí zhruba sto tisíc arabských utečenců z Asadova území v Sýrii, kteří se zpátky nehrnou. A dál udržuje na svém teritoriu zajatecké tábory pro tisíce členů Islámského státu a jejich rodiny, kteří se vzdali při závěrečných bojích. Zde se hodí podotknout, že oficiálně v tomto útvaru neexistuje trest smrti.
Kurdskoarabská autonomie si ale nepřeje dostávat na své území další rodiny džihádistů a odmítá Tureckem vnucenou změnu etnického složení. Je jasné, že nová „zóna“ by prakticky znamenala ovládnutí tohoto území Erdoğanovou armádou, Rojava by se smrskla na nehostinné pouštní území a z jihu by pak nejspíš na takto oslabený, života neschopný skelet zaútočil Asadův režim a „ukousl“ další část, případně ji rovnou celou dorazil. Celá syrská občanská válka by tak skončila obnovenou stabilizací tři autoritářských režimů – v Ankaře, Damašku a Teheránu.
Babišovi nikdo nevzdoruje
Babišův postoj kompromituje Česko v očích severosyrských Kurdů a dělá z Prahy přihlouplého poskoka Ankary. Za pozornost stojí, že Petříčkovo ministerstvo zahraničních věcí se nezmohlo na sebemenší protest a tiše přešlapuje v rohu. Premiéra za jeho skandální projev nekritizoval ani jeho koaliční partner, ani žádná část opozice, což nejvíc zamrzí u Pirátů. U české pravice tomu lze rozumět. V duchu neúčinného, opožděného primitivního antikomunismu bývá jejím zvykem desetkrát denně napadat Babiše za jeho estébáctví a členství v KSČ, v pragmatickém pohledu na dnešní dovolenkové, pořád ještě z ekonomického hlediska zajímavé Turecko se s ním ale většina politického spektra shodne.
Nebo snad někdy někdo slyšel z Prahy jediné hlesnutí proti poslednímu sesazování zvolených starostů kurdských velkoměst, proti mnohaletým trestům rozdávaným za „urážky“ prezidenta na sociálních sítích, proti pokračujícímu věznění desítek tisíc lidí včetně zahraničních rukojmí? Navrhoval někdo z českých politiků na úrovni EU společné zbrojní a hospodářské embargo vůči Turecku, případně vyzval někdo alespoň k symbolickému bojkotu dovolených v této zemi? Inicioval někdo vznik výboru proti represím, který by měl na zřeteli osudy desítek tisíc lidí v kriminálech v Izmiru, Vanu a dalších oblastech? Napadlo někoho udělat v Praze sbližovací konferenci všech přijatelných složek turecké a kurdské opozice, která by nasměrovala nové Turecko blíže k EU? Samotná ČSSD nejspíš ani neví, že hlavní terče útlaku v Turecku – Lidové demokratická strana (HDP) a Republikánská lidová strana (CHP) – rovněž patří k evropským a světovým sociálnědemokratickým organizacím.
Každopádně se v roce třicátého výročí listopadu 89 Česká Republika na mezinárodní scéně profiluje jako chápající či pragmatický přítel autoritářských režimů v Budapešti, Varšavě, Moskvě, Pekingu, Damašku i Ankaře a nepřímo pomáhá dusit menšinové a ohrožené skupiny – doma i v zahraničí. Že to téměř svorně provádí kšeftař Babiš, jeho „levicoví“ koaliční partneři i pravicová opozice, je celkem pochopitelné. Bylo by ale na místě motivovat Piráty, aby ve věci Turecka vyložili karty na stůl.
Autor je redaktor magazínů Zbraně a Druhá světová válka.