Foto thueringen.de
Rozporuplná historie Bauhausu naznačuje, že představa o pevně zakotvené ideologické příslušnosti směru nemusí vždy odpovídat skutečnosti. Proč se nacionálněsocialistické Německo k Bauhausu otočilo zády, kdežto Mussoliniho Itálie mu dala svobodu vyjádření? Nejen o mýtu přirozeně levicového umění jsme hovořili s durynským ministrem kultury Benjaminem Immanuelem Hoffem (nar. 1976).
Jak vznikl váš zájem o Bauhaus jako umělecký a architektonický směr?
Jako člena levicové, postkomunistické strany a ministra kultury mě samozřejmě zajímá složitý vztah Bauhausu například k Sovětskému svazu, stejně jako rehabilitace nebo naopak odmítnutí tohoto směru po druhé světové válce ve východním Německu, kdy byl označován za součást dekadentní buržoazní kultury.
Víme, že Bauhaus čelil represím jak ze strany nacionálněsocialistického režimu, tak nastupující stalinistické byrokracie. Jaký byl ale vztah Bauhausu k Mussoliniho režimu, jenž byl k umělcům poněkud vstřícnější?
V tomto ohledu je nevyhnutelné si stále připomínat, že Bauhaus „sám o sobě“ nikdy neexistoval. Jak konstatuje spoluautorka knihy Bauhaus-Ideen 1919–1994 [Ideje Bauhausu 1919–1994] Kerstin Eckstein, „image Bauhausu je úzce spojena se způsobem vlastní sebeprezentace“. Skutečnost, že byl Bauhaus od samého počátku vystaven ostré umělecké i politické kritice, vytvářela tlak na to, aby se navenek prezentovala sevřenost. V tomto smyslu platí, že nacionální socialisté odmítali Bauhaus jako bolševický, stalinisté jej odmítali jako buržoazní a Mussolini nechal budovy Bauhausu relativně svobodně stavět.
Problémem východoněmecké moderny byl slabý vztah intelektuálů a dělníků. Lidové povstání z června 1953 bylo poháněno dělnicemi a dělníky, přičemž ohlasy intelektuálů byly malé.
Musíme se tedy ohradit proti mýtu, že Bauhaus a moderní umění jako takové bylo „přirozeně“ levicové a antifašistické. Není tomu tak. Realita mimo tento mýtus je častokrát mnohovrstevnatější, rozporuplnější, a proto i ošklivější, než by si člověk přál.
Někdejší vydavatel deníku Welt Thomas Schmid v tom pro zástupce a zástupkyně moderního umění viděl historický a paradoxní okamžik štěstí: „Přece právě proto, že režim moderní umění neúprosně vyloučil, nebylo v Německu vystaveno zkoušce. Zůstalo tak do jisté míry ušetřeno totalitního pokušení. Ne však ve fašistické Itálii. Mnozí avantgardní umělci se stali miláčky diktátora.“
Posuneme-li se ale od architektury k designu, stane se vztah Bauhausu a národního socialismu, potažmo německého komunismu poněkud komplikovanější…
Ano. V národněsocialistických továrnách – a máme tady především na mysli válečný průmysl – se nakonec setkáme s aplikací některých idejí Bauhausu z oblasti produktového designu, především důraz na levnost a funkčnost, který se ve válečném designu uplatňoval.
Jednalo se tedy o masovou mechanizovanou produkci, jak o ní uvažovali představitelé této školy?
Přesně tak. A něco podobného můžeme vidět i v případě poválečného východního Německa a Sovětského svazu. Nicméně Bauhaus pronikal do všeobecného povědomí například i prostřednictvím své modernistické typografie. Existuje dokonce vydání knihy Mein Kampf, které je celé vysázené v typografii z dílny Bauhausu. Stejně tak se tehdy dospělo k závěru, že například pro sbírky zákonů je praktičtější používat moderní typografii.
Lze obecně shrnout, jaké byly podmínky umělců v nacionálněsocialistickém Německu?
Byli tu umělci, kteří okamžitě odešli do exilu, mezi nimi samozřejmě i umělci židovští. Jiní se stáhli do jakéhosi vnitřního exilu a další se snažili s režimem nikoli snad kooperovat, ale nějak s ním prostě vyjít a prakticky v něm přežít. Určitému pragmatismu se blížil i třeba přístup Ludwiga Miese van der Rohe, alespoň tedy ze začátku, předtím, než také po dramatických peripetiích odešel do exilu.
Po převzetí moci nacisty byli představitelé Bauhausu po Výmaru, Desavě a Berlíně vypuzeni s konečnou platností z celého Německa. Nedalo se tedy předpokládat, že osvobození od nacismu přinese možnost navázat na Bauhaus a jeho klíčové principy?
K takové renesanci skutečně došlo, ale jenom nakrátko. Bauhaus byl znovu převálcován společenským vývojem a vzhledem ke své vysoké symboličnosti se stal předmětem polarizace mezi východním a západním Německem, které podléhala i kultura. Jak zmiňuje sociolog a urbanista Harald Bodenschatz, v NDR byl tento směr kritizován za svůj formalismus a kosmopolitismus, v SRN ale našel jisté pokračování na Vysoké škole designu, založené v roce 1953 v Ulmu, která však musela být v roce 1968 po velkých hádkách a rozpočtových škrtech uzavřena. Naopak v NDR zažil Bauhaus částečnou obrodu v roce 1976.
Jakkoli je dnešní obrázek o NDR veskrze černobílý, ve skutečnosti tato země procházela střídavými obdobími represe, reforem a stagnace, které se přirozeně odrážely v umění a kultuře a v tom, nakolik mohli umělci svobodně dýchat. Po zpočátku ještě navenek otevřeném poválečném vývoji následovala radikální ideologizace v důsledku vzniku SRN a NDR. K uvolnění poměrů po Stalinově smrti došlo v NDR až pozdě a jen pod tlakem. Obecně ale platilo, že když začali umělci brát náznaky kulturní a politické liberalizace vážně, mělo to pro ně často fatální následky.
Bauhaus tedy bezprostředně po válce mohl těžit z mytologie o „zářném příkladu antifašistické kultury, německé moderny a obrody“. Toto otevřené okno se rychle zavřelo s nástupem represivního stalinismu s totalitními rysy na počátku padesátých let, který přetrvával i po Stalinově smrti a byl ukončen až po intervenci Moskvy vůči vedení NDR.
Jak tedy nakonec vypadala východoněmecká moderna?
Východoněmecká moderna se nacházela ve vnitřním napětí – vyvolala rozpory a stala se poněkud opatrnou a nesmělou. Vedení NDR pochopitelně vnímalo architekturu jako nástroj vyjádření moci a obyvatelstvo toto poselství vyjádřené v architektuře četlo, nicméně leckdy poněkud jinak, než by si stranické vedení přálo.
Problémem východoněmecké moderny byl slabý vztah intelektuálů a dělníků. Lidové povstání z června 1953 bylo poháněno dělnicemi a dělníky, přičemž ohlasy intelektuálů byly malé, což jej zároveň odlišovalo od srovnatelných pozdějších událostí v Maďarsku a Československu. Ačkoli nakonec došlo k porážce dělníků, došlo zároveň k jistým ústupkům ze strany silně vyděšeného vedení státu. Straničtí funkcionáři tehdy dokonce horečnatě sbírali každodenní stížnosti lidí a snažili se uvést v život alespoň ty nápravy, které byly realizovatelné. Aby se na vedení NDR vynutilo alespoň něco, muselo být požadováno vše.
Nicméně problém chybějící solidarity mezi dělníky a intelektuály pokračoval až do roku 1989. Odcizení ještě umocňoval fakt, že poválečná NDR si žádala srozumitelnost a hladký přechod. Státní represe pochopitelně neumožňovala moderně vzkvétat a situaci nepomáhala ani absence ekonomické, politické a kulturní soutěže, po níž volali reformátoři, jako byli Friedrich Behrens a Arne Benary v padesátých letech nebo Ota Šik v Československu šedesátých let. Východoněmecká moderna tak zůstala po všech stránkách ambivalentní a nedokončená, protože nikdy skutečně nezískala podmínky pro svůj rozvoj.
Text vznikl ve spolupráci s Rosa Luxemburg Stiftung a byl publikován ve čtrnáctideníku A2 č. 20/2019.