Cesta Jany Maláčové do nadějnější budoucnosti

Pravicový populismus není na české politické scéně ničím překvapivým. Myšlenka, že na chudý lid musí být přísnost, se zjevuje v nejrůznějších variantách v politickém prostoru už desítky let. Tato představa stála jak za politikou škrtů Nečasovy vlády, tak za nesmyslnými zákony, které dohnaly tři čtvrtě milionu lidí do exekucí, nebo za neexistencí sociálního bydlení v Česku.

Když se nejrůznějšími tvrdými opatřeními proti chudým lidem ohánějí pravicoví politici, je to něco, co se dá pochopit, protože se od nich očekává, že budou svou politiku konstruovat pro ty, kdo se považují za úspěšné. Někdo ale musí mít odpovědnost a myslet na budoucnost a také společnost jako celek. Nejen v zájmu chudých lidí, ale v zájmu nás všech. Tím někým by měli být levicoví politici, jenže ti na svou roli zřejmě zcela rezignovali.

Statečná ministryně ve špinavém ghettu

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD!) se vydala strávit noc do Předlic, jednoho z nejhorších ghett v České republice, aby pak na sociálních sítích zveřejnila tento status: „Bezútěšné místo, které zasáhne. Brajglem, který nemá konce. Občasným pořádkem, který v té vší špíně září. Bezčasím, ve kterém se nudí dospělí a potulují děti. Přitom právě ti nejmenší mají ještě šanci se z téhle ,divočiny‘ vybabrat. Jenže potřebují vedení, vzory a vzdělání. Rodiče MUSÍ chodit do práce a děti do školy. Bez vzdělání se nepohnou. Dokážu si představit, že by výplata sociálních dávek rodičům byla podmíněna povinnou 80–90% docházkou u dětí. Jedině tak se tenhle marasmus může přetavit v nadějnější budoucnost.“

Ústecký kraj je zkrátka názornou ukázkou toho, že represivní politika nefunguje. Poslouchat rady tamních politiků je nejlepší cesta, jak zadělat na velmi vážné problémy v celé zemi.

U příležitosti své cesty také připomněla patnáct opatření MPSV, která mají ukončit obchod  s chudobou a pomoci lidem z vyloučených lokalit. Maláčová je představila před rokem, když se rozhodla rezignovat na zákon o sociálním bydlení. V opatřeních si můžeme přečíst, že nápad podmínit vyplácení sociálních dávek školní docházkou není nový a nevznikl při pohledu ministryně na hrůzy ghetta.

Je veřejným tajemstvím, že jak Jana Maláčová, tak Andrej Babiš naslouchají při konstrukci sociální politiky politikům z Ústeckého kraje. Politikům do té míry nelidským, že odmítli evropské peníze, které jim nabízelo MPSV, aby mohli dát ve školkách a školách obědy zdarma dětem z rodin v hmotné nouzi. Byli to politici Rady Ústeckého kraje, tedy z ČSSD a KSČM. Výzkumy přitom ukazují, že lidé v hmotné nouzi často neposílají děti do školky právě kvůli tomu, že nemají na obědy. Nápad, jak usnadnit dětem z ghetta cestu ke vzdělání, by tu tedy byl, ale Ústecký kraj toto opatření zatvrzele odmítá, i když by to pro něj neznamenalo žádné výdaje.

Aby byla ghetta v celé zemi

Severočeští politici na krajské i obecní úrovni jsou také známí svým odporem k zákonu o sociálním bydlení. Odmítají tak něco, co by v prvé řadě ulehčilo jim, protože by se do Ústeckého kraje přestali stěhovat sociálně slabí lidé. Ti se tam totiž často přesouvají, když nemohou sehnat bydlení v jiných částech republiky. Stěhují se tak do ghett, kde jim obchodníci s chudobou byty vždycky rádi pronajmou. Ghetta kvůli tomu stále rostou a problémy se velkou fluktuací jen umocňují. Ústecký kraj je také známý otevřeně rasistickými výroky politiků a snahou potírat veškeré aktivity, které by mohly lidem v nouzi pomoct k tomu, aby se ze své situace vymanili. Ústecký kraj je zkrátka názornou ukázkou toho, že represivní politika nefunguje a poslouchat rady tamních politiků je nejlepší cesta, jak zadělat na velmi vážné problémy v celé zemi.

Postupy, které mohou napomoci lepšímu vzdělávání romských dětí (ano, celou dobu se bavíme hlavně o sociálně vyloučených Romech, i když to radši nevyslovujeme), jsou přitom známé. Cesta vede skrz posilování komunit a motivaci, při které je ale potřeba bez represe spolupracovat i s rodiči. Příklady z Ostravy a Brna ukazují, co může fungovat na úrovni základního vzdělání, příklad stipendijního programu Baruvas zase, jak motivovat romskou mládež ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání. V každém případě je potřeba skutečné vnitřní motivace rodičů i dětí. Odebráním dávek budeme sankcionovat zase jen ty děti, které za svou situaci nemohou a rozhodně to nepřispěje k tomu, aby dosáhly lepšího vzdělání.

Bydlení a exekuce, pořád dokola

Patnáct opatření pro boj proti obchodníkům s chudobou obsahuje kromě různých represivních bodů také jeden, který dává smysl. Jde o to, že by se mělo umožnit oddlužení osob v exekuční pasti bez nastavení minimálního limitu splacení pohledávek. To se bohužel nepovedlo, sněmovnou letos přijatý zákon představuje pro dlužníky velkou nejistotu a situace s exekucemi se příliš nezlepšila. Exekuce jsou přitom hlavní důvod, proč lidé v ghettech jen těžko budou pracovat legálně. Jakákoliv snaha, aby měli stálé legální zaměstnání, postrádá smysl, dokud se toto nevyřeší. Je věčná škoda, že se tyto problémy ignorovaly v době ekonomické konjunktury, protože brzy nejspíš bude řešení mnohem obtížnější.

Totéž platí pro sociální bydlení, které se prioritou ministryně nestalo. Boj za zákon, který by stanovoval nějaká pravidla a povinnost obcí situaci svých občanů řešit, totiž rovnou vzdala. Místo toho se v tuto chvíli na MPSV opět peče nová verze zákona, která ještě více omezí výplatu dávek na bydlení. Co restrikce dávek bez nabídky sociálního bydlení způsobují, můžeme vidět už dnes. Kvůli změnám dávkového systému zavírají ubytovny a lidé, kteří v nich bydlí, nemají kam jít. Zavírá jich tolik, že už o tom ani nestíháme psát. Když totiž omezení dávek nebude provázet možnost získat sociální nebo dostupné bydlení, výsledkem bude jen další propad do bídy, kriminální činnosti, drog a beznaděje. Léčit současnou situaci nástroji, které se ukázaly jako neúčinné a které současný stav jen zhoršují, je příznak nejen pravicového populismu, ale i naprosté ztráty soudnosti.

Autorka je redaktorka Alarmu.