Chtěl být jako Garry Cooper

Eve Ensler v knize The Apology přetavuje svou traumatickou zkušenost ve společenský apel.

Americká spisovatelka a dramatička Eve Ensler v rozhovoru pro Democracy Now! popsala čtyři měsíce ustavičného psaní, během nichž prakticky nevycházela z domu a nechala k sobě promlouvat svého jednatřicet let mrtvého otce, jako zvláštní trans. Výsledkem obtížného psychologického procesu probírání se vzpomínkami a „čarování“, je krátká, ale těžko stravitelná kniha The Apology (Omluva), v níž se vtěluje do svého otce, který ji od jejích pěti let sexuálně zneužíval a později dlouhá léta bil. Kniha má formu dopisu, který jí otec adresuje. Ensler se tímto způsobem konečně dočkala omluvy, kterou její otec nebyl schopný za svého života vyslovit.

Ačkoli je Omluva experimentální autobiografií Arthura Enslera a popisuje jeho vztah k dceři a ostatním lidem, pokouší se zároveň diagnostikovat společenské vlivy, jež jeho osobnost spoluutvářely. Ukazuje, že jeho zkušenost není rozhodně ojedinělá. Podle autorky by prý bylo mnohem jednodušší vnímat otce jako monolitické monstrum, tak jak to ostatně sama dlouhá léta dělala. Až po čase v něm uviděla skutečnou, zlomenou a v mnoha ohledech slabou osobnost, která teprve až v jejím psaní přebírá odpovědnost za své činy, přiznává svou vinu a omlouvá se. „Nevnímám to jako ospravedlnění, ale spíše vysvětlení,“ říká autorka a připomíná, že jde jen o jeden ze způsobů, jak se k takové zkušenosti postavit.

Když Stín přebral kontrolu

Pro Arthura Enslera by bylo sepsání podobného omluvného dopisu příznakem slabosti. Narodil se do rodiny jako nejmladší potomek. Matka ho zbožňovala, otec ho ale měl za líného, nesoustředěného lúzra a k této verzi se přikláněl také sám Arthur. Neměl ale ani žádné přátele, nikdo mu nebyl dostatečně dobrý. Nejvíce času trávil s o jedenáct let starším bratrem, který byl ale hluboce nešťastný, měl sadistické sklony a Arthurem pohrdal a ubližoval mu. Ten vše potichu snášel, nechtěl být za žalobníčka, nedával najevo strach a podle autorky si uvnitř sebe vytvořil personu, které se nic z toho nedotýkalo. Zřekl se empatie, protože cítit něčí bolest znamenalo cítit bolest vlastní.

Muži byli vedeni k ovládání a skrývání svých emocí, neomlouvali se, nežádali rady, nevysvětlovali, nemluvili a „očekávalo se od nich, že budou vládnout světu a s odhodláním a jistotou ukazovat směr ostatním“.

Imponovali mu herci jako Gary Cooper, Errol Flynn nebo Cary Grant. Studoval je, absorboval jejich pohyby, smích, sebevědomí, uhrančivé vystupování. „V mladém věku jsem pochopil, že americká kultura je založená na fantazii,“ dočteme se v knize. Arthur byl navenek šarmantní, okouzlující, lidi lákala jeho osobnost, přestože je třeba ponižoval – naštvaný, mučený mladý muž skrytý v dobře padnoucím obleku. Bez zvláštní snahy se dostal na vrchol světa byznysu, ač ho peníze prý nikdy nezajímaly. Zjistil, že lidé často tíhnou k člověku, který o ně neprojevuje zájem. Arthur dominoval ve světě, jímž pohrdal. Jeho monology připomínají litanie Patricka Batemana z Amerického psycha nebo Tylera Durdena z Klubu rváčů.

Narození Eve s ním ale pohnulo, jako by mu vrátila životní sílu. Během prvních let se jí sotva dotknul. Život plný potlačovaných emocí, v němž byly něžnost a zranitelnost příznaky slabosti, ho nepřipravil na to, aby se s city naučil jakýmkoli způsobem pracovat. Jeho druhá osobnost, „Stín“, jak ji Ensler nazývá, nad ním převzala kontrolu. V pěti letech ji začal sexuálně zneužívat. Následně se u ní vyvinuly infekce, v noci se probouzela se záchvaty paniky, což se podepsalo i na rodinné dynamice. „Někde uvnitř jsem musel vědět, že mé chování je strašné, ale Stínův hlas přehlušil mou vinu.“ Problém byla najednou Eve, kvůli ní Arthur zuřil. Měla „nepochopitelné“ záchvaty, odstrkovala matku, která ji chtěla uklidnit, přestala mluvit, mýt se, soustředit se ve škole, smát se. Začala ztrácet kamarády. Ve skutečnosti to byla jediná forma odporu, k níž se byla schopná odhodlat. Když za ní jednou v noci přišel, dostala se do katatonického stavu. „Stín byl leccos, ale nebyl nekrofil. (…) Stala se z tebe mrtvola, aby ti nemohl vzít více života.“

Poté ji začal mlátit, byl depresivní, chronicky nespokojený, nekontrolovatelně pil. Ensler líčí, jak destruktivní atmosféra v důsledku krutosti jednoho člověka pohltila celou rodinu. Ač podle ní nikdy nedošlo k penetraci, na mnoha místech opakuje slovo „znásilnění“ a potvrzuje, že akt samotný je z velké části touhou po kontrole, demonstrací moci. Jakákoli vzpoura mladé Eve ho dováděla k nepříčetnosti: „Ponížila jsi mě tím, že jsi prokázala svou nezávislost a samostatné myšlení.“ Ensler neskrývaně popisuje scény bití, nadávání, škrcení, útěk z domova a vůbec život v konstantním strachu. Píše, jak začala pít a brát drogy. Popisuje jeho psychologické hry, každodenní gaslighting i to, jak ji přesvědčoval, že přehání, že to, co zažívá, není tak špatné. Vedl ji k pochybnostem, jestli si všechno jen nepředstavuje nebo mu nekřivdí. Je přece jen milujícím otcem, který se stará o rodinu. „Kolikrát jsem ti říkal, že tě miluju, zatímco jsem tě vrhal proti zdi.“

Když se v knize Arthur z očistce pokouší o sebereflexi, ptá se sám sebe, jestli byl psychopat („To by bylo příliš jednoduché.“). Z hlediska způsobené bolesti je to samozřejmě úplně jedno. Ensler ale píše, že Arthur vyrůstal v době, kdy byli muži vedeni k ovládání a skrývání svých emocí, neomlouvali se, nežádali rady, nevysvětlovali, nemluvili a „očekávalo se od nich, že budou vládnout světu a s odhodláním a jistotou ukazovat směr ostatním“. Tahle zevšeobecňující a v knize dostatečně neprozkoumaná struktura je podle autorky destruktivní a zároveň sebedestruktivní. Ensler prý nechce ukazovat na muže, vinit je a trestat, protože takto se nepoučí ani nepromění. Chce, aby sami prozkoumávali vlastní minulost, své chování a to, co k němu vedlo.

Hledání pozitivních vzorů

Ke knize se lze postavit mnoha způsoby. Můžeme po vzoru všech „gentlemanů ze staré školy“ ohánějících se hashtagem #NotAllMen prosvištět kilometry daleko od celé pointy, nebo se pokusit zaujmout celostnější perspektivu. Před nedávnem zveřejnil youtubový kanál Philosophy Tube pozoruhodné video Men. Abuse. Trauma., v němž se britský youtuber Oliver Thorn během půlhodinového monologu bez jediného střihu svěřuje s osobním traumatem ze vztahu, v němž on byl v pozici oběti. Thorn mimo jiné říká, že obzvlášť heterosexuální muži jsou často vedeni k tomu, aby byli nezávislí a silní. Právě oni se ale často stávají ve vztazích závislými na svých partnerkách, protože ve skutečnosti potřebují kamarády, kterým by se mohli svěřit, nebo přímo terapeutickou pomoc. Jde o nezdravý stav mysli, který je emocionálně vyčerpávající pro partnerky a emocionálně prekarizující pro muže. Thorn připodobňuje lidskou zkušenost ke knihovně, do níž muži odmítají vkládat své příběhy a dusí je v sobě. Přicházíme tak prý o intelektuální zdroje potřebné k pochopení a zvládnutí situací, které nastávají, a jemu jde o rozšíření spektra emocí, v němž se mohou muži najít, aby nejednali destruktivně.

Ze zajímavé perspektivy se na tuto tematiku dívá nejnovější video youtuberky Natalie Wynn alias Contrapoints s prostým názvem Men. V současnosti podle ní probíhá skutečná krize mužské identity. Role mužů coby válečníků není dávno glorifikovaná a nutná a roli zaopatřovatelů nahradila rovnocennější a komplexnější genderová dynamika. Wynn ve videu nijak nešetří levicový aktivistický diskurs, v němž jsou mnohé mužské aspirace považovány za toxické. Momentálně ale prý neexistuje žádná pozitivní reprezentace a celá řada mladých mužů cítí hlubokou existenciální úzkost. Čím budou v budoucnu? V moderní společnosti z jejich pohledu dominuje „cuck“ a „beta samec“. Levičáci se tomu vysmívají a diví se, proč jsou obzvlášť bílí muži tak úzkostní, když jsou tak privilegovaní. Existenciální úzkost je ale vedlejším produktem privilegií – pokud totiž nejste, prakticky jako jediní, nijak marginalizováni ani diskriminováni, nemáte za co bojovat a do jisté míry postrádáte smysl existence. Hledáte si pak jakýkoli potenciální boj a v hraničních případech přijmete ideologii a rétoriku alternativní pravice či extrémních koutů manosféry.

Muži prý často z levicových a feministických kruhů slýchají, že „toxická maskulinita“ je důvodem toho, proč nemohou dávat najevo svoje city. Proto jsou prý osamělí a cítí se nepatřičně: „Tvrdíme jim, že jsou rozbití, aniž bychom jim řekli, co se sebou můžou udělat.“ Podle Wynn muži skutečně potřebují něco jako pozitivní mužské hnutí. Pro současnou levici je ale toto téma tabu, protože přemýšlí v intencích jeho nynějších podob. Hnutí za práva mužů, subkultury incelů či antifeministická sdružení typu Men Going Their Own Way (MGTOW) jsou často jen negativní, ublíženeckou reakcí na moderní feminismus. Srocováním se na antagonických subredditech nikomu nepomůžou a nejmíň pak sami sobě. Literární konstrukce Arthura Enslera přímo odráží tyto sentimenty. Kořeny jeho identity jsou v nezpracovaném traumatu a ve zkreslené představě o mužství, která narušila jeho lidství a vedla ho pouze k sebenenávisti a ubližování svým nejbližším.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image