Foto Babora Šimková
Feminizace chudoby po česku konečně nabývá reálných obrysů. V unikátním sociologickém výzkumu Rozděleni svobodou, zpracovaném pro Český rozhlas, se jasně ukazuje, kdo patří k nejzranitelnějším skupinám u nás. Jsou to ženy. Ve dvou nejnižších třídách tvoří většinu. 62 procent žen je součástí třídy, kterou výzkumníci a výzkumnice nazvali třídou „ohroženou“ . Do ní se celkově řadí 22 procent obyvatelstva Česka. Šedesátiprocentní zastoupení žen je pak v třídě „strádající“, která je tou nejvíce zanedbanou a izolovanou u nás. Celkově se v ní nachází 18 procent lidí. V součtu je tedy na hraně ekonomických a sociálních nejistot celých 40 procent obyvatel Česka, což není pro náš polistopadový vývoj rozhodně dobrá vizitka. A většinu z těchto lidí tvoří ženy.
Ve vleku kulturních válek
Kdybychom měli hledat ty nejvíce opovrhované kategorie veřejné debaty v Česku, feminismus by mezi nimi rozhodně nemohl chybět. Ve zdivočelých představách (nejen) konzervativců je to bezmála čarodějnický totalitarismus, nová ideologie, která ničí mužům a tradičním rodinám život a žene svět do nekontrolovatelného chaosu. Těžiště feminismu se přitom od disciplíny, která se výrazně zaměřuje i na popis ekonomických a sociálních vztahů a důsledků genderové nerovnosti přesunulo ke kulturním debatám, v nichž hrají prim manažerské posty nebo otázka rodiny. Především druhý bod je pro konzervativní pravici dokonalým soustem: na čem jiném se dá tak jednoduše ilustrovat škodlivost genderových studií jako na zhýralém ničení českých rodin? A tak kdykoliv se v poslední době mluvilo o feminismu, mluvilo se represivním jazykem. Témata jako dorovnávání, snaha o změnu nastavení směrem k umenšování bariér pro ženy nebo proaktivní přístup, který by nás osvobodil od stereotypů, se stala terčem mnoha útoků.
Jednou z cest, jak čelit probíhajícím kulturním bojům, je obrátit pozornost od statusových otázek směrem k těm ekonomickým.
Většina z nich zakládala svou legitimitu jednak na dezinterpretaci různých dokumentů (Istanbulská úmluva) a záměrné ignoraci zjevných faktů a jednak na obhajobě „starého světa“ a „přirozeného řádu“. Ten ale vyhovuje především vládnoucí třídě, kdežto každý, kdo do ní nespadá, je v něm ohrožen. To, co je vykládáno jako absolutní svoboda, je ve skutečnosti umělé udržování toxického stavu, kdy ti, kteří dostali prostor se realizovat, říkají těm, které ho nedostaly, kde je jejich místo. Z feminismu se tak důsledkem povrchního a dezinformačního handrkování stalo beranidlo „normality“ v dalším kole falešných bitev, jejichž hřiště jsme si nenarýsovali, a tudíž v nich neumíme ani dobře hrát, natož vyhrávat. Dobře to ukazuje třeba poslední výzkum v Polsku, který odhalil, že „genderová ideologie“ je vnímána jako hlavní společenská hrozba.
Myslet v kontextech
Fakt, že diskriminace žen – ať už ta reálná, nebo symbolická – s sebou přináší jasné důsledky v podobě zhoršené kvality života, jako by z veřejných diskusí úplně vymizel. Ve společnosti, která se až donedávna štítila používat termín „třídy“ a popisovat zklamání a frustrace ve společnosti skrze socioekonomické ukazatele, dekonstrukci privilegií a materiální deprivaci, se není čemu divit. Teď ale máme k dispozici výzkum, který se na spletitou problematiku dnešních krizí dívá komplexním pohledem a kromě jiného nabízí i podrobnější studii různých druhů kapitálu, které jsou pro individuální úspěch klíčové. Tváří v tvář kritickým číslům je podstatné začít se z feministických pozic znovu ptát po původu i kontextu nerovností, vytrvale upozorňovat, že právě ženy jsou v kapitalistickém systému tou zranitelnější skupinou, a žádat relevantní řešení.
Především „ohrožená třída“ ukazuje dnešní problémy v celkem jasném světle: kromě vyššího zastoupení žen je tato kategorie charakterizována drahým nájemním bydlením, vyšší náchylností k rozvodům, matkami na rodičovské dovolené a exekucemi. Zároveň je to skupina, kde má drtivá většina respondentek středoškolské vzdělání, ale pracuje v hůře kvalifikovaných zaměstnáních. Je to samozřejmě jen spekulace, ale je možné, že tento bod přímo souvisí s nerovnými podmínkami pro muže a ženy: není žádným tajemstvím, že právě rodičovství, potažmo mateřství, je u nás potenciální vstupenkou k chudobě a společenskému vyloučení. Péče a reprodukční práce jsou společensky neviditelné, přesto však ženy tvrdě postihují.
Jednou z cest, jak čelit probíhajícím kulturním bojům, je obrátit pozornost od statusových otázek směrem k těm ekonomickým. Feminismus může uspět jen tehdy, když se jasně postaví na stranu slabších a začne atakovat samotnou podstatu nerovností. Koncept rozdělené společnosti nesmí zůstat jen morálním rozhořčením těch, kteří měli v životě z rozličných důvodů štěstí, a ještě to ani neumějí kriticky reflektovat. Gender nemá nikoho determinovat. Vraťme debatám o něm sociální rozměr. Minimálně se ukáže, kdo to se svobodou jednotlivce myslí skutečně vážně.
Autorka je redaktorka Alarmu.