Fronta

Polský novinář na ubytovnách, v montovnách a skladech zakouší život zahraničního agenturního dělníka v Česku. Tentokrát se zaměřil na svlékací šikanu. Přečtěte si druhý díl cyklu, který vychází ve čtrnáctideníku A2.

V budce připomínající kabinku v prodejně módního řetězce je vyvěšen česko-ruský minislovník. Na papír formátu A5 někdo vytiskl nejdůležitější obraty, které zdejší ochranka potřebuje při práci. Poslední dvojjazyčný pár je zároveň nejzazším preventivním opatřením – dál už ochranka prohledávající zaměstnance skladu při odchodu z práce nesmí zajít. „Sundejte kalhoty – snimitě štany,“ stojí tu česky a rusky v české transkripci.

Obnažený trh

Svlékají člověka do spodního prádla, čímž překračují svá služební oprávnění. Navzdory tomu však v mužské šatně obchod s čerstvě vyneseným značkovým oblečením jen kvete. Kradou a obchodují tu hlavně agenturní zaměstnanci – nomádi putující z ubytovny na ubytovnu, z jedné práce do druhé. Koordinátoři z agentur si přivlastňují část peněz, které dělníci za odvedenou práci dostávají, a pracanti se potom hojí tím, že okrádají zaměstnavatele. Těm by se možná víc vyplatilo zaměstnat všechny pracovníky přímo než přicházet o peníze v důsledku krádeží, mechanismus vzájemně propojených koleček se ale nesmí zastavit. Kdybychom se zbavili všech mezičlánků, náhle by se ukázalo, že samotný mechanismus sice funguje dobře, ale kolem něj se válí tolik nepotřebného haraburdí, že se stejně nepohneme z místa. V systému s mnoha kolečky naopak díky zaměstnávání agenturních pracovníků management pobírá prémie za úspory dosažené optimalizací pracovní doby a koordinátoři mají jistotu úvazků. Navíc zajišťují bankám provize, když zakládají brigádníkům konta, uzavíráním pojistek dávají vydělat pojišťovacím firmám, odesíláním zaměstnanců na zdravotní prohlídky přivádějí pacienty závodním lékařům a příliv zákazníků zajišťují také mizerným dělnickým ubytovnám. Někdy si přisadí ještě telefonní operátoři, platební systémy propojené se službami, kulturou, zábavou či sportem – lístkem do kina nebo divadla, vstupem do bazénu, sauny, posilovny.

My, občané onoho lepšího světa, obvykle nemáme tušení, před jakou noční můrou uprchlíci vlastně utíkají.

A to je důvod, proč si dělníci i dělnice musí stahovat kalhoty. Tím, že se svlékají do spodního prádla, pomáhají udržet v chodu rozsáhlý trh zprostředkovatelů a síť vzájemně provázaných zájmů. A protože důkladná kontrola zabere chvíli času, připomíná fronta před odchodem z práce svou délkou fronty před prázdnotou zejícími obchody v dobách centrálně plánovaného hospodářství. Tehdy se plánovalo tak, že nebylo dost pro všechny, dnes zase volný trh produkuje nadbytek, a proto je nucen potřeby spotřebitelů uměle stimulovat. Turbokapitalismus se stále žene vpřed. Ve světě globální konkurence je třeba prodávat více než druzí a zároveň osekávat náklady.

Nikdy nevíš, kolik zaplatíš

Adresáti ruskojazyčného nařízení o stahování kalhot – Ukrajinci – mezitím pokorně čekají ve frontě na svobodu. Převážně nekradou, nebo se tím přinejmenším nechlubí v šatně. Coby agenturní zaměstnance ze zemí mimo Schengen by je ztráta zaměstnání přišla draho. Už jen splacení víza představuje minimálně dva měsíce práce. Sofi ja říká, že cena bývá různá. Někdy tisíc, někdy dokonce osmnáct set eur. Nikdy nevíš, kolik zaplatíš. V zemi ve válečném stavu klesly příjmy, gigantická korupce naopak ještě vzrostla. Vyřídit cokoli bez úplatku je teď ještě těžší než dřív. K tomu jen dodám, že majetek prezidenta Petra Porošenka a jeho svity se několikanásobně zvětšil, protože pro ty nahoře je každá válka zlatý důl. Zato obyčejní lidé jsou krmeni strachem a zbytky. Proto se agenturní pracovníci bojí přijít o práci, díky níž mohou aspoň trochu pomoci rodičům, dětem, manželkám nebo sourozencům, všem těm, kdo v zemi klesající na dno bídy zůstali. Dělají dvanáctihodinové směny, každou sobotu si berou přesčasy. Subtilní holky jako Sofi ja dřou stejně těžce jako muži. Ti to ale přesto mají horší, protože každý návrat ze zahraničí kvůli prodloužení víza pro ně může skončit odvedením do války. Vízum opravňující k dřině v lepším světě může snadno nahradit povolávák do pekla.

My, občané onoho lepšího světa, obvykle nemáme tušení, před jakou noční můrou uprchlíci vlastně utíkají. O to raději však slabší, utiskované – a podle nás prostě horší lidi – nálepkujeme. Sławek, polský známý, který v Česku pracuje na poště, mi jednou vyprávěl, jak jeho kolegové začali nevybíravě nadávat na imigranty. Když je upozornil, že i on je imigrant, odpověděli diplomaticky: „No jo, ale ty jsi jako náš. Jde o všechny ty Syřany a jiný Ukrajince.“ Jiří, rodilý Pražák, programátor zaměstnaný ve velké americké korporaci, si zase po telefonu objednával taxík a žádal dispečera, aby mu určitě neposílal Ukrajince. Když jsem mu vytkl stereotypní myšlení a diskriminaci, začal mi vysvětlovat, že svého času jel s Ukrajincem a ten ho schválně svezl delší trasou, aby z něj vytáhl peníze navíc. Když jsem se ho zeptal, zda si je jistý, že to byl Ukrajinec, a ne třeba Rus, Bělorus, Moldavan, Kazach nebo Čečenec, odpověděl, že vlastně neví. Prostě slyšel ruštinu, jedny od druhých nerozezná.

Krádeže a útěky

Ve skladu paradoxně kradou ti, kteří se mají líp – občané Schengenu. Jim nikdo neprodává víza za předem neurčenou cenu a nestrká jim do ruky povolávací rozkaz. Jim se prodává sen o svobodě, volném trhu, svobodném pohybu kapitálu – a oslněni těmito svobodami se svazují hypotékou, paušály a předplatnými. V prodeji kradeného zboží vedou rodilí Slováci a Češi, Romové s českým a slovenským občanstvím, Maďaři, Bulhaři, Poláci, Rumuni. Zpravidla narkomani, jimž mizerná výplata nestačí na skéro, piko nebo jiné drogy.

Zatímco se převlékáme, Gábor, maďarský Rom, který do Prahy přišel ze Slovenska, odněkud vykouzlí džíny. „Dámský, jiný se mi zajebat nepovedlo. Ale můžeš je vzít pro starou, já mám nejlepší ceny,“ vemlouvá se a předvádí mi ukořistěné slimky. „Jestli seš bez starý, můžeš je vzít pro sebe. Jsou jakoby dámský, ale takhle se to teďka nosí,“ snaží se to uhrát, když vidí můj nezájem. Gábor má holku z Polska a slovní zásobu typu kurwa, dupa, chuj, pizda, spierdalaj, zajebać ovládl dokonale. Raduje se jako malé dítě, že se mu podařilo napálit ochranku, zatímco Ukrajinci mají určitě radost, že dneska nestáli ve frontě na doktora u odvodové komise. Tam by jim taky řekli „Snimitě štany“, jenže na konci téhle fronty by je svoboda nečekala. Tahle fronta by vedla na frontu a mohla by končit zajetím nebo smrtí. Válka totiž není hra na kočku a na myš s ochrankou ve skladu a útěk před povolávacím rozkazem nemá nic společného s útěkem před zákonem. Právě naopak. Mladí ukrajinští kluci, kterým se před rozkazem jít bránit vlast podařilo ujet na práci do Prahy, Varšavy, Berlína nebo lhostejno kterého města lhostejné Evropy, utekli před velkou nespravedlností.

Autor je publicista.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.

Text původně vyšel v A2 č. 9/2019.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image