Foto Fireworks (CC0 1.0)
Může být škodlivá pro přírodu a životní prostředí konzumace tofu, oblíbeného mezi vegany? I když obecný názor je obvykle ve prospěch tofu, podle Leo Hickmana z ekologické organizace WWF-UK může být konzumace tofu ekologicky škodlivá. Pokud jde o snížení skleníkových plynů, je nahrazení masa rostlinnou potravou, jako jsou luštěniny, takřka vždy prospěšné. To, co platí pro dále nezpracované luštěniny, ale zdaleka nemusí platit pro tofu nebo další podobné produkty, na jejichž přípravu je potřeba velké množství sójových bobů.
Tofu a ekologická stopa
Masový chov a zabíjení zvířat je neetické, a jakékoliv jídlo bez masa je tedy z tohoto pohledu lepší než masitá strava. Ale i vysokobílkovinové náhražky založené na sóje mohou být z hlediska šetrnosti pro přírodu značnou zátěží. Přestože energie získaná ze sójových bobů samotných, tedy vaření přímo ze sóje, je k životnímu prostředí poměrně šetrná, veškerá práce a úpravy, které vedou od sójových bobů k balíčku tofu v hypermarketu nebo ekoobchůdku, dramaticky zvyšují jeho uhlíkovou stopu. Tento problém samozřejmě není nový, otázku po environmentální stopě tofu si položila už před deseti lety sloupkařka amerického webu Slate Nina Shen Rastogi, která cituje holandskou studii, podle níž je uhlíková stopa tofu jen o třetinu menší než v případě kuřecího masa. V tomto případě je důležitý americký kontext, kdy většina tofu v Americe se vyrábí z tamní sóji. Evropa je více závislá na dovozu, a zdejší pojídání tofu tak může být ekologicky náročnější. Toto pravidlo ale platí pro jakoukoliv snahu o šetrnost k životnímu prostředí a planetě – místní kontext je vždy důležitý.
Některé podoby omezování spotřeby masa mohou přinést víc škody než užitku. Naše stravování sice potřebuje změnu, ta ale musí být komplexnější než kampaň proti masu.
Nedávná studie vypracovaná pro ekologickou organizaci WWF ve Spojeném království, ve které Leo Hickman působí, ukázala, že v případě Británie by přechod na náhražky masa způsobil zvýšení dovozu sóji do země, což v mnoha ohledech není z hlediska životního prostředí žádoucí. Vysoká poptávka po využití jihoamerických plantáží platí i v případě nahrazení masa dalšími luštěninami, které se v zemi nedají pěstovat v takovém měřítku, ale v případě tofu a jiných vysokoproteinových náhražek je vysoká už neudržitelně, podobně jako v případě hovězího masa. Výsledky studie glosovala ne svém blogu Emily Han, která „vyrůstala s tím, že vegetariáni si zvykli některá témata vůbec neřešit“. Nyní se ukazuje, že ani vegetariánství automaticky neznamená šetrnost k přírodě. Přesto má podle Hickmanem zmíněné studie veganství i vegetariánství smysl pro ty, kteří chtějí snížit svoji ekologickou stopu. Bezmasá dieta podle něj znamená snížení emisí z jídla o několik desítek procent, což se zhruba shoduje se starší holandskou studií.
Veganství samo o sobě nic nevyřeší
Na webu Climate And Capitalism kritizuje Richard Young přílišný důraz na omezení spotřeby masa v současné kampani za klima. V textu pojmenovaném Proč vyhýbání se masu nezachrání planetu zdůrazňuje, že chov hospodářských zvířat je pro udržitelné zemědělství nezbytný a jednostranná orientace na přechod k veganství nám znemožňuje vidět celý problém komplexně. Young samozřejmě uznává alarmující čísla. Chov hospodářských zvířat „spotřebuje“ globálně 83 procent zemědělské půdy, je zodpovědný za více než polovinu emisí vznikajících při produkci jídla, a přitom dodává lidstvu jen 35 procent bílkovin a 18 procent kalorií. Změnit tento neudržitelný systém je proto jedním z největších úkolů dneška. Vegetariánství ani veganství však rozhodně není všespásným řešením. Například půda ve Spojeném království čelí tak závažné degradaci, že britský ministr vyhlásil, že za třicet až čtyřicet let už nebude vůbec žádná zemědělská půda, pokud se něco zásadního nezmění. Půda v České republice na tom nebude o nic líp – mizí pod betonem kvůli výstavbě a její kvalita se stále zhoršuje, přestože je stále dražší.
Přílišný důraz na veganství a zbavení se masa nechává podle Younga stranou řadu problémů. Kvůli palmovému oleji a dalším plodinám zmizela ze země spousta druhů – a přechod Britů od živočišných k rostlinným tukům znamená také větší spotřebu právě palmového oleje s ničivým dopadem na pralesy v jihovýchodní Asii, kde žijí mimo jiné orangutani. Young také připomíná, že „divočina“ a divoká zvířata se často vyvíjela právě v interakci s hospodářskými zvířaty, a konec jejich chovu by tak ovlivnil i podobu divočiny. Chov hospodářských zvířat také znamená potřebu zachovat část půdy zatravněnou, aby se na ní mohl dobytek pást, což může na pár let ulevit půdě zničené intenzivním zemědělstvím. Young přitom nepodceňuje ani skleníkové plyny vypouštěné do atmosféry hospodářskými zvířaty. Problém se ale podle něj týká především zvířat, která dostávají krmné směsi a nepasou se na pastvách. Zkrátka, některé podoby omezování spotřeby masa mohou podle Younga přinést víc škody než užitku. Naše stravování sice potřebuje změnu, ta ale musí být komplexnější než kampaň proti masu.
Autor je redaktor Alarmu.