Foto Domino Records
Těžko pro to najít nějakou statistiku, ale kytarová hudba na tom dnes není nejlépe. Vlastně na tom není nejlépe už aspoň dvacet let. V žebříčku nejlepších nahrávek 21. století podle Guardianu najdeme v první desítce jenom dvě kytarovky: The Strokes a Arctic Monkeys, tedy kapely, které dokázaly těžit z garážového revivalu na přelomu milénia. Jinak hudbě tohoto století podle přispěvatelů Guardianu vládnou Beyoncé, Jay Z, Kendrick Lamar, Frank Ocean nebo Outkast. Dominance rapu a urban hudby je patrná i jinde. Pitchfork, kdysi výkladní skříň amerického nezávislého rocku, už víc než rok provozuje substránku Levels, kde shromažďuje všechny svoje články o rapu, a není výjimkou, když se v rubrice Best New Tracks objeví tři nebo čtyři rapové tracky po sobě. Ještě v roce 2007 se čtenáři rozčíleně ptali, proč Pitchfork vůbec o rapu píše. Dnes už se nikdo neptá.
Na krajích scény, v místech, kde se stírají hranice a kde se nepřemýšlí nad tím, jestli EDM, rap nebo pop opravdu vytlačuje kytary, se toho děje dost.
„Rock is dead, thank god,“ psal loni časopis Vice. Je to ale trochu paradoxní – předloni totiž pro změnu uveřejnil článek s titulkem „Indie rock isn’t dead“. Platí tady ale stejné pravidlo jako u punku: pokud musíte nahlas zdůrazňovat, že nějaký žánr není mrtvý, nejspíš už mrtvý je. Neznamená to ale, že by se v indie rocku vůbec nic nedělo. Jenom je potřeba trochu pátrat – tedy pokud se vám zrovna nechce poslouchat The 1975. Na krajích scény, v místech, kde se stírají hranice a kde se nepřemýšlí nad tím, jestli EDM, rap nebo pop opravdu vytlačuje kytary, se toho děje dost. Poslechněte si pět kapel, které předávají energii i poselství a dokazují, že tenhle druh hudby ještě má cenu produkovat a poslouchat. Žádná z nich nemá ambice prorazit do opravdového mainstreamu a narušit hegemonii popu a rapu, o to svobodnější a kreativnější ale jsou.
Idles
Hned na začátek je tu jasný příklad, že punk opravdu není mrtvý. Jenom vypadá trochu jinak, než byste čekali. Bristolští Idles v čele s Joem Talbotem jsou na scéně deset let, loni na podzim vystoupili i v Praze a jejich druhá deska Joy As an Act of Resistance docela výrazným způsobem narušila klasické textařské stereotypy punku. Zvukově poměrně obstarožní songy o tom, že i kluci můžou brečet a že je dobré nechovat se jako idiot a naučit se projevovat svoje emoce, zarezonovaly i u těch, kterým punk svou schematičností přijde unavující. Tady na nudu není místo: kdo jiný dnes umí napsat song o imigraci, strachu a xenofobii tak, že z něj udělá jeden z nejlepších momentů Glastonbury?
Fat White Family
Když Fat White Family v roce 2011 vznikali, chvíli to vypadalo, že prostě naskočí na postpunkovou vlnu a budou další z řady skupin, které se vehementně tváří, že žijí na konci sedmdesátých let. Drogové peripetie, intenzivní fluktuace členů skupiny, debutová deska s půvabným názvem Champagne Holocaust a nakonec smlouva s velkým indie labelem Domino ale nakonec udělaly z Fat White Family skupinu, která není podobná vůbec ničemu. Je totiž vždycky lepší, když se kapela inspiruje i v něčem jiném než v dalších kapelách. A přesně to skupina v čele s Liasemim Saoudim a Saulem Adamczewským dělá. Kapela, která si od Pitchforku vysloužila nesmyslnou kritiku za údajný rasismus, se sice opravdu inspiruje postpunkovými legendami, jako jsou The Fall, na aktuálním albu Serfs Up! ale svůj sound skládá z mnoha dalších ingrediencí: inspiruje se ve folk horroru, anglické krajině, okultismu, v klipech máchá srpy a kladivy a ostrými náboji míří na liberální média, která straší brexitem a z voličů dělají nekompetentní idioty. Fat White Family si nehrají na intelektuály, v důsledku jsou ale mnohem chytřejší a rafinovanější, než naprostá většina ostatních kapel.
Marika Hackman
Kánon rockové hudby je postaven na sexualitě – The Rolling Stones, The Doors nebo Led Zeppelin zpívali o sexu tak často, že už to vlastně nikomu nepřijde zvláštní. Co když ale o sexu začne zpívat žena? A co když je to opravdový sex, ne marketingová podoba sexuality, která se od ženy očekává? Anglická zpěvačka, skladatelka a multiinstrumentalistka Marika Hackman na aktuálním albu Any Human Friend zpívá o vlastním těle, o masturbaci, o sexu, který může být často trapný, nedokonalý, plný nejistoty. Hackman samozřejmě není první, kdo tímhle způsobem nabourává klasickou rockovou mytologii. Proč by ale měla být? Sexualitu má každý a každá stojí za kreativní reflexi. Hackman to na svém albu plném indie rocku s popovými háčky dělá autenticky, uvěřitelně a univerzálně. A je to tak přirozené, až se vám chce vydechnout úlevou.
Black Midi
Angličtí novináři a fanoušci jsou přeborníci v přehánění a je jedno, jestli jde o fotbal nebo o hudbu. Každý talent je nový George Best, každá kytarovka jsou noví Beatles. O londýnských Black Midi sice zrovna tohle nikdo netvrdil (na to je jejich sound moc syrový a intenzivní), hypu se ale dočkali masivního. A to ještě před tím, než vydali debutovou desku. Mluvilo se o nich jako o spasitelích, kteří vrátí anglické kytarové hudbě zašlou slávu. Těžko říct, jestli se jim to zrovna s debutovou deskou Schlagenheim povedlo. Album nezní moc anglicky, nemá toho ani moc společného s popem a spíš čerpá z mathcoru a posthardcoru. Je divoké, experimentální, sympaticky energizující. To pravé ale prý v případě Black Midi přichází až na koncertech. V Česku vystoupí už 5. října, takže bude šance je otestovat.
Fotbal
S trochu přehánění jsou na tom čeští Fotbal podobně, jako na tom byli před několika měsíci Black Midi. Na jejich Soundcloudu jsou k dohledání jenom dvě skladby (navíc jsou to dema), leccos se ale dá usuzovat podle od kapel, ve kterých jednotliví členové působí – Kidney Trauma nebo Sýček jsou kapely, které čerpají z psychedelie, krautrocku a hypnotických repetic. Václav Schicho v rozhovoru pro Full Moon zmiňuje Sunn O))) a Daft Punk, bubeník Jakub Šimanský zase ve svých dalších projektech vyznává americkou primitivní kytaru. Ve Fotbalu se k tomu přidává třeba ještě devadesátkový shoegaze. O desce nic nevíme, doporučujeme zajít na koncert.
Autor je hudební publicista.