Foto Jan Dobrovský
V hlavní soutěži nejstaršího mezinárodního filmového festivalu soutěžil český tvůrce naposledy před čtvrt stoletím. Jiří Menzel tehdy v Benátkách představil koprodukční válečnou satiru Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Letos se totéž podařilo Václavu Marhoulovi s Nabarveným ptáčetem. Dlouho a nelehko vznikající adaptace kontroverzního románu Jerzyho Kosińského otevřeně navazuje na dávné úspěchy tuzemské kinematografie – na syrová válečná a historická dramata ze šedesátých let.
Pro Marhoula není film strojem na emoce. Trýznivou válečnou odyseu židovského osiřelce zprostředkovává bez zjemňování a bez snahy vtáhnout nás do příběhu.
Chlapec utíká o život a hlasitě oddechuje; paralelní jízda kamery: úvodní záběr nás do časoprostoru filmu vrhá podobně jako Jan Němec na začátku Démantů noci. V černé oděná, nad hrobem zesnulého druha stojící vdova zase připomene Ivu Janžurovou v Kachyňově Kočáru do Vídně. Vícero frontálních záběrů ženských tváří zjevně odkazuje k Markétě Lazarové Františka Vláčila. Uvedené filmy natočili filmaři, kteří v dětství osobně zažili útrapy války. Strach a úzkost zakoušené ve vyhrocené době chtěli divákům zprostředkovat v nekašírované podobě, bez patosu a heroizace vlastních filmům předchozí dekády, spoutaným normami socialistického realismu.
Marhoul své opus magnum realizoval v zásadně odlišném sociopolitickém kontextu, ale s podobnou ambicí – konfrontovat diváky s tvrdou realitou. Režisér Mazaného Filipa a Tobruku se tak zvolenou formou vymezuje vůči mediální reprezentaci lidské krutosti. Nedělá z ní vzrušující podívanou, přehnaně ji neestetizuje, nesnaží se samoúčelně šokovat. Akty násilí zbavuje širšího kontextu a ukazuje je jako něco nahodilého, všudypřítomného a děsivě samozřejmého, čemu může být bez zjevné příčiny vystaven kdokoliv. Neznepokojují svou explicitností, ale tím, jak jsou nesmyslné a jak málo proti nim dětský protagonista zmůže.
Pozorovat zpovzdálí
Příběh lze popsat jako sérii převážně nepříjemných setkání, během nichž dochází pod vlivem předsudků, izolacionismu a strachu z cizího k opakovanému prolamování hranic mezi lidským a zvířeckým. Kontrolu nad jednáním postav přejímají jejich animální pudy. Na šťastnější minulost zapomněly, v lepší budoucnost nedoufají. Existuje pro ně jen tady a teď. Zatímco kniha obsahuje snové scény, pohledy zpět a úvahy nad věcmi příštími, film se důsledně drží přítomného okamžiku a přísně lineárního vyprávění bez jakýchkoliv subjektivizujících ozvláštnění typu flashbacků. Ani v myšlenkách není kam uniknout, lze jedině reagovat na aktuální podněty. Ne vždy je ale reakce možná.
Už v prologu, kdy zbitý leží na zemi a sleduje, jak parta vrstevníků polévá hořlavou tekutinou a následně zapaluje jeho fretku, hrdinovi nezbývá, než němě přihlížet. Zapálené zvíře vříská bolestí, běhá dokola a svým pohybem vypaluje do země kruh. Výjev vystihující bezmoc jedince tváří tvář cyklicky se opakujícím dějinám není oproti knize, držící se po celou dobu ich-formy, zachycen výhradně očima mladého hrdiny. Kamera snímá vykořeněného hrdinu z odstupu. Neumožňuje nám sžít se s ním a prožívat to samé co on. S pomocí jeho pohledu nejsme „všíváni“ do filmu, nýbrž po většinu času stojíme vpovzdálí a pozorujeme, jak sám pozoruje.
Distancovaný přístup k protagonistovi jednak mírní nezdravou fascinaci sexualitou a násilím, kterou se vyznačovala Kosińského kniha, využívající dětské perspektivy coby alibi pro sadismus autora, jednak zvýrazňuje motiv dívání se. Chlapec zprvu na svérázné venkovany a jejich zvrácené vztahy a drastické rituály pohlíží s dětskou zvídavostí a touhou pochopit. Pozvolna mu ale dochází, že lidské zlo není řízeno žádnou srozumitelnou logikou, a k projevům nenávisti nebo chorobné vášně se staví stále apatičtěji. Ke konci své anabáze už k páru, který se divoce miluje kousek od jeho hlavy, ani neobrací zrak. Jen prázdně hledí před sebe. Pohled Petra Kotlára, v němž Marhoul objevil výjimečný přirozený talent, je pohledem někoho, kdo viděl příliš mnoho a víc už nedokáže pojmout.
Odrážet své okolí
Chlapec ztrácející zájem o vnější svět se mění v pouhý odraz toho, jak jednají a co si myslí druzí. Jeho vnitřní vývoj probíhá po celý film, který je ve skutečnosti méně repetitivní a fragmentární, než by se mohlo zdát. Ačkoli hrdinovu proměnu vyjadřují nepatrné významové posuny některých činů a odlišné reakce na okolní dění, patří k nejsilnějším rovinám filmu. Nejzřetelněji totiž přesahuje rámec holocaustu směrem k naší přítomnosti. Zatímco zpočátku hrdina občas projeví lidskost, s každou další ztracenou životní jistotou se stává bezcitnějším. Poté, co ztratí rodiče, domov, víru v Boha a národ, potažmo v to, že by se svou snědou kůží a židovským původem mohl někdy někam zapadnout, zbývá mu už jenom jeho individualita. Rovněž o ni ale – neschopný cokoli říct a procítit – přichází. Ke světu prostoupenému zlem se postupně nedokáže vztahovat jinak než tím, že druhým způsobuje trápení. Aby zapadnul mezi ostatní, přijímá jejich formu komunikace a začíná v sobě namísto lásky pěstovat nenávist.
Když si hrdina v pozdější části příběhu získává respekt válečných sirotků leháním pod jedoucí vlak, jde o zjevnou snahu znovu pocítit, že je naživu. Sám film přitom vyvolává v divácích pocit otupělosti svou délkou, striktně lineárním směřováním, rozjímavým tempem a variováním omezeného spektra situací a stylistických postupů. Množství zatmívaček společně s dělením do kapitol sice plní rytmizační funkci, ale současně vyvolává frustrující dojem, že příběh neustále končí a začíná nanovo. Černobílé záběry Vladimíra Smutného lze stejně jako všechny ostatní složky filmu (s výjimkou rušivých českých postsynchronů) obdivovat pro jejich řemeslnou preciznost, nikdy ale nejsou kýčovitě líbivé a povznášející.
Povznést se nad temnotu
Duchovní rozměr úchvatné širokoúhlé kompozice postrádají. Přes svou krásu si zachovávají syrovou živočišnost apokalyptických reálií, jimiž se chlapec s vypětím všech sil potácí. Povznést se nad temnotu nemůžeme ani díky nediegetické hudbě, která poprvé zazní teprve během závěrečných titulků. Pro Marhoula není film strojem na emoce. Trýznivou válečnou odyseu židovského osiřelce zprostředkovává bez zjemňování a bez snahy vtáhnout nás do příběhu. Nedělá ústupky, které by film učinily stravitelnějším.
Nabarvené ptáče je vrcholně antihollywoodským velkofilmem i tím, že po bezmála třech hodinách bolesti nepřináší silnou katarzi a útěchu, ale jen chabý záchvěv naděje. Právě pro něj se ale Marhoulův strohý, divácky nevděčný a nekompromisní film vyplatí protrpět až do konce. Pocit, že jste naživu a že má smysl pátrat ve tmě po náznaku světla, tak zakusíte i bez toho, abyste si museli lehat pod vlak.
Autor je filmový publicista.