Foto pxhere.com
Zase nám začala škola, čas velkých výdajů. Nejrůznější odhady, kolik stojí nástup prvňáka do školy nebo kolik stojí výbava pro staršího školáka, mohou být sice někdy nadsazené, každopádně je pro rodiny školáků nástup do školy citelným zářezem do rozpočtu. Netřeba dodávat, že čím víc školou povinných dětí je, tím víc peněz rodina utratí. My doma letos vypravujeme jednoho prvňáka a dva starší školáky.
Společnosti s vyšší mírou solidarity a lepším sociálním systémem považujeme za vyspělejší.
Nejde jen o aktovky, penály, pastelky, výtvarné kufříky a další školní potřeby, ale i o oblečení a boty, protože děti přes prázdniny samozřejmě vyrostly. Jsem svým dětem vděčná, že nemají touhu chodit do drahých kroužků, protože nevím, jak bychom je platili, a znova si kladu otázku, jak jen to dělají v rodinách, které mají příjmy ještě mnohem nižší. Částečnou odpověď na tuto otázku přináší i výzkum agentury Fokus pro inkasní společnost Kruk, podle kterého je 24 procent Čechů ochotno se kvůli výdajům spojeným se začátkem školního roku zadlužit. Loni pak stejná agentura dělala výzkum, podle kterého si desetina rodičů v minulosti už při této příležitosti půjčila.
Chyba systému, nebo individuální chyba?
Tato zjištění korespondují i s výsledky průzkumu, který si nechal Alarm udělat od agentury Median, podle něhož si řada lidí půjčuje na normální život a tím se dostávají do dluhů. V médiích se o tom už nějaký čas dokonce píše, učitelé o tom ale vědí své už mnoho let. Problém totiž není jen s nástupem do školy, ale i se školami v přírodě a lyžáky, kterých se nemohou účastnit všechny děti, protože rodiny některých na to prostě nemají. V některých školách umožňují umořovat částku na školu v přírodě postupně, právě s ohledem na rodiny, kterým dělají větší výdaje problémy. Z mé vlastní zkušenosti jsou učitelé v tomto ohledu chápaví a diskrétní. Snad proto, že sami nepatří k právě dobře placeným zaměstnancům, a navíc se ve škole střetávají s tolika sociálními rozdíly.
Pokaždé, když se začne mluvit o sociálních obtížích chudší části populace, objeví se v diskuzích ti, kdo žehrají na systém, který toto umožňuje, a pak ti, již vše vnímají individuální optikou a o lidech, kteří nemají dost peněz, si myslí, že je to jejich neschopností a že se měli více snažit. Tyto dva tábory se pak donekonečna přou. Jenže tak přece problém, který je zjevně systémový, nestojí. Jistěže jsou lidé, kteří se dostali do špatné sociální situace nějakým svým zaviněním. Stejně tak lidé, kteří se dost nesnaží nebo jsou lehkomyslní. Hledáme-li hodně důsledně vinu, můžeme ji najít třeba i u těch, kteří onemocněli, čímž se dostali do problémů – vždyť se přece mohli pojistit! Někteří dokonce samoživitelkám vyčítají, že si nenajdou nějakého chlapa, fantazii se v této disciplíně meze nekladou. Vždycky se dá najít chyba na straně chudých a vždycky se jim dá dobře poradit.
Stěhování jako univerzální lék
Ochotnější půjčit si na školu jsou podle průzkumu rodiče více dětí a lidé se základním vzděláním. Těm bychom mohli doporučit mít méně dětí a dosáhnout vyššího vzdělání. A chvíli nato si můžeme zase stěžovat, že lidé mají málo dětí. Všechny dobré rady přepjatých individualistů pomíjejí totiž to nejdůležitější: že tvoříme společnost a že míra její sociální soudržnosti má v konečném důsledku dopad i na ty úspěšnější. Jakkoli nelze odmyslet individuální odpovědnost jednotlivců, různé společnosti se mezi sebou liší právě v tom, jaké jsou v nich rozdíly a jak se v nich žije těm chudším. Společnosti s vyšší mírou solidarity a lepším sociálním systémem považujeme za vyspělejší.
Nebo opravdu budeme věřit tomu, že Češi jsou výrazně méně zodpovědní a lehkomyslní než jiné národy na základě toho, že jich je tři čtvrtě milionu v exekucích? Je rozdíl mezi samoživitelkou ve Švédsku a v Česku v tom, že jedna je schopnější, anebo spíš v tom, že jedna má větší podporu třeba i v tom, jak skloubit péči o dítě a zaměstnání?
Místo toho, abychom vymýšleli nekonečně „dobrých“ rad, kam by se měli lidé přestěhovat tu za prací, tu za levnějším bydlením, mohli bychom se inspirovat, jak to dělají v zemích, kde není nástup do školy další pravidelnou ranou rodinným rozpočtům. Stěhování totiž není univerzální lék, jakkoli se tak udílečům rad jeví. V prvé řadě je pro nízkopříjmové skupiny obyvatel velmi drahé.
Kromě toho, že v místě, kde je lepší práce, bývá dražší bydlení, a tam, kde je levné bydlení, zase nebývá tak dobře placená práce, ztrácí přestěhováním člověk své dlouhá léta budované sociální sítě. Ty slouží mimo jiné k tomu, že vám vaši přátelé a známí věnují nějaké věci, které byste si jinak museli nákladně pořizovat. Už nenošené oblečení, zachovalou aktovku, tenisky… Anebo zase vy jim, když vám něco přebývá. Nedokážu vyčíslit úspory, kterých jsem dosáhla díky svým známým a kamarádům, ale jdou rozhodně do desetitisíců korun. Oceňuji to celý rok, ovšem při nástupu do školy zvlášť. Rána v podobě velkých výdajů je díky nim znatelně menší.
Autorka je redaktorka Alarmu.