„Nový antisemitismus“ jako zbraň proti francouzským aktivistům

Lidé, kteří se dovolávají rovných práv pro všechny, mohou být v dnešní době snadno kriminalizováni. Ukazují to příklady obhájců práv Palestinců ve Francii i jinde.

Foto Jeanne Menjoulet, flickr.com

Snaha delegitimizovat kritiku Izraele tím, že ji označíme za projev antisemitismu, je hlavně v posledních letech spojená s úsilím postihnout aktivisty za práva Palestinců i trestněprávně. Francie, stejně jako třeba Německo, představuje v tomto procesu zemi, která došla ve snaze potírat tzv. nový antisemitismus v Evropě nejdál. Právě na příkladu Francie se ukazuje, že zamýšlené a bohužel již aplikované postihy směřují hlavně proti aktivistům spojeným se stále úspěšnějším hnutím BDS, v němž jde o bojkot, stažení investic a uvalení sankcí na Izrael. Toto nenásilné hnutí, inspirované bojem proti jihoafrickému apartheidu, se již od roku 2005 ve svých kampaních dožaduje splnění tří základních požadavků vycházejících z mezinárodního práva: ukončení izraelské okupace palestinských území, zrovnoprávnění Palestinců v samotném Izraeli a umožnění návratu palestinských uprchlíků.

Francie jako jediná země světa, vyjma samotného Izraele, je schopna trestněprávně postihnout někoho, kdo vyzývá k nenakupování izraelského zboží.

O těchto cílech se však mluví jen málo. O to více se zdůrazňuje forma bojkotu, která je údajně svou plošností nespravedlivá, a tím i diskriminační. Je proto nutné stále znovu zdůrazňovat, že kampaně hnutí BDS nejsou namířeny na jednotlivce, ale na izraelský stát v jeho represivní podobě. Snaží se být v tomto směru adresné a nikdy nepracují s démonizací či vyvoláváním nenávisti vůči jednotlivci či skupině osob, jak je jim podsouváno. Obvinění z „rasismu“ je proto překroucením smyslu hnutí a je hrubě nespravedlivé. I přes veškerou opatrnost se sice může stát, že kampaně BDS „zasáhnou nevinného“, ukázaly se však jako legitimní a účinný nástroj v boji proti dlouhodobé izraelské okupaci v situaci, kdy všechny jiné způsoby odporu selhaly.

Házení antisemitů a antirasistů do jednoho pytle

Snaha obvinit aktivisty za rovná práva Palestinců z šíření nenávisti a označit jejich podporu palestinského sebeurčení za formu diskriminace jiného národa je absurdní. Je podobná úsilí zdiskreditovat dřívější hnutí proti jihoafrickému apartheidu pomocí argumentu, že je nenávistné vůči bělochům. Často toto napadání jen ukazuje, že jeho nositelům nejde jen o deklarovaný způsob, ale chtějí znevěrohodnit i samotné cíle BDS. Zvláště když si na pomoc vezmou nepodložené obviňování z antisemitismu. Házení antirasistických aktivistů do jednoho pytle se skutečnými antisemity je nejen hanebné, ale také tím dochází ke zlehčování útoků z nenávisti. A to v době, kdy i v západní Evropě sledujeme reálný nárůst antisemitismu.

Zmnožení útoků proti Židům v západní Evropě někdy může být zapříčiněno právě zoufalstvím při pohledu na situaci okupovaných Palestinců. Svědčí o tom ostatně i fakt, že největší nárůst útoku na osoby židovského vyznání či na židovské komunitní objekty se objevuje v bezprostřední souvislosti s eskalací izraelského násilí na Palestincích – třeba během útoku na Gazu, jak je doloženo i organizacemi na ochranu Židů. Každý podobný útok na jednotlivce či skupinu osob kvůli jeho etnicitě či vyznání je samozřejmě třeba odsoudit – a za antisemitský jej můžeme považovat zejména ve chvíli, kdy se prováže s tradičnějšími stereotypy a motivy antisemitské propagandy. Jenže ani Evropa nemůže být úspěšná v boji s antisemitismem, pokud bude dlouhodobě přehlížet, či dokonce podporovat okupaci palestinských území Izraelem, který sám uplatňuje vůči nežidovským obyvatelům soustavnou politiku rasové diskriminace. Už proto, že Izrael se definuje jako židovský stát, a automaticky tak vtahuje do zodpovědnosti za svoji politiku také Židy žijící mimo jeho území.

Ve věci kriminalizace nenásilného hnutí odporu proti okupaci projevují Francie i Německo stejnou míru politického oportunismu. Ten se však oběma zemím může brzy vymstít.  Nejde přitom jen o omezování svobody slova, když se příznivci hnutí BDS domáhají „práva na bojkot“, ale o celkové znejistění v základní otázce podpory lidských práv. Ta mají být napříště omezována a ti, kteří se na ně dovolávají, mohou být kriminalizováni.

Šestiletý proces jako výstražný příklad

V květnu roku 2010 uspořádala skupinka příznivců BDS v obci Illzach poblíž východofrancouzského města Mylhúzy menší demonstraci. V místním supermarketu Carrefour chtěli aktivisté s pikety, v tričkách s logem BDS a za skandování hesel a zpěvu upozornit na situaci Palestinců pod izraelskou okupací a žádali bojkot vybraného izraelského zboží. Aktivisté byli perlustrováni a vůči dvanácti z nich bylo vzneseno obvinění  z „nabádání k diskriminaci“ vůči „skupině osob“. Skupinou osob se přitom mysleli izraelští výrobci a dodavatelé bojkotovaného zboží, kteří tak byli označeni za „národnostní skupinu“. Prvoinstanční soud obviněné aktivisty zprostil obvinění, avšak odvolací soud v Colmaru je v listopadu roku 2013 uznal vinnými a nařídil jim zaplatit pokutu včetně soudních výloh ve výši dvanáct tisíc eur. Protestující se vůči rozsudku odvolali, ale Nejvyšší soud (ve Francii označen jako kasační) potvrdil ve svém stanovisku z října roku 2015 rozsudek colmarského odvolacího soudu a aktivisty žádající bojkot izraelského zboží uznal vinné z „nabádání k národní diskriminaci“ podle tzv. Lellouchova zákona z roku 2003. Tento zákon platí za jednu z nejvážnějších hrozeb pro vzrůstající hnutí BDS.

Francie tak po téměř šestiletém procesu ve věci tzv. mylhúzského případu potvrdila svůj primát: jako jediná země světa, vyjma samotného Izraele, je schopna trestněprávně postihnout někoho, kdo vyzývá k nenakupování izraelského zboží. Aktuálně se to týká i zboží z nelegálních izraelských osad na Západním břehu Jordánu, jelikož Francie vloni  odstoupila od požadavku přijatého v roce 2016 označovat toto zboží místem svého původu.

Již v roce 2004 byl v procesu Willem versus Francie postižen stejným způsobem tehdejší starosta severofrancouzské obce Seclin Jean Claude Willem. Ten v reakci na tehdejší potlačování druhé intifády rozhodl nenakupovat pro obec izraelské zboží. Případ se tehdy dostal až před soud pro lidská práva ve Štrasburku, který nakonec vynesl rozsudek hodný chytré horákyně. Podle soudu starosta „nebyl odsouzen kvůli svým politickým názorům, ale za své diskriminační jednání“; starosta by dle vyneseného nálezu měl zachovat „určitou neutralitu“ a s vědomím toho, že „spravuje veřejné prostředky obce, by neměl podporovat jejich využívání podle diskriminační logiky“.  Podle logiky soudního dvora tak starosta coby vrchní představitel samosprávy nebyl oprávněn vyřadit z obecní školní jídelny ani ovocnou šťávu pocházející z izraelských osad, které jsou podle mezinárodního práva nelegální. Dvojí metr, vůči němuž se Izrael soustavně ohrazuje, je nejen v tomto případě použit právě ve prospěch Izraele, když si uvědomíme, že třeba zboží z okupovaného Krymu bez ukrajinského certifikátu nemá na trh EU přístup vůbec.

Dvojí metr na aktivisty

Na stránkách Rady francouzských židovských institucí (CRIF) bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu uvítáno jako „opatření demokratické společnosti na ochranu pořádku a práv druhých“ potvrzující přesvědčení, že „bojkot izraelských výrobků je nezákonný“. Naproti tomu jedna z největších francouzských organizací na podporu Palestiny Asociace francouzsko-palestinské solidarity vydala prohlášení, ve kterém mluví o „znepokojivém rozhodnutí ve věci svobody projevu“.

Americký novinář Gleen Greenwald šel ještě dále, když připomenul „velký pochod za svobodu projevu“, který se za účastí do sebe odhodlaně zaklesnutých světových lídrů konal v Paříži po vražedném útoku na redaktory satirického časopisu Charlie Hebdo jen pár měsíců před vynesením rozsudku Nejvyššího soudu ve věci aktivistů BDS. „Kde jsou všichni ti obránci svobody projevu, kteří po útoku na Charlie Hebdo tvrdili, že obrana této svobody je zásadní podmínkou všeho, co je v západním světě dobré a správné? Proč hashtag #JeSuisBDS nebije na poplach, aby bránil aktivisty, kteří jsou ve Francii pronásledováni a stíháni za své politické názory?“ ptá se Greenwald a sám si odpovídá: „Mnozí, kteří se perou za svobodu projevu, počínaje představiteli ve Francii a zbytku Západu, tomu ve skutečnosti nevěří. Proto všechny země o takovém útoku na svobodu projevu mlčí a samy se podobných zneužívání dopouštějí.“

Výsledkem rozhodnutí francouzského Nejvyššího soudu ve věci „mylhúzského případu“ je vzrůstající počet soudních procesů, které se proti jednotlivým aktivistům i kolektivům hnutí BDS ve Francii vedou. Úřadům je v tomto nápomocna i vyhláška Alliot Mariové.  Tu v roce 2010 vydala tehdejší ministryně spravedlnosti Michéle Alliot Mariová ze Sarkozyho Unie za lidové hnutí a aktivizovala jím zákon z roku 1881. Zákon sice v originálním znění odsuzuje „diskriminaci, nenávist a násilí proti jednotlivci či skupině osob na základě jejich původu“. Neříká však nic o potřebě postihnout „bojkot zboží ze zemí, jejichž politika je kritizována“, jak se vyhláška ministryně snaží podsunout.

O síle, jakou je „vyhláška Alliot Mariové“ držena při životě, však svědčí již to, že jej nebyli schopni zneplatnit ani následující francouzští ministři spravedlnosti. Přes všechny petice a hromadné výzvy k jejímu stažení se tak nestalo ani za charismatické levicové ministryně spravedlnosti Christiane Taubirové, která je na francouzské politické scéně považována za mimořádně progresivní. Rozpaky a nejistota, které tato dlouholetá antirasistická aktivistka se zkušeností protikoloniálního boje ve Francouzské Guayaně, projevila, když měla před televizní kamerou hájit opatření proti aktivistům BDS, patří k těm nejméně věrohodným politickým prezentacím.

Argument Finkielkrautem

Malá kulturní válka, která se kolem aktivistů BDS a v souvislosti s „vyhláškou Alliot Mariové“ ve Francii vede, utvrzuje již známé pozice. Na jedné straně stojí intelektuálové hlásící se k progresivní politice jako Alain Gresh z Le Monde Diplomatique, filosof Etienne Balibar, socioložka Sonia Dayanová či historik holokaustu Enzo Traverso. Ti vydali petici s jasným názvem „Vyzýváme k bojkotu izraelského zboží“, jejíž anglická verze udává již na osmnáct tisíc podpisů. Vlastním otevřeným dopisem se navíc v lednu roku 2016 na ministryni spravedlnosti obrátili prezident francouzské Ligy za lidská práva, generální tajemník odborového svazu CGT a prezident Asociace francouzsko-palestinské solidarity, kteří vyhlášku nazvali rovnou něčím, „co zneuctívá naši zemi“.

Na druhé straně vyšel již v počátcích procesu s „mylhúzskou skupinou“ v listopadu roku 2010 článek v Le Monde odsuzující bojkot izraelského zboží jako protiprávní a hnutí BDS jako nenávistné. Článek pracuje se zažitými mýty, když staví hnutí BDS proti údajným zájmům Palestinců a horuje za mír, aniž by se slovem zmínil o okupaci, která je k dosažení míru základní překážkou. Věčná lamentace na dvojí metr, který je údajně uplatňován proti Izraeli, však zcela opomíjí fakt, že Izrael není běžným státem už proto, že provozuje nejdelší okupaci současnosti, kolonizuje cizí území, kde uplatňuje vojenské represe vůči místnímu obyvatelstvu, a to bez zřetele k mezinárodnímu právu. Pod článkem na podporu Izraele jsou podepsáni mimo jiné budoucí prezident za Socialistickou stranu François Hollande či filosofové Bernard-Henri Levy a Alain Finkielkraut.

Právě Finkielkraut, který předvedl, jak plytce dovede vést debatu, i na letošním ročníku Světa knihy v pražských Holešovicích, je znám odkloňováním témat k identitárním otázkám se zdánlivě šokujícími poučeními, které jsou však často jen projevem antidemokratického postoje. „Demokratická ideologie“ je prý podle Finkielkrauta tím, co dnes brání ochránit Židy před „novým antisemitismem“, a měla by proto být „zbavena své posvátné aury podobně jako komunistická ideologie“. Ve Finkielkrautově myšlení trpí demokratickou „změkčilostí“ i Německo zatížené vinou holokaustu. Francie ve zřejmé neschopnosti donutit svou arabskou menšinu k větší asimilaci – což se mělo projevit třeba při nepokojích ve francouzských městech v roce 2005 – zase ukázala, že „antirasismus je novým komunismem 21. století“.

Už tady však Finkielkraut není konzistentní. Arabským obyvatelům Francie vytýká neochotu k asimilaci do republikánského státu, zatímco „nový antisemitismus“ podle něj útočí na židovskou jedinečnost. Finkielkrautův útok na antirasismus, který je namířen proti těm, kdo žádají rovný přístup v ochraně před různými druhy rasismu, je ve skutečnosti velice selektivní. Zatímco požadavek ochrany Židů je pro něj (zcela správně) samozřejmý, podobně žádaná ochrana arabských obyvatel je jen podmíněná.

Aféra žlutých vest

Alain Finkielkraut stojí coby „nový filosof“ se svojí ostrou kritikou toho, co představoval na Západě a zvláště ve Francii rok 1968, na pozicích blízkých dnešnímu identitárnímu hnutí. A jako takový chápe i židovství v úzkém nacionálním vztahu s Izraelem. Nepřekvapí proto, že je schopen označit Židy kritické k Izraeli jako „antisemitské Židy“, kteří prý chodí „se svastikou na rameni a přitom si nárokují žlutou hvězdu“, jak to učinil směrem k izraelskému režisérovi Ejalu Silvanovi, který jej za to zažaloval. Urážlivé Finkielkrautovo žvanění má v nejistotě rozjitřené doby své oddané posluchače a přičinlivé učedníky. Alexandr Tomský seděl na jeho pražské přednášce hned v první řadě.

Je jistě odsouzeníhodné, co si Finkielkraut vyslechl při tolik propírané únorové pařížské demonstraci žlutých vest, kdy byl vypískán a agresivně verbálně napadán. Nazvat jej rasistou je v jeho případě přiléhavé, avšak nadávka „špinavý sionista“ odkazuje až příliš nápadně k antisemitskému označení „špinavý žid“. Představitelé hnutí žlutých vest se také od incidentu ihned distancovali a odsoudili jej. Avšak jak trefně poznamenal jejich neformální mluvčí Jerome Rodrigues, omluva žlutých vest se k francouzské veřejnosti téměř nedostala, jelikož hnutí má jen omezený přístup do médií.

Tolik medializovaná událost tak byla i v českých sdělovacích prostředcích podána jako něco pro demonstrace žlutých vest téměř charakteristického a spekulace o jejich údajném sklonu k antisemitismu zastínily veškeré požadavky protestujících. Martin Hekrdla ve svém vyčerpávajícím komentáři uvažoval o Finkielkrautově záměrné provokaci a s odkazem ke žlutým vestám varoval před zneužíváním antisemitismu k politickému boji vůči ideovým odpůrcům.

Macronova nebezpečná snaha

Odsouzení útoku na Alaina Finkielkrauta přišlo i od francouzského prezidenta Emanuela Macrona. Macron je nejen tím, vůči komu jsou mohutné demonstrace ve Francii namířeny, ale také jedním z hlavních zastánců kriminalizace hnutí BDS. Antisionismus prohlašuje za „jinou formu antisemitismu“ či za „antisemitismus dneška“. Ačkoli jde o výroky obecně nepravdivé a ve vztahu ke kritikům Izraele záměrně manipulativní, jsou o to nebezpečnější, když si uvědomíme, že skupina francouzských zákonodárců již ohlásila snahu postihnout antisionismus zákonem.

Jejich úmyslem je postavit aktivisty za lidská práva a proti okupaci na roveň antisemitským rasistům, čímž by se v důsledku boj proti skutečnému antisemitismu jen oslabil. Francie je přitom zemí, která čelí vůbec největšímu nárůstu antisemitismu v Evropě. Podle francouzských úřadů narostl počet antisemitských incidentů jen za loňský rok o 74 procent (z 311 v roce 2017 na 541 v roce 2018), přičemž v některých případech si útoky vyžádaly i oběti na životech.

Čelit útokům z nenávisti, ať již jsou vedeny jakýmkoli motivem, však dost dobře nelze tím, že začneme omezovat demokracii a budeme kriminalizovat ty z nás, kteří se domáhají rovných práv pro všechny. Neboť jak se vyjádřila jedna z postižených z „mylhúzské skupiny“, čtyřiapadesátiletá Farida Trichineová, „je překvapivé, že jsou naše akce považovány za kriminální, zatímco skuteční zločinci jsou kolonisté a řezníci v Gaze“. Pokud se ještě nadále chceme dovolávat „našich hodnot“, mezi něž patří i tradice humanismu a demokracie, měl by být hlas svědomí těchto aktivních řadových občanů tím, co nás k těmto hodnotám zavazuje.

Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies