Politika v éře dat

Progresivní politika troskotá ve vlnách vyvolaných velkými daty – a přitom by mohla příboji vládnout.

Je nemožné měnit svět, nerozumíme-li silám, které ho utvářejí. Éra dat narušuje naši ekonomiku a podkopává samotné základy liberální demokracie. Pochopit tyto výzvy naší doby je tedy pro progresivní strany a politiky hlavním úkolem. Aby byla změna vůbec možná, musejí se zamyslet nad trojicí ústředních problémů – a přijít s jejich řešeními.

Stroj na hněv

Prvním problémem je, že veřejný diskurs čím dál víc okupuje hněv. Politika se nachází po proudu od kultury, jak slavně (a správně) s volným odkazem na Antonia Gramsciho prohlásil pravičácký populista Steve Bannon. Stanovovat agendu, to znamená mít opravdovou moc. Když tento argument posuneme o krok dál, nachází se politika po proudu od technologie.

Sociální média“ jsou nastavena na silné emoce, podporují a zveličují obsah, který až dokonale padne všem konspiračním teoriím, nenávisti vůči menšinám a všeobecnému rozdmýchávání strachu a vzteku. O mechanismech stroje na hněv, který „sociální média“ tvoří, už bylo napsáno mnohé, ale jejich politické důsledky se dosud podceňovaly.

Evropané musejí rozhodnout, komu budou patřit data potřebná k digitální suverenitě a jaké podmínky mají platit pro jejich sběr a užití.

Suketu Mehta v článku pro Guardian přesvědčivě popisuje uměle vyráběnou nenávist proti imigrantům, která pohání a utváří evropskou politiku. Jen v něm chybí fakt, že podněcování strachu v takovémto měřítku a rychlosti by bylo mnohem těžší ne-li nemožné provádět bez algoritmů maximalizujících vztek na „sociálních médiích“. Tyto mechanismy v pozadí podrobně popisuje nedávná reportáž v New York Times o účincích YouTube na brazilskou politiku.

Protiargument zní tak, že taková intolerance není v Evropě ničím novým a že politiku utvářejí další významné síly, jako nerovnost a odpor proti globalizaci. „Sociální média“ přece nevytvoří rasismus či pravicový populismus, které slavily triumf ve volbách v Brazílii, jen tak z ničeho.

Jak ale poukázal Cas Mudde a další politologové, úspěch krajní pravice pramení ani ne tak ze zvýšené poptávky po určitých politických ideách jako z toho, že strany a další organizace tyto ideje voličům nabízejí v kontextu, kde se takové myšlenky (například „imigrace“) dostaly do popředí a další problémy (třeba distribuci příjmů) vytlačily do pozadí. Veřejný diskurs zahlcený strachem a nenávistí jen politice krajní pravice dodává na výraznosti. Vlastně ponouká ostatní strany, aby jejich politiku kopírovaly, což už také některé středopravicové (a dokonce i středolevicové) strany dělají.

Zesilovací účinky přicházející do politiky ze „sociálních médií“ jsou skutečné a mnohem závažnější, než se dosud soudilo. Pro kohokoli z levice i pravice kdo chce mobilizovat lidi na základě něčeho jiného než strachu a nenávisti, by mělo jít o výrazný důvod ke znepokojení.

Vítěz bere vše

Druhým problémem je hrozba, že se monopoly zmocní vší inovace a demokracie. Jen málo politiků si plně uvědomuje, že několik společností nejenže ovládá informační prostor, ale tyto korporace také (už jen silou své obrovitosti) podkopávají soutěž a vytlačují inovaci z životně důležitých součástí ekonomiky.

Digitální ekonomika nepracuje jako běžné trhy. Extrémní výnosy z rozsahu, silné síťové účinky a úloha dat vytvářejí pro zainteresované řadu výrazných výhod. To ve spojení se slabými regulacemi a vymahatelností ve Spojených státech, kde tyto firmy sídlí, vytvořilo podmínky pro to, aby největší a nejmocnější společnosti v dějinách lidstva jen dále bobtnaly.

Panuje tedy skutečné a čím dál větší nebezpečí, že datové monopoly budou utlačovat produktivitu a inovaci a posouvat ekonomiku do podoby, v níž vítěz bere vše a kde jedinými výdělečnými hráči jsou akcionáři technologických gigantů. A jak nám už dějiny ukázaly včetně dřívější fáze americké „plutokracie“, která podnítila protitrustové zákonodárství monopoly a přílišná korporátní koncentrace se nakonec stanou hrozbou pro demokracii.

Jednou z mála současných evropských politiků a političek, kteří si uvědomili politické a ekonomické důsledky nástupu monopolů, je dánská komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerová. Její práce na protitrustové legislativě je vskutku průkopnická — a to nejen kvůli pokutám, které uložila Googlu a Applu.

Důležitější je Vestagerové argument vycházející z odlišného pojetí vztahu mezi společností a spotřebiteli a toho, jak by měly být uspořádány digitální trhy. Jeho základem je liberální (v evropském smyslu) politická tradice, v níž je záhodno brát v potaz právo spotřebitelů na výběr tedy nejen práva společností. Je nezbytné, aby byl Vestagerové argument hájenv nastávajících letech a aby progresivní strany a politici posilovali a dále rozvíjeli opatření na ochranu soutěže a regulaci trustů.

Přežití demokracie

Zatřetí je vlastnictví dat klíčové pro přerozdělování a suverenitu. Čím dal vyšší podíl hodnoty v dnešní ekonomice se buduje kolem dat a s jejich pomocí. Podstatná část těchto dat (i když ne všechna) se získává na základě lidské činnosti. Kdo tento prostředek ovládá? Kdo ho vlastní? Jak by se tato hodnota měla rozdělovat? Dnes technologičtí giganti hromadí vytvářené bohatství jako rentu, jelikož právě oni stanovili pravidla hry. A přestože Vestagerová odvádí dobrou práci, soutěžní politika a protitrustové posilování nedokáže tuto výzvu zvládnout.

Otázka datového vlastnictví by pro progresisty měla být ústředním bodem diskuse. Někteří tvrdí, že data bychom měli pokládat za ztělesněnou práci. V tom případě by měla stvořená hodnota aspoň zčásti plynout zpět ke svému zdroji.

Z dalšího úhlu pohledu se data mohou jevit jako veřejná infrastruktura. Město Barcelona provedlo pokusy s pojetím „společného užívání dat“ a s daty vyrobenými lidmi, senzory a zařízeními zacházelo jako se sdíleným majetkem bez omezení vlastnických práv pro inovaci je mohl užívat kdokoli.

Otázka datového vlastnictví je klíčová nejen pro přežití demokracie, ale také pro blahobyt a suverenitu Evropy. První fázi digitalizace vedly téměř výhradně Spojené státy s Čínou, a pokud jde o velká data a umělou inteligenci, mají teď před ostatními velmi výrazný náskok.

Jak zdůraznil bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer, jde o jednu z nejvýznamnějších otázek, kterým čelí nová Evropská komise. Evropané musejí rozhodnout, komu budou patřit data potřebná k digitální suverenitě a jaké podmínky mají ovládat jejich sběr a užití.

Žádné jednoduché odpovědi

Uspořádání digitálních trhů bude utvářet naše společnosti ještě po mnoho desetiletí. Na výše položené otázky neexistují jednoduché odpovědi. Budoucí řešení závisejí mimo jiné na hodnotách a ideologii. Dnešek však sužuje strašidelný nedostatek politické debaty okolo těchto ústředních témat.

Je to škoda, protože éra dat by místo toho mohla progresistům přinést příležitost k tvorbě lepších podmínek pro redistribuci a inovaci, pro rovnost a emancipaci. Politika se potřebuje vrátit do horního toku, aby tyto podmínky dokázala formovat demokraticky namísto toho, aby jejich vymezení nechávala na monopolistech.

Autorka je ředitelkou veřejné politiky v Schibsted Media Group a předsedkyní Rady pro svobodu médií WAN-IFRA.

Z anglického originálu Politics in the age of data, publikovaného na stránkách International Politics and Society a Social Europe, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies