Kristýna Fuchsová. Foto Iva Ch. Růžičková
O projektech Housing First a Rapid Re-Housing, o jejichž osudu rozhodlo 3. září za silné účasti veřejnosti hlasování brněnského zastupitelstva, jsme hovořili s bývalým zastupitelem Martinem Freundem, sociálním pracovníkem Janem Milotou a právničkou Kristýnou Fuchsovou, která poskytuje poradenství nemajetným osobám ze sociálně vyloučených lokalit.
Problematika zabydlování sociálních bytů není pro spoustu lidí čitelná. Vysvětlíte prosím podstatu těchto projektů?
Jan Milota: Housing First, tedy Bydlení především, je systémem pomoci, která má za cíl ukončení bezdomovectví. V Brně se v uplynulých letech úspěšně testoval přístup Housing First ve dvou projektech, z nichž první je zaměřen na jednotlivce a byl realizován magistrátem samostatně, zatímco druhý byl přizpůsoben rodinám s dětmi a hlavním řešitelem byl magistrát města Brna v partnerství s organizací IQ Roma Servis a Ostravskou univerzitou. Rapid Re-Housing začínal v květnu 2016, kdy se sčítaly rodiny v bytové nouzi v Brně a došlo se k počtu 421 rodin. Náhodným způsobem se pak vybralo padesát intervenčních rodin, které se sledovaly spolu se stovkou rodin kontrolních. Od srpna do konce roku 2016 se podařilo valnou většinu z intervenčních padesáti rodin nastěhovat. Předtím žily v soukromých ubytovnách, azylových domech nebo se nacházely v jiné formě bytové nouze, což má deprimující dopad zejména na děti.
Zastupitelé si patrně neuvědomují, že zde bude vyrůstat v otřesných podmínkách další generace deprivovaných dětí.
Martin Freund: V případě Housing First se jednalo o 65 jednotlivců. Jednalo se většinou o mladé dospělé z ulice. Všichni ještě nejsou zabydlení, ale ti, co bydlí, bydlí v pohodě a mají velmi nízké dluhy – pod úrovní průměrného dluhu bytového fondu Brna. Tento koncept vznikl před třiceti lety v New Yorku a na mnoha místech dobře funguje.
Z čeho tedy vyplývá kritika radních?
JM: Oba projekty byly pilotně testovány, pozornost tedy byla zaměřena na evaluaci. Ukazovaly se problémy, které měly být v další fázi systémově řešeny. U rodin s dětmi byl problém se vznikem dluhu na nájemném – na platbách, které jsou vypočítávány na osobu, jako například vodné, stočné nebo úklid. Ty jsou u početnějších rodin zkrátka vyšší než u jednotlivců, což celkový nájem prodražuje. V létě 2017 narostl celkový dluh padesáti rodin asi na 250 tisíc korun. Podmínkou pro obnovení smlouvy ovšem bylo nedlužit na nájmu ani korunu. V zahraničních projektech tohoto typu se s takto vzniklým dluhem počítá a pro ty účely existují různé fondy, které vykryjí výkyvy příjmu rodiny, například snížení příspěvku na bydlení, náhlé události jako třeba úmrtí a podobně. Zřídili jsme proto oficiální fond (celkově 40 tisíc korun) a podmínkou pro čerpání z tohoto fondu bylo, že rodině stačí pomoci s pouze jedním měsíčním nájmem, aby mohla být prodloužena smlouva bez dalších problémů. Osmačtyřiceti rodinám z padesáti, které v projektu byly zapojeny, se podařilo v dalších letech smlouvu obnovit.
MF: Tyto problémy neznamenají, že Housing First nefunguje dobře. Dle projektu Rapid Re-Housing MPSV vytvořilo speciální výzvu, k níž se hlásí mnoho dalších obcí, které chtějí následovat brněnský příklad, a Rapid Re-Housing získal mimo jiné ocenění Regio Star Awards jako nejlepší projekt pro ukončování bezdomovectví za rok 2017 od Evropské komise a Federace organizací pracujících s bezdomovci (Feantsa). Je prokázáno, že z dlouhodobého hlediska je pro společnost toto řešení problému bezdomovectví levnější než ho řešit prostřednictvím pobytových, terénních a poradenských sociálních služeb.
Můžete přiblížit kauzu ubytovny v Olomoucké ulici, o které se při jednání zastupitelstva 3. září zmínil Robert Kerndl?
JM: V březnu letošního roku jsme narazili na to, že tuto ubytovnu provozuje firma Svomi-Trading v domě, který je majetkem ministerstva obrany, bez oprávnění, protože platnost smlouvy vypršela už v květnu 2017. Přes sto lidí najednou nemělo kam jít.
Kam tedy tito lidé šli a v jakém směru jejich situaci město „uspokojivě vyřešilo“, jak řekl zastupitel Kerndl? A co myslel „přiléváním do ohně“ v této kauze?
Kristýna Fuchsová: Většina přešla do jiných ubytoven, největší část z nich opět do ubytoven firmy Svomi-Trading, pouze dvě rodiny s dětmi získaly bydlení v bytě od neziskové organizace provozující tréninkové bydlení a několik seniorů se přestěhovalo do takzvaného sdíleného bydlení v rámci městského projektu, kdy v jednom bytě žije více seniorů. Nejsem si jista, zda lze považovat za úspěch to, že několik desítek lidí žije nadále v ubytovnách provozovatele, který je vyšetřován policií. Nemohu říct, co Robert Kerndl myslel tím přiléváním do ohně, ale zřejmě šlo o to, že jsme lidem sdělovali všechna možná řešení jejich situace, a také o to, že jsme nedoporučovali platit nájem tomuto pronajímateli.
Jaký dopad bude mít rozhodnutí města v otázce přidělování bytů?
KF: Podle více než tři roky starých dat je v Brně kolem pěti set rodin s dětmi a mezi 2500 až 3000 jednotlivci bez stabilního přístřeší. Současné politické vedení nesleduje, jak se situace vyvíjí, ale logický je předpoklad, že se stav nezlepšil, poněvadž každý uplynulý rok tu byla zrušena jedna až dvě ubytovny. To pro lidi, kteří v nich žili, znamená, že migrují z ubytovny do ubytovny, což je silně frustrující. Příkladem je klientka, která je v částečném invalidním důchodu, je jí přes padesát let a dříve žila právě v ubytovně v Hybešově ulici, později v Olomoucké a teď je zase v další ubytovně. Ovdověla v pětačtyřiceti letech a trvalé bydliště má v domě, který už ani nestojí, takže se nemá kam vrátit. Přes svou částečnou invaliditu dochází pracovat do jedné restaurace. Mimochodem velká část lidí, žijících na ulici nebo v ubytovnách, pracuje, ať už mají legální nebo nelegální práci, a některé ubytovny jsou přímo cílené na pracující muže. Je mýtem, že jde vždy o vyžírky, kteří chtějí využít náš sociální systém. Vzhledem k rozhodnutí města uvolnit pro potřebné kolem dvaceti bytů nelze změnu k lepšímu a vyřešení situace lidí bez domova či v nevyhovujícím bydlení předpokládat. Zastupitelé si patrně neuvědomují, že zde bude vyrůstat v otřesných podmínkách další generace deprivovaných dětí.
Setkali jste se někdy s klienty, kteří nechtějí jít do lepšího bydlení a v ubytovně se jim dobře daří?
KF: V případě pracujících mužů z ubytoven jde spíše o to, že na lepší možnosti prostě rezignovali a jsou se svou situací smíření, než že by na pokoji se štěnicemi a podobně byli šťastní. U seniorů a rodin s dětmi už jde o vyšší míru zoufalství. Právě klientka, již jsem zmínila, která žije v ubytovně s převážnou většinou mužů, se potýká s denní obavou z obtěžování, když se jde vykoupat, a říká jasně, že bez partnera by tam nemohla vydržet. Nejde tedy jen o nepohodlí, ale často i o otázku bezpečí.
Proč považujete selekci cílové skupiny přidělování bytů podle nové strategie města za neefektivní? Připomínám, že se jedná o selekci na základě bezdlužnosti, dalším kritériem je absence závislostí a je zde také podmínka beztrestní minulosti.
JM: Nechápu, proč jsou kladeny na lidi v nouzi vyšší nároky než na ostatní, takzvané řádné občany. Nás pronajímatel nelustruje před koncem roku, jestli něco někomu nedlužíme, aby nám prodloužil smlouvu, a nikdo nám nedává dýchnout, jestli jsme něco nepili, když přijdeme domů. V důstojném bydlišti má člověk prostor pro to vyřešit své problémy a mimo sociálně vyloučené lokality se zmírňuje nárůst patologických jevů. To je pak výhodou pro všechny.