„Už nikdy o nás bez nás.“ Deset let od hnutí proti radaru

Zapomínat na to, že nepostavení amerického radaru v Brdech bylo vítězstvím velké části české společnosti, a ne hrou „temných sil z Východu“, by byla obrovská chyba.

V českém politickém aktivismu není moc výročí, která by si jeho představitelé a představitelky chtěli připomínat. Přesto existuje několik výjimek. Jednou z nejdůležitějších je vítězství nad plánem vlády Mirka Topolánka (ODS) z let 2007 až 2009 umístit v Brdech americkou vojenskou základnu. Ta měla být součástí protiraketové obrany USA a zdejší radar měl navádět rakety z Polska – ale kam vlastně? A právě tady začal první z celé řady zádrhelů. Při debatě o radaru totiž nebylo jasné, proti komu má být namířen. Američané tvrdili, že proti Íránu a Severní Koreji. Oba státy sice měly a mají režimy, které jim nikdo nezávidí, přesto však nikdy nehodlaly spáchat sebevraždu raketovým útokem na jakýkoli členský stát NATO. Navíc čeští politici tvrdili, že americký radar je tu proti Rusku, což ale řada amerických generálů, kteří se tu za dva roky vyjednávání ukázali, rezolutně odmítala. Celý projekt tak už od začátku postrádal jasný smysl – kromě toho posílit americkou přítomnost ve Střední Evropě a poskytnout velké zakázky zbrojařským firmám jako Lockheed Martin, Raytheon nebo Boeing. Připomeňme, že prezidentem USA byl tehdy George W. Bush, jehož administrativa schválila invaze do Afghánistánu a Iráku. Zejména tu druhou, provedenou v rozporu s mezinárodním právem, si lidé i díky relativně silným protestům v Česku dobře pamatovali.

Široká koalice

V létě roku 2006 vznikla na základě prvních prosakujících zpráv o jednáních Iniciativa Ne základnám. Ta postupně sdružila přes 50 různých organizací a desítky jednotlivců po celé ČR. Poprvé se díky ní protesty přenesly z hlavního města. Starostové brdských obcí vyhlásili na svých územích místní referenda a po jejich drtivém „ne“ vytvořili Ligu starostů proti radaru. Do hnutí proti americké základně se zapojilo také hnutí Greenpeace, které symbolicky obsadilo kótu 718, kde měl radar stát, a vyhlásilo tam nezávislý stát Peaceland. K Iniciativě Ne základnám se přidaly dokonce některé odborové svazy. Debaty o radaru doprovázely také desítky demonstrací, happeningů a konferencí.

Myslet si, že za konec radaru může Rusko, je naprosté přehlížení skutečnosti a slouží opravdu jen jako terapeutická pomůcka.

Celé hnutí stálo na třech základních argumentech. Prvním byla skutečnost, že o základně žádná z politických stran nemluvila před podzimními volbami v roce 2007, a lidé se tak nemohli rozhodnout ve volbách podle toho, jaké stanovisko která strana v této otázce zastávala. Druhým argumentem byl požadavek rozhodnout o vybudování základny v referendu. Petici za něj nakonec podepsalo přes sto tisíc občanů, a to včetně těch, kteří byli pro radar. „Už nikdy o nás bez nás,“ bylo jedno z tehdejších hesel. Třetím důvodem byla skutečnost, že jsme nesouhlasili s umístěním cizích vojáků na českém území, zejména když jsou to vojáci země, která porušuje mezinárodní právo. Už tehdy se totiž projevovaly katastrofální důsledky irácké invaze, jejímž vyústěním byl vznik tzv. Islámského státu.

Přes dva roky tak do veřejné debaty promlouvali občané nevídanou měrou. I tehdy otevřeně proradarový týdeník Respekt musel uznat, že se jedná o „nejúspěšnější občanské hnutí“. Nakonec projekt ukončila prohra vládní koalice ve Sněmovně, která hrozila, že dojednané smlouvy o radaru zamítne. Topolánkova vláda je tak na poslední chvíli stáhla z programu jednání a už je tam nikdy nevrátila. Později to tehdejší ministr průmyslu a obchodu Martin Říman zhodnotil takto: „Radar je trauma Topolánkovy vlády. Nainvestovali jsme do toho šílený politický kapitál, který potom vyletěl komínem po nástupu nového amerického prezidenta. A kapitál se nezúročil.“

Temné síly z Východu

Kromě občanského tlaku vedla k pádu radaru také změna americké administrativy, která využila toho, že Česká republika smlouvy o radaru neschválila, takže demokratický prezident Obama mohl novou situaci před republikánskou opozicí lehce obhájit. Nicméně po celou dobu debat a protestů se část politiků a novinářů nedokázala s tak silnou reakcí české veřejnosti smířit. Nedokázali pochopit, jak je možné, že jsou protesty tak silné, trvají tak dlouho a očividně mají podporu široké veřejnosti. Vůbec nebyli schopni si připustit, že by o vojenské základně USA mohla probíhat seriózní debata. Jediným vysvětlením tak bylo, že za protesty stojí „temné síly z Východu“.

Toto trauma a jeho racionalizaci připomíná i komentář Jindřicha Šídla pro Český rozhlas. Konec radaru podle něho způsobily naivní pacifismus, antiamerikanismus a hybridní válka. Ano, už tenkrát! Zradili i sociální demokraté, kteří byli proti, a selhala komunikační strategie vlády. A od té doby to s námi jde z kopce, protože prozápadní směřování země bylo narušeno. Nálepkování je oblíbený způsob, jak se nevypořádávat s argumenty, a místo toho protivníka diskvalifikovat. Šídlo tím jednak uráží většinu obyvatel ČR, a jednak zakrývá skutečnost, že proti radaru kromě výše zmíněných politických argumentů, stály i technické argumenty, které v ČR vytrvale přednášel Theodor A. Postol z americké MIT. Byl to systém, který nefungoval, určený proti hrozbě, která neexistovala.

Sociální demokraté skutečně zpočátku váhali, jaký bude jejich postoj. Nakonec se ale i díky tlaku veřejnosti postavili na stranu hnutí proti radaru. Jistě jim k motivaci pomohl také fakt, že Topolánkova vláda stála na dvou sociálnědemokratických přeběhlících, Melčákovi s Pohankou.

Terapeutická pomůcka

Šídlo zapomíná i na další skutečnost. Topolánkova vláda byla koaliční a jednou z koaličních stran byli Zelení, které tehdy vedl Martin Bursík. Jejich část odmítala radar, stejně jako to činili jejich evropští kolegové a Iniciativa Ne základnám si dávala záležet na tom, aby stranu a její poslance v tomto bodě co nejvíce štěpila. Navíc Topolánkova vláda začala s prvními škrtacími balíčky, což vehnalo do opozice vůči vládě odboráře.

Komunikační strategii tehdejší vlády zaštiťoval bývalý tabákový lobbista Tomáš Klvaňa (před nástupem do role „pana Radara“ pracoval pro British-American Tobacco), a kam přijel, tam se odpor proti radaru zvýšil. Neuvěřitelně komicky dodnes působí záběry z filmu Český mír, jak se Klvaňa snaží pozvat občany na debatu o radaru slovy: „Já to mám na vládě na starosti.“

Nakonec nezbývalo zastáncům radaru než strašit Ruskem. Asi nikdo soudný by nerozporoval to, že ruské tajné služby se o radar v Brdech zajímaly. Koneckonců, americká ambasáda sondovala v tehdejší ČSSD, jak silnou podporu má její předseda Paroubek. Taková je jejich práce. Ale myslet si, že za konec radaru může Rusko, je naprosté přehlížení skutečnosti a slouží opravdu jen jako terapeutická pomůcka pro jestřáby, jako je Šídlo a spol. My ostatní bychom si z hnutí proti radaru měli vzít ponaučení, že vítězit se dá i proti světovým mocnostem.

Autor byl zakládající člen a mluvčí Iniciativy Ne základnám.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies