V pátek 22. července 2011 Norskem otřásla asi nejtragičtější událost jeho poválečné historie. Dvaatřicetiletý krajně pravicový terorista Anders Breivik nejprve odpálil podomácku vyrobenou výbušninu ve vládní čtvrti v Oslu a o několik hodin později popravil téměř sedmdesát většinou ještě nezletilých členů mládežnické organizace norské sociální demokracie na ostrově Utøya. Mládež se na tento malinkatý ostrov sjela na každoroční setkání a promluvil k ní i tehdejší předseda vlády a současný generální tajemník NATO Jens Stoltenberg.
Breivik si své oběti nevybral náhodou. Chtěl této politické straně zasadit co největší ránu. Norská sociální demokracie podle něj systematicky likvidovala „křesťanskou“ kulturu a svou vstřícnou imigrační politikou napomáhala islámské civilizaci, aby získala kontrolu nad Evropou. Jeho čin měl vybudit „spící buňky“ Řádu templářských rytířů po celé Evropě, aby následovaly jeho příkladu a zahájily povstání proti multikulturalismu a zastavily islámskou invazi.
Ihned po Breivikově teroristickém útoku oslovil americký časopis Newsweek norskou novinářku a spisovatelku Åsne Seierstad, aby pro něj o masakru napsala reportáž. Už tehdy byla Seierstad zřejmě nejznámější norskou reportérkou a měla za sebou hned několik ceněných knih o Afghánistánu (Knihkupec z Kábulu, 2002), Iráku nebo Čečensku. Díky nakladatelství Absynt její tvorbu znají i čeští čtenáři. V českém i slovenském překladu totiž vydalo její zatím poslední knihu Dvě sestry (2018) o dvou Norkách somálského původu, které zfanatizovala propaganda Islámského státu a odešly bojovat do Sýrie.
Dokumentární román Jeden z nás: Příběh o Norsku se paradoxně stal její knihou, v níž se Seierstad věnuje své rodné zemi. Krátký publicistický textu pro Newsweek postupně narůstal a výsledná kniha, kterou teď v překladu Evy Dohnálkové vydává opět nakladatelství Absynt, působí téměř jako literární pomník. Je poctou Brevikovým obětem, přeživším i jejich rodinám, ale také literární terapií, která norské společnosti usnadnila se s touto nepředstavitelně traumatickou událostí vyrovnat.
Chtěl být milován…
Dokumentární román Jeden z nás vychází z klasické reportážní práce. Seierstad udělala desítky rozhovorů s Breivikovými přáteli, členy jeho rodiny, s jeho kolegy z práce, ale také s rodinami obětí a přeživšími, s právníky, policisty, politiky, experty na extremismus a přečetla stovky novinových, odborných a jiných textů. Z této faktografické zásoby vychází, v samotném textu se ale pokouší o románovou interpretaci jeho psychologie a rekonstrukci klíčových událostí Breivikova života. Nejedná se tak o klasickou nonfiction literaturu.
Při četbě některých úvah zločince, který během jednoho dne zabil více než 70 lidí, člověku běhá mráz po zádech z toho, že někteří vrcholní politici dnes podobné věci vypouštějí z úst běžně.
Breivikův život sledujeme od útlého dětství, kdy vyrůstal se svou matkou a starší sestrou ve středostavovské čtvrti v norském hlavním městě. Jeho otec byl diplomat, ale s matkou se celkem záhy rozešel a o svého syna nejevil takřka žádný zájem. Když byly malému Andersovi dva roky, uvažovaly úřady o tom, že ho matce odeberou, protože se obávaly, že se u něj pod její výchovou můžou v budoucnosti projevit závažné psychopatologické jevy. K odebrání syna nakonec nedošlo, ale budoucí vývoj dá bohužel dětským psychologům za pravdu.
V Breivikově životě Seierstad identifikuje celkem jednoduchý psychosociální vzorec, který dokonale vystihuje ústřední motto z románu Doktor Glas (1905) švédského spisovatele a dramatika Hjalmara Söderberga: „Člověk si přeje být milován. Nesplní-li se mu to, chce být obdivován, a nesplní-li se mu ani to, chce být obáván, a nakonec i nenáviděn a proklínán. Člověk touží zanechat v lidech nějaký pocit, duše se bojí prázdnoty, stojí o kontakt za každou cenu.“
Mladý Breivik v devadesátých letech nejprve propadne hiphopové subkultuře. Pro rapování měl ale příliš vysoko položený hlas a na breakdance byl zase moc neohrabaný. Jako puberťák se tedy nakonec snažil zapadnout do graffiti scény v Oslu. Přestože dělal všechno pro to, aby se stal writerskou legendou, byl nakonec všem jen pro smích a opustili ho i jeho kamarádi z přistěhovaleckých komunit. Podobná situace se opakuje i v mládežnické organizaci protiimigrační Strany pokroku. Ani tady jeho úpornost a „genialitu“ neocení, takže Breivik musí hledat nové útočiště a sní o tom, že se stane členem zednářské lóže. V životě se mu skutečně daří jen jednou, a to když rozjede svůj pochybný byznys s prodejem falešných vysokoškolských diplomů a certifikátů. V okamžiku, kdy si jeho firmy všimne norský tisk, se však stahuje a začíná se jeho závěrečná životní fáze.
… a byl alespoň nenáviděn
Nejprve propadne online RPG hře World of Warcraft, u níž tráví klidně i šestnáct hodin denně. Jasně stanovená herní pravidla a uznání, kterého se mu dostává od spoluhráčů, ho konečně na nějaký čas uspokojí. Jeho ambice jsou ale vyšší a respekt pařanů mu nestačí. Začíná proto navštěvovat islamofobní weby jako Jihad Watch a Gates of Vienna a snaží se „stát se někým“ aspoň na této scéně. Ale i krajně pravicoví influenceři si od něj udržovali odstup a nikdy ho mezi sebe nepřijali. Také proto se odhodlal k činu, který mu měl přinést respekt a obdiv radikálně pravicové scény.
Nejtemnější a nejnáročnější část knihy Åsne Seierstad začíná popisem několikaměsíčních příprav na teroristický útok. Breivik si pronajal statek na norském venkově, kde z legálně zakoupených složek vytvářel masivní výbušninu pro útok na vládní čtvrť. Takřka osmdesát stránek dokumentárního románu pak brutálně explicitně popisuje Breivikovo vraždění bezbranných náctiletých obětí na ostrově Utøya. Podle autorky musela být tato kapitola co nejdrastičtější právě proto, aby přenesla tehdejší hrůzy i na lidi, kteří mají o Breivikově akci jen letmé povědomí. Toto čtení je opravdu jen pro silné povahy. Z příběhu navíc vyplývá, že norská policie mohla mnoha vraždám zabránit, ale její postup byl plný takřka nepochopitelných chyb a nedbalostí.
Stejně důležitou součástí dokumentárního románu Jeden z nás jsou nicméně i příběhy několika mladých obětí a jejich rodin. Silné jsou třeba pasáže věnované mladé dívce Bano, která se svou rodinou utekla do Norska z iráckého Kurdistánu. Bano se celý život snažila zařadit do norské společnosti a boj za ženskou emancipaci (včetně toho v muslimském světě) ji přivedl k politice a sociální demokracii. Její osobní příběh staví na hlavu v podstatě všechny myšlenky, kvůli nimž Breivik svůj teroristický útok spáchal. Podobně jako příběh oblíbeného Simona Sæbø, který na Utøye zachránil hned několik lidí těsně předtím, než ho Breivik připravil o život.
Incel jako z příručky
Åsne Seierstad celou knihu uzavírá pohledem na osamělého a skoro zapomenutého Breivika v cele norského vězení. Očekával, že se stane mezinárodní celebritou a budou za ním proudit davy novinářů a obdivovatelů. Myslel si, že mu historie dá velmi brzo za pravdu a stane se z něj hrdina existenčního boje budoucího „střetu kultur“. Nic z toho se nestalo. Přesto se od publikování knihy Jeden z nás v roce 2013 hodně změnilo. Åsne Seierstad tvrdí, že Breivikův šílený a narcistický plán vyvolat celoevropskou krajně pravicovou vzpouru proti multikulturalismu a islámu totálně selhal. Jenomže když si její knihu čteme dnes, musíme se občas ujistit, jestli stále čteme knihu o masovém vrahovi a teroristovi Breivikovi. Celá řada jeho názorů je dnes – osm let po jeho hrůzném činu – totiž pevnou součástí mainstreamových diskuzí. A přestože by se tyto myšlenky asi staly mainstreamem i bez Breivika, při četbě některých úvah zločince, který během jednoho dne zabil více než 70 lidí, člověku běhá mráz po zádech z toho, že někteří vrcholní politici dnes podobné věci vypouštějí z úst běžně.
Zcela určitě měl ale Breivik vliv na aktuální vlnu krajně pravicových atentátů ve Spojených státech a nebo třeba toho letošního z novozélandského města Christchurch. Celá řada těchto útočníků Breivika přímo uvádí jako svůj vzor a odkazuje se k jeho myšlenkám. Jak vyplývá i z knihy Åsne Seierstad, Breivik byl skutečně jeden z předchůdců dnešních incelů, tedy mladých, sexuálně a společensky frustrovaných mužů, kteří se na internetových fórech vzájemně utvrzují v nenávisti k ženám, feminismu, multikulturalismu a v nejhorších případech se radikalizují a páchají politicky motivované teroristické útoky. A přestože debaty o incelech často celý problémy démonizují a tyto lidi vyobrazují jako nemocné psychopaty za klávesnicemi, kniha Åsne Seierstad nás upozorňuje, že se od nás „normálních“ zase tolik neliší. Jsou jen jedněmi z nás, tak jako Breivik.
Autor je redaktor Alarmu.