Foto Mike Gifford, flickr.com (CC BY NC 2.0)
Jen stěží narazíte na myslícího člověka, který by dnes s jistotou prohlásil, že se současnou zastupitelskou demokracií je všechno v pořádku. Že parlamenty dobře reprezentují občany a občanky i názorové, zájmové a hodnotové rozdíly, které společnost reálně rozdělují. Pocit krize současné zastupitelské demokracie spojuje nad rámec tohoto rozdělení ty nejprotikladnější politické síly: mluví o něm populistická pravice i nová levice, politické strany jako Podemos i politické formace typu Kukiz’15.
Budování nového stranického systému, jenž bude schopen reprezentovat rozdělení i zájmy společnosti 21. století, se jeví jako jedna z klíčových politických výzev nejbližších let.
Co lze s touto krizí udělat? Jako řešení situace, kdy parlamenty nereprezentují nikoho vyjma profesionální politiky, nás v prvním okamžiku může napadnout přímá demokracie. Pojem referenda se během posledního desetiletí často skloňoval v požadavcích nových levicových hnutí a stran, hlavně těch, které vzešly ze španělských protestů před téměř deseti lety. Jsou však referenda skutečně dobrým řešením dnešní krize zastupitelské demokracie?
Poučení z brexitu
Brexit nám ukazuje, že tomu tak není. Třebaže se britská společnost rozhodla, že Spojené království odejde z Evropské unie, už v červnu před třemi lety, britský politický systém nebyl schopen přetavit tento názor na nic konkrétního. Dohoda o odchodu, která má upravovat vztahy Velké Británie a Evropské unie, byla v přechodném období několikrát odmítnuta parlamentem.
Kabinet Borise Johnsona sliboval, že „ať už se bude dít cokoli“, Velká Británie odejde z EU do konce října. Toto řešení však nemá společenský mandát, protože všechny kampaně vybízející k odchodu z Evropské unie slibovaly organizovaný a postupný rozchod s evropským společenstvím. K tomu se zavázali toryové i labouristé, dvě největší strany v britském parlamentu, ve svých volebních programech v roce 2017. Tvrdý brexit podporuje podle posledních průzkumů zhruba jedna třetina Britů – stejné množství obyvatel se vyslovuje pro to, aby Spojené království v Evropské unii zůstalo.
Johnsonova vláda nebyla zvolena v demokratických volbách, navíc velmi rychle přišla o svou křehkou většinu v Dolní sněmovně. Vzbouření poslanci nedávno převzali kontrolu nad pořadem jednání sněmovny a přijali zákon, jenž Borise Johnsona nutí k tomu, aby do Bruselu podal žádost o prodloužení termínu brexitu. Johnson se pokoušel tuto situaci obejít tím, že se snažil vynutit si předčasné volby. Dolní sněmovna ovšem odmítla i tuto jeho žádost.
Brexitové referendum tedy vyvolalo paradoxní situaci. Společnost se vyslovila pro odchod z Evropské unie, ale zároveň si o rok později zvolila parlament, jenž není schopen dospět k žádné konkrétní dohodě o podmínkách tohoto odchodu. Odmítá se zároveň rozpustit v obavě, že důsledkem toho by mohl být tvrdý brexit. Nejpravděpodobnějším scénářem je tak prodloužení termínu odchodu Británie z EU, což je řešení, které neuspokojí nikoho. Bez ohledu na to, jaké rozhodnutí nakonec padne, zde bude část společnosti, která se beztak bude cítit frustrovaná a podvedená politickým systémem.
Vinu za tento chaos přirozeně nese i parlament zvolený v roce 2017 a především nedostatečná vyspělost poslanců části Konzervativní strany. Lze argumentovat také tím, že referendum v otázce brexitu se mělo realizovat v jiné podobě – s větším počtem možností, určitým přechodným spektrem, které by umožnilo zjistit preference voličů pro různá řešení (brexit se zachováním členství ve společném trhu a celní unii, tvrdý brexit, setrvání v EU). Prahová hodnota minimální účasti měla být v případě takto zásadního rozhodnutí mnohem vyšší než padesát procent. Celá tato situace nicméně ukazuje, že značný problém spočívá v samotné instituci referenda.
Jsou referenda skutečně demokratická?
Intuitivní pohled na věc říká, že referenda jsou tou nejdemokratičtější institucí. Lidé můžou vyjádřit přímo, co chtějí. Bez zprostředkování profesionálních politiků a parlamentních debat trvajících dlouhé hodiny. Tento pohled je však zjednodušený, a právě proto mylný. V referendu jsou jediné možné odpovědi na položenou otázku buď ano, nebo ne. Brexit nám ukázal, že na základě toho nelze realizovat smysluplnou politiku. Polická rozhodnutí se totiž jen málokdy činí podle pravidla ano/ne – zpravidla je potřeba vyjednávat o detailech, uchýlit se ke kompromisům a vyjde nám z toho obvykle „trochu ano, trochu ne, ale…“.
Referendum není schopno poskytnout odpověď na to, jaké „trochu ano, trochu ne, ale“ chce lid. To je schopen vyjednat parlament, jemuž lid udělí demokratický mandát a který během rokování učiní rozhodnutí zohledňující veškeré proměnné a argumenty. Změněné okolnosti navíc občas vyžadují, aby bylo změněno i rozhodnutí. Když zjistíme, že dům, který jsme měli koupit, je v rozporu s fotografií v inzerátu zřícenina bez vodovodní přípojky a ve zdi je hnízdo švábů, začneme se vážně zamýšlet nad tím, zda kupní smlouvu nakonec podepíšeme. Ideál zastupitelské demokracie je založen na tom, že určité skupině lidí udělujeme mandát k tomu, aby vždy po zvážení měnících se okolností činila pro nás výhodná rozhodnutí. Pokud se nám nelíbí, jak to tito lidé dělají, po uplynutí stanoveného volebního období jim zkrátka neprodloužíme mandát.
Logika závazného referenda toto neumožňuje. Stoupenci referend nás přesvědčují, že je to skutečná demokracie: lid rozhodl a politici mají poslouchat. Je tomu ale opravdu tak? Brexit dnes znamená něco jiného, než se zdálo, že mohl znamenat před třemi lety. Dost možná by se dnes řada lidí, kteří v roce 2016 hlasovali pro odchod z EU, rozhodla úplně jinak. Od roku 2016 získaly volební právo další tři ročníky, za něž částečně rozhodli voliči, kteří už dnes nejsou mezi námi. Odráží tedy křečovité trvání na rozhodnutí, které vyjadřuje společenskou vůli z doby před třemi lety, skutečně nejlépe preference Britů v roce 2019? Nebylo by demokratičtější, kdyby rozhodnutí na základě vlastního úsudku učinili členové parlamentu, jimž byl svěřen demokratický mandát, a za případné následky své volby nesli zodpovědnost?
Jak uzdravit parlamenty?
Přiznám se upřímně, že podle mého názoru by to lepší bylo. Brexit mě vyléčil z experimentů s přímou demokracií. Referenda demokracii neuzdraví a nezpůsobí, že lidé opětovně získají pocit kontroly a reprezentace. Brexit by se přirozeně neodehrál, kdyby lidé měli pocit, že parlament je reprezentuje. Reakcí na chybějící pocit reprezentace by dnes měl být program rekonstrukce zastupitelských institucí, a nikoli frontální útok na tyto instituce.
Z čeho by měl tento program sanace parlamentarismu sestávat? Zaprvé by se vyplatilo postarat se o to, aby parlamenty skutečně byly proporcionální. Většinový systém v Británii nebo ve Francii výrazně pokřivuje faktické preference voličů. Rovněž v Polsku by bylo vhodné usilovat o reálnější proporcionálnost a snížit prémie, jaké se v současném volebním systému udělují za vítězství. Jedná se zde nejen o to, aby v parlamentu byly více zastoupeny názory, jež ve společnosti reálně existují, nýbrž také o vynucení konsenzuálnější politiky.
Zadruhé je potřeba zavést mechanismy, které politiku otevřou pro nové tváře. Myšlenky, které v Polsku prosazuje strana Razem, jež se dožaduje omezení funkčního období poslanců na dvě, sice pokládám za absurdní – dobře fungující parlament totiž potřebuje zkušené parlamentáře. Vyplatí se ovšem postarat se o to, aby se vedle poslaneckých veteránů objevili v lavicích i noví lidé – například tím, že se zavedou kvóty na čelní pozice kandidátek, které by strany musely přenechat pro ty, kdo ještě nikdy předtím v parlamentu nezasedali.
Nejdůležitější však je, že krize současného parlamentarismu je také krizí stranického systému. Společenská smlouva, jež ve dvacátém století spojovala politické strany s jejich voličstvem, se vyčerpala. Model masové strany, založené na věrnosti třídního elektorátu, se stal minulostí a nový se zatím neobjevil. Lidé mají čím dál častěji pocit, že stranické hašteření se jich netýká, a házejí do politického systému další a další Molotovovy koktejly – Trump, brexit, Hnutí 5 hvězd a podobně.
Nevěřím, že stranickou politiku nahradí logika společenských hnutí, populistická mobilizace „lidu“ proti „elitám“, lídři typu Macrona či Biedroně nebo přímá demokracie v různých podobách. Budování nového stranického systému, jenž bude schopen reprezentovat rozdělení i zájmy společnosti 21. století, se jeví jako jedna z klíčových politických výzev nejbližších let. Dětská nemoc přímé demokracie od tohoto úkolu v nejlepším případě odpoutává pozornost, v nejhorším případě mu rovnou škodí.
Autor je publicista.
Z polského originálu Referenda nie uzdrowią demokracji, bo nie uwzględniają odpowiedzi: „trochę tak, trochę nie“, publikovaného na webu časopisu Krytyka Polityczna, přeložil Martin Veselka.