Sele: opravdový příběh

Velkochovy omlouváme právem na dostupné potraviny. O etických i zdravotních aspektech konzumace jejich produktů se mlčí nebo mlží.

Když jsme ji uviděli poprvé, ležela na boku, přitlačená ke kovovým mřížím, odevzdaná. Vypadala jako mrtvá. Stejně jako mrtvé sele vytažené do vedlejší uličky měla zavřené oči a ztuhlé, napnuté tělo. Zemře do několika hodin. Nějakou dobu poté bude ještě ležet na roštu mezi dalšími selaty, která po ní budou šlapat a ohryzávat jí břicho. Později ji najde pracovník velkochovu, vytáhne ji do uličky a pohodí k dalšímu mrtvému seleti. Uzvedne ji snadno, váží sotva tři kila. Později jejich těla odnese do kafilérního boxu a přijede si pro ně kamion vyvážející z velkochovů uhynulá zvířata. Pro majitele velkochovu její smrt představuje finanční ztrátu. S určitou mortalitou se však v intenzivních chovech počítá a není to nic neobvyklého.

Záchrana selete

Její život by skončil v prvním měsíci života. Byla příliš malá a neprůbojná. Bez šance vyhrát v boji o matčino mléko nad silnějšími selaty. A teď po odstavu, už bez mámy, jí najednou došla síla a nemůže vstát. Její tělo se začíná připravovat na příchod smrti. Náhle se ale v hale objevili cizí lidé. Měli foťáky a kamery, na které zaznamenávali životní podmínky prasat ve velkochovu poblíž Olomouce. A tihle lidé se neplánovaně, z náhlého návalu soucitu a naděje, rozhodli dát tomu bezcennému, nemocnému seleti šanci na nový začátek. Odvezli ji na farmu, kde se doteď vzpamatovává z pekelných podmínek panujících ve velkochovu. Zvyká si na dotyky, které nezpůsobují bolest, na blízkost, o kterou není nutno bojovat. Usíná na polštáři u kamen, vyhřívá se na slunci, dýchá čerstvý vzduch a poprvé zakouší, jaké to je chodit po pevné zemi porostlé trávou.

Pro prase před porážkou podle zákona stačí dva metry čtvereční. Zákon pamatuje i na zabavení zvířat. Musí mít možnost zažít v těch holých kotcích nějakou legraci. Stačí jeden řetěz pověšený ze stropu.

Postupně, po několika koupelích, dokonce vyčichla od příšerného zápachu hnoje, infekce, moči a krve, kterým byla prosáklá. Nad velkochovem a ostatními selaty, která jsme nemohli zachránit, však tento zápach visí dál. A uvnitř zůstávají zavření všichni její sourozenci, rodiče a další příbuzní. Nemají jména a nikdy je mít nebudou. Jsou to intenzivně chovaná hospodářská zvířata, jak označujeme ony neviditelné a bezejmenné bytosti, které nám zaručují dostatečný přísun levného jídla. Jíme kusy jejich těl, polykáme jejich mateřské mléko, krmíme se vajíčky, která se skutálela na pojízdný pás vedoucí pod bateriovými klecemi. Nemusíme na jejich tváře myslet.

Jsme konejšeni smetanovými sýry, na jejichž obalech jsou obrázky krav na prosluněné louce. Kolébají v nás představu nevinnosti a prostoty, s jakou byl sýr připraven. Slyšíme vítr v korunách stromů a šplíchání vědra s vodou, kterou dobrý farmář nese svým svěřenkyním, s nimiž si povídá a drbe je na čele. Smetana, kterou od nich tajemným způsobem získává, je hutná, plná chuti a slibuje blahobyt. Věříme, že je všechno, jak má být.

Vypadala jako mrtvá

Představy i potravinové obaly lžou

Líbí se nám ručně kreslené obrázky rodinných farem s pobíhajícím hejnem slepic (na platech klecových vajec) nebo růžovoučké prase se zatočeným ocáskem čenichající v travnatém výběhu (na plastovém obalu od šunky). To vše potištěno omamnými slovy jako „z farmy“, „poctivé české vepřové“, „z pravé smetany“ nebo „od našich kraviček“. Nedovedeme si představit, že by to bylo jinak. Žije v nás archetypální představa farmy jako z naivistického umění nebo z obrázků, které jsme kreslili jako děti nebo viděli v knížkách. Farmář, chlupatá zvířátka v ohradách, kočky na dvoře, stodoly, stáje, balíky sena, nářadí, traktor. Nakonec něžná, skoro intimní porážka, ale o té se stejně nemluví. A když už ano, použije se slovo „humánní“. Farmář se nepřestává usmívat, i když je to někdy těžká dřina. Jenže realita taková v drtivé většině případů není. Naše představy i potravinové obaly lžou. Jak by to asi vypadalo, kdyby měly dětské modely farem zobrazit skutečnost?

Základem je dlouhá hala bez oken. Systém ventilátorů zabudovaných ve stěnách. Umělé osvětlení s úspornými žárovkami. A teď bydlení pro prasátka: řady kotců s roštovou podlahou, kterou propadává trus a moč do odtokové šachty. Do každého kotce tolik prasat, kolik maximálně povoluje zákon. Pro prase před porážkou podle zákona stačí dva metry čtvereční. Zákon pamatuje i na zabavení zvířat. Musí mít možnost zažít v těch holých kotcích nějakou legraci. Stačí jeden řetěz pověšený ze stropu.

Dovážený materiál, jak se říká selatům na výkrm, pochází z prasečí porodnice. K ochraně selat před zalehnutím matkou a taky k lepší manipulaci s březími prasnicemi se používají úzké, dlouhé klece, do kterých se prasnice zavírají. Není to nic jiného než holá klec o pár centimetrů širší a delší, než je šířka a délka prasnice. Takže v nich prasečí mámy můžou jen stát a koukat před sebe, nebo ležet na jednom z míň otlačených boků a spát nebo koukat do stěny. Kakají i čůrají hned za sebe, nemají prostě na výběr. Takhle žila i její matka, její babička, prababička. Těch tichých, v kleci zavřených generací je nepočítaně. Ona je jediná, které se z mechanického soukolí intenzivních chovů podařilo uniknout jinak než předčasnou smrtí.

Lidská empatie

Při popisech velkochovů, neboli zařízení pro intenzivní chov hospodářských zvířat, se používají slova ekonomiky: maximální projektovaná kapacita, produktivita, úspornost, snižování dopadů na životní prostředí (dosahované mimo jiné právě uzavřenými halami s nucenou ventilací), efektivita výroby, naskladnění materiálu (navezení selat v kamionech), odvoz kadáverů (mrtvol), bioplynová stanice, vývoz kejdy, režim hospodaření s vodou, modely použitých klecí atd. Menší pozornost pak bývá věnována i tématu welfare neboli životní pohody chovaných zvířat.

K běžným praktikám ve velkochovech přitom patří činnosti, které jsou s welfare zásadně v rozporu a zvířata nadosmrti traumatizují. Jde například o trhání ostrých zubů u selat, která se rodí díky šlechtění chovných plemen v tak vysokém počtu, že dochází k divokým bojům o matčino mléko. Bez ostrých zubů nemůžou matce a sobě navzájem tolik ublížit a zvýší se finanční efektivita. Malí kanečci se do sedmi dnů po porodu mohou také podle zákona vykastrovat bez nutnosti použít před tímto zákrokem či po něm tišení bolesti. Selatům se navíc kupírují (krátí) ocasy. Je to stejné jako se zuby, má se tím předejít škodám na tělech, která si prasata zavřená v kotcích způsobují. První, co si začínají z nudy a frustrace okusovat, jsou právě ocásky.

A tak je to v intenzivní živočišné výrobě se vším. Z podstaty nejde velkochovatelům o nic jiného než o maximalizaci zisku a minimalizaci nákladů. Velkochovy jsou továrny na maso (nebo na mléko nebo na vejce) a jejich existence je omlouvaná právem veřejnosti na dostupné potraviny. O etických i zdravotních aspektech konzumace těchto výrobků se mlčí nebo mlží.

Když se v minulém století rušila dětská práce nebo se bojovalo za práva žen i etnických menšin, vítězství nakonec bylo dosaženo díky tomu, že se nás to osobně dotýkalo. Touha po spravedlnosti byla osobní. Se zvířaty je to jinak. Za sebe mluvit nemohou, a tak mlčí, a když už to dál nesnesou, v tichu umírají. Nekladou nám žádné podmínky, prostě dělají to, co po nich chceme a k čemu jsme je vyšlechtili. Jedinou jejich nadějí je rozšiřující se kruh prosté lidské empatie, který do sebe dokáže pojmout nejen život jednotlivce či jeho rodinu a přátele, ale i ostatní lidi a zvířata, a vůbec planetu. Záleží na soucitu, který není zaslepený dělením zvířat na ta, která se „mohou jíst“, a ta, která „je nelidské a divné jíst“. Je na nás, abychom našli odvahu tyhle dvojaké brýle sundat. Možná pak uvidíme i ta tichá, neviditelná a sehnutá zvířata, na jejichž hřbetě se vezeme.

Autorka je bioložka a literární estétka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies