Foto Oxfordian Kissuth (CC BY-SA 3.0)
Úlevné oddechnutí, nebo spíš studená sprcha? Výsledky víkendových zemských voleb v Sasku a Braniborsku přinesly od každého kousek. Vládní křesťanští demokraté z CDU v Sasku a sociální demokraté z SPD v Braniborsku sice uhájili prvenství ve volbách, dosáhli ale jen o vlásek lepšího výsledku než Alternativy pro Německo (AfD) – samozvaná alternativa dosavadní středové politiky. Zatímco na celoněmecké úrovni může člověk na chvíli zaváhat, jestli AfD kvalifikovat jako pravicové populisty nebo pravicové radikály, ve spolkových zemích, které právě odvolily, vůdčí osobnosti strany nenechávají nikoho na pochybách, že jejich modré srdce bije pro neonacistické pochody, revizionistický pohled na dějiny a rétoriku, se kterou by udělali politickou kariéru i koncem třicátých let.
Pocit řady východních Němců, že se na ně jejich západní spoluobčané dívají spatra, může ještě zhoršit povolební nálepkování Sasů a Braniborů jako „nácků“.
Právě radikalismus představitelů AfD byl přitom terčem, do kterého se tradiční strany ve své „antikampani“ strefovaly nejvíce. Jak ukázaly výsledky voleb, skutečný cíl, na který měly mířit, však leží jinde. Pokud ultrapravicové tendence a bratříčkování s neofašisty Alternativě pro Německo na východě Německa přímo nepomáhá, tak jí minimálně neškodí. Jestli si z těchto voleb ostatní strany v Německu mají odnést nějaké poučení, může to být právě toto: bití na poplach a varování před AfD coby ohrožením liberální demokracie není cestou, jak ji porazit. A pokud nefunguje v Německu, které si dobře uvědomuje svou nacistickou minulost, nebude taková strategie už vůbec zabírat proti radikální pravici v Česku.
Volební účast stoupá a body pro AfD také
Volební neděle přitom začala něčím, co se zpravidla považuje za dobrou zprávu pro demokracii: v Braniborsku i Sasku výrazně stoupla volební účast. V prvním případě to bylo o třináct procent, v druhém dokonce o 16,5 procenta oproti posledním zemským volbám. Jak se ukázalo po sečtení výsledků, hlasy někdejších nevoličů však v drtivé většině spadly do klína AfD. Skutečnost, že tito lidé dali hlas straně, která se za oporu demokracie rozhodně považovat nedá, by tradiční strany měly vzít jako hozenou rukavici a začít se více zajímat o ty voliče, kteří jsou přesvědčeni, že žádná z nich jejich zájmy nehájí.
Znamená to, že by strany měly především přitvrdit v migrační politice? Vládní CSU v Bavorsku se o to v zemských volbách už jednou výrazně pokoušela. Je pravděpodobné, že si tím malou část voličů udržela, minimálně stejně tolik jich ale odpudila. Ani pro východní Němce, kteří se v průzkumech projevují jako nejsilnější odpůrci migrační a azylové politiky současné vlády, totiž není migrace hlavním a už vůbec ne jediným důvodem, proč AfD volí. V průzkumu agentury Infratest dimap potvrdilo jen 34 procent voličů AfD v Sasku, že imigrační politika je hlavní motivací jejich volebního rozhodnutí, u voličů ostatních stran to bylo dokonce jen dvě až pět procent. Na otázku, jaká témata jsou pro ně ve volbách nejdůležitější, uvedli na prvním místě sociální jistoty, následované vzděláváním, hospodářstvím a zaměstnaností.
Rozdělení společnosti
Ve jmenovaných oblastech se AfD nejeví jako strana, která by měla svým voličům co nabídnout. Jejich nemalou část tvoří lidé v sociálně znevýhodněném postavení, s nižším vzděláním a obyvatelé strukturálně slabého venkova. Konkrétní řešení a koncepty AfD buď chybí, nebo se přiklánějí spíše k pravicové politice, která se na problémech východu Německa od devadesátých let spíše podepisuje, než aby je řešila. Obyvatelé spolkových zemí, které dříve tvořily NDR, se dodnes cítí jako druhořadí občané: v Braniborsku i Sasku to v průzkumech potvrzuje nadpoloviční většina z nich a více než sedmdesát procent je toho názoru, že politiku a hospodářství země řídí západní Němci. Nejedná se přitom jen o pocit, ale o realitu restrukturalizace hospodářství po sjednocení země a obsazení důležitých postů v politice i firmách lidmi ze západu, které přetrvává dodnes. Pocit řady východních Němců, že se na ně jejich západní spoluobčané dívají spatra, může ještě zhoršit povolební nálepkování Sasů a Braniborů jako „nácků“ a výkřiky některých zápaďanů na sociálních sítích, že „na východ už nikdy nepojedou“. Dělení společnosti na „dobré“ a „zlé“ Němce může AfD jedině posílit.
Zásadní pro pochopení příklonu některých voličů a voliček k AfD je také to, jak se vyvíjí obyvatelstvo ve volebních okrscích: tam, kde se okrsky zmenšují – tedy na místech, odkud lidé odcházejí kvůli nedostatku práce, špatné infrastruktuře a chabým vyhlídkám na dobrý život – je tato strana nejsilnější, v rostoucích metropolích, jako je Lipsko nebo Drážďany naopak nejslabší. V oblastech s ubývajícím počtem obyvatel v Sasku tvrdí dvojnásobný počet lidí, že jejich situace se zhoršuje, než tam, kde počet obyvatel roste nebo se nemění. Že z toho politicky těží AfD, však zdaleka neplatí jen na východě Německa, jak ukazuje příklad z Porúří: v Gelsenkirchenu, který trpí úbytkem obyvatel, získala AfD v evropských volbách dvojnásobný počet hlasů než v jen o pár kilometrů vzdáleném relativně prosperujícím univerzitním městě Münster.
Nejde o minulost
Tento fakt by si měli uvědomit především ti, kterým pro vysvětlení úspěchu AfD na východě stačí jen otřepaná fráze o nedostatečném respektu tamních lidí k demokratickým hodnotám, za kterou údajně může jejich socialistická minulost. Jako smysluplnější vysvětlení se jeví současné, porevoluční strukturální problémy, které jsou ve východních částech země silnější a častější než v západních. Napovídá tomu i věková struktura voličů AfD v Braniborsku a Sasku. Za to, že se AfD nestala nejsilnější stranou, mohou CDU a SPD děkovat nikoli nejmladším voličům neovlivněným komunismem – ti volili nejčastěji Zelené a po nich právě AfD –, ale především voličům v důchodovém věku, kteří v minulém režimu prožili většinu života. Největšími podporovateli AfD jsou střední ročníky, tedy lidé, kteří akutně řeší problémy spojené se zaměstnáním, bydlením a zabezpečením svých dětí – a někdy zároveň i stárnoucích rodičů. Právě oni mají největší důvod mít strach z nejisté budoucnosti, která je i jejich potomky čeká a pro kterou jim stávající strany nenabízejí žádnou pozitivní vizi.
Otázka je, jestli se takovou vizi podaří načrtnout novým vítězům voleb, kteří v obou spolkových zemích zároveň už řadu let vládnou. Je paradoxní, že právě strany, které by měly mít nejvíce co nabídnout voličům obávajícím se nejisté budoucnosti a ekonomického propadu – tedy středolevicová SPD a levicová Die Linke – zaznamenaly ve volbách největší propad. V Braniborsku zůstane nejspíš u vlády koalice obou těchto dvou stran, která se rozroste ještě o Zelené, v Sasku je nejpravděpodobnější alternativou pokračování vlády CDU s SPD a nejspíš také se Zelenými. Pokud se těmto koalicím nepodaří nabídnout řešení otázek, které voliče pálí, budou široké koalice „proti AfD“ naopak vodou na její mlýn: jejich přílišná ideová rozkročenost a nutnost uzavírat nemastné neslané kompromisy mohou vést k tomu, že Alternativa pro Německo snadno obsadí pozici jediné skutečné alternativy. Doposud bylo její hlavní zbraní útočení na etablované politické subjekty. Nyní, po upevnění svých silných pozic na východě Německa, se ovšem stává de facto právě tím, proti čemu se nejvíc vymezuje – zavedenou stranou.
Autorka je socioložka.