Za novou planetární politiku

Před lidstvem stojí titánský úkol. Musí proměnit své degenerativní chování a nastartovat proces stabilizace klimatu a regenerace životně důležitých ekosystémů. Tento text se snaží ukázat, jak na to.

Foto European Space Agency

„Náležíme k nějaké epoše potud, pokud jsme schopni přijmout její dilema a svádět boj v jednom ze zákopů, které vyhloubila. Neboť žít znamená v zásadním smyslu zařadit se pod prapor a být odhodlán k boji.“

— José Ortega y Gasset, Úkol naší doby

 

První text série Budoucnost je teď začínal Pohledem do propasti. Pohledem na nebezpečí, které přináší eskalující globální ekologická destrukce způsobená člověkem. Byl to článek o strachu a loučení se starým světem, o smutku, ale také vzteku. Byl plný deprese poslední generace holocénu. Jeho autor, podobně jako spoluautor tohoto článku, je čerstvým otcem. Ve svém textu se mimo jiné vyrovnával se zodpovědností rodiče sledujícího drolení světa, jehož důsledky mohou být tragické pro ty, které je jeho povinností chránit. Článek vyjadřoval individuální bezmoc a pokoušel se v této bezmoci najít spojence.

I následující text vychází z vědomí, že starý svět skončil, a promýšlí, co to pro nás a naši zodpovědnost znamená. Tento článek náš strach přijímá, ale chce také vykročit za něj. Měl by v nás probudit odvahu k myšlení a žití nového. Odvahu vzepřít se našemu osudu. Ale také vzrušení z budování nových světů a touhu postavit se nemožnému. Je o vynalézání nových světů a hledání toho, jak být nově člověkem.

Naše děti nebude zajímat, čeho jsme se báli, ale to, jak jsme se dokázali svému strachu postavit. Právě tak totiž budujeme základy pro jejich životy. A tento text je nejupřímnější snahou nastínit cestu ven z globální ekologické krize – pro nás i pro přicházející generace.

Starý svět skončil a my se musíme změnit, nebo skončíme spolu s ním. Na potřebnou změnu jsme bohužel naprosto nepřipraveni. Jedni tvrdí, že řešení je ve změně konzumního chování. Jiní zas, že problémem je kapitalismus a je třeba změnit ekonomický systém. Problém je ale zřejmě mnohem hlubší. Dohání nás hluboká civilizační tendence k vyčerpávání ekosystémů. Zatímco předchozí civilizace buď expandovaly na nová území nebo kolabovaly, naše situace nám už prostor pro expanzi neposkytuje. Musíme proto vystoupit za redukcionistické pravolevé dělení politiky, které je reliktem politické reality a planetární situace 19. století. Musíme nahlížet na svoje chování v ekosystémovém a planetárním kontextu. Z pozice planetárního hypervrcholového predátora, kterým se člověk stal.

Problémem není ani samotný kapitalismus (i socialistické ekonomiky byly a jsou destruktivní), ani samotná modernita. Jde o problém civilizace jako takové – způsobu, jakým se logisticky organizuje a provádí management ekosystémů.

Hrozba globálního ekologického kolapsu před nás klade bezprecedentní výzvu. Jak přejít v našem uvažování na planetární úroveň? Jak vynalézt a prosadit planetární politiku? Jak nově definovat mezinárodní společenství jako společenství planetární? Následující text je náčrtem programu revoluce první generace antropocénu.

Stabilizovat klima

Dnes dokážeme regulovat spodní hranice globální teploty prostřednictvím vysoce účinných skleníkových plynů. Můžeme tak zamezit příchodu nové doby ledové, který ovšem zřejmě nemůže nastat dříve než za sto tisíc let. K tomu by nám postačila i jedna továrna na silný skleníkový plyn (například fluorid sírový má 24 000krát účinnější skleníkový efekt ve stoletém referenčním rámci než CO2 a vyrobit se dá snadno a levně). Zatím však nejsme schopni regulovat horní hranici globální teploty. Prvním předpokladem ke schopnosti její regulace je dostat pod kontrolu emise skleníkových plynů a začít je co nejrychleji snižovat na nulu. Zpráva IPCC shrnuje, že abychom měli alespoň nadpoloviční šanci zůstat v bezpečném horizontu oteplení o 1,5 °C bez masivních programů na odčerpávání oxidu uhličitého z atmosféry, musíme se dostat na nulové emise do roku 2050. Správně bychom měli směřovat k dekarbonizaci ekonomiky ještě výrazně dříve, protože v komplexním zemském systému je řada neznámých, které nás mohou překvapit. A taky musíme počítat s tím, že uskutečnění našich plánů může být složitější, než si představujeme. Při současném tempu si ale svůj emisní rozpočet“ vyčerpáme v příštích deseti letech.

Další komplikací je, že rozsah krize, v níž se nacházíme, zůstává pro mnoho lidí ještě neznámý. A jednu z největších překážek představují mocenské struktury fosilních oligarchií, které si podmanily celé státy a jejich politické struktury a mobilizují veškerou svoji moc k tomu, aby zabránily rozvoji nízkouhlíkové ekonomiky.

Vzhledem k tomu, že celá současná planetární infrastruktura je závislá na spalování fosilních paliv, je samotný přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku takřka titánský úkol. Neznamená to ale, že je nesplnitelný. Po technologické stránce máme celou paletu možností, kterou můžeme využít a položit základy nové civilizace. Již dnes je na mnoha místech světa obnovitelná energie ze slunce a větru výrazně levnější než jakékoliv jiné zdroje – bez jakýchkoliv dotací. Technologické inovace exponenciálně srážejí hodnotu jak solárních, tak větrných elektráren, ale i bateriových úložišť, která mohou sloužit jako jejich záloha. Stabilní integrovaná energetická síť založená na obnovitelných zdrojích je tak dnes už technologicky realizovatelná.

Obrovský potenciál se skrývá v propojení energetické sítě prostřednictvím elektrických sítí hypervysokého napětí, které nevyužívají střídavý proud. Absence elektromagnetického záření a napětí 800 kV zaručuje nízké energetické ztráty a může přenášet energii z oblastí, kde je cena výroby elektřiny nejnižší a kde nezabírá hodnotnou půdu. Solární energie tak může být vytvářena v pouštích (jako se to děje například ve Španělsku), enormní množství prostoru je na Sahaře s teoretickým potenciálem solární energie sedmtisíckrát přesahující potřeby Evropy. Sahara je přitom Evropě velmi blízko – z Gibraltaru do Severní Afriky je to pouhých 15 kilometrů a odtud na okraj Sahary 300 kilometrů. Stejnosměrná vedení se ovšem snáze realizují na mořském dně – nejdelší takový kabel vede mezi Norskem a Nizozemskem a měří téměř 600 kilometrů. Existující plány proto rozpracovávají integraci energetického systému na velké vzdálenosti prostřednictvím vysokonapěťového vedení. Projekt Desertec počítá s tím, že do Evropy bude přicházet nejen solární energie ze Sahary, ale také třeba z velkých větrných parků na vhodných místech v oceánech.

Desertec: solární elektrárny na Sahaře. Pokud by jejich kolektory měly úhrnnou plochu 50 tisíc kilometrů čtverečních (dvě třetiny rozlohy Česka), mohly by pokrýt současné potřeby elektrické energie lidstva. Foto DESERTEC Foundation.

V českém kontextu je pak například možné spolu s výstavbou vysokorychlostních tratí pokládat vysokonapěťové vedení, které nás může propojit k větrným parkům v Baltském moři generujícím extrémně levnou energii. První projektovaná vysokorychlostní železniční trať má protínat sever Čech, kde právě probíhá revitalizace uhelných dolů a v dohledné době budou další z nich zatopeny. Na Výboru pro udržitelnou energetiku vlády pak padl návrh vytvořit z těchto nových jezer soustavu přečerpávacích elektráren s výkonem kolem 1000 MW, v nichž by se mohla ukládat energie například právě z větrných parků v Baltském moři. Česká republika by pak vytvořila gigantické záložní zdroje pro nestabilní obnovitelné zdroje energie a mohla by se stát strategickým energetickým hráčem.

Můžeme ale také investovat do decentralizovaných zdrojů, které generují energii přímo v místě, kde je potřeba. Například Kalifornie již dnes u každého nového domu vyžaduje, aby měl instalován solární panel. Solárními panely můžeme ale osadit také obrovské logistické haly, střechy měst, zastínit jimi plochy parkovišť. Technologická revoluce v solárních panelech umožňuje také klást solární fólie do skel. Solární elektrárny mohou najít zajímavé využití i v zemědělství. Nejenže nezabírají zemědělskou půdu, ale při vhodném použití dokážou přispět i ke zvýšení zemědělských výnosů. Decentralizované sítě obnovitelných zdrojů mohou být prostřednictvím blockchainu zapojovány a obchodovány. Běžnému občanovi tak může vydělávat jeho střecha. Rozvoj elektrických aut a chytrých sítí může vést k vytváření obřích decentralizovaných bateriových úložišť, která budou nabíjena, když bude energie přebytek, a odkud bude energie čerpána v případě jejího nedostatku. Teoreticky pak mohou majitelé elektromobilů vydělávat poskytováním služeb při stabilizaci sítě.

Obrovské rezervy jsou v energetických úsporách, především v zateplení budov. V době horka zase můžeme využívat třeba tenkou vrstvu speciálního materiálu, který sálá na takových vlnových délkách, jež skleníkové plyny nezachycují a jeho záření tak mizí do vesmíru. Existují klimatizační systémy, které mohou být spojené s vychytáváním oxidu uhličitého z atmosféry a vytvářet z něj palivo. Dnes už je totiž možné získávat benzín přímo ze vzduchu. Obnovitelnou energii lze také prostřednictvím elektrolýzy využívat k výrobě vodíku a ten následně využívat například při energeticky vysoce náročných aktivitách, jako je třeba výroba oceli, tak jak to začali dělat ve Švédsku. Můžeme k uhelným elektrárnám přidat sekvestrační zařízení, která ukládají oxid uhličitý, podobně jako jsme instalovali filtry na síru počátkem devadesátých let.

Agrovoltaika – kombinace solárních elektráren se zemědělstvím. Foto Solar Sharing Japan

Je zcela zásadní, abychom tato opatření začali aplikovat a snižovali tak emise skleníkových plynů. Pokud nesrazíme globální emise na nulu ve velmi blízké budoucnosti, nemáme na udržení stabilního klimatu žádnou šanci. Začíná být nicméně zřejmé, že pouhá limitace emisí oxidů uhličitého nebude pro klimatickou stabilizaci stačit. Věci jsme nechali zajít příliš daleko. Emisí už je v atmosféře příliš.

Existuje řada dalších přístupů, jak snižovat planetární teplotu: od vyrábění mraků zvyšujících odrazivost Země přes zachytávání oxidu uhličitého po výrobu benzínu ze vzduchu (přetvářením oxidu uhličitého na palivo s využitím obnovitelných zdrojů energie). Oxid uhličitý je také možné přímo odčerpávat a pumpovat do skleníků, kde se pěstuje zelenina, jako to dělají v provozu ve Švýcarsku. Dá se také ukládat do vhodného geologického podloží, tak jak se to děje v experimentální továrně na zachytávání skleníkových plynů na Islandu. Existuje ale i řada přístupů, jejichž vedlejší důsledky jsou neznámé a mohou být potenciálně katastrofické (rozptylování síry ve vrchních vrstvách atmosféry a odrážení slunečního záření do vesmíru nebo hnojení oceánů“).

K vychytávání emisí skleníkových plynů ale může sloužit také ozdravení našich ekosystémů. Podporou organického života můžeme měnit skleníkové plyny na hmotu organismů. Už dnes dochází vlivem nejvyšší úrovně oxidu uhličitého v atmosféře za posledních několik milionů let ke zvýšenému růstu pozemské biomasy po celém světě. Vzrůst hladin CO2 vedl podle vědeckých odhadů k tomu, že pozemské rostliny přeměňují až o 30 procent více oxidu uhličitého do biomasy, než tomu bylo v době před průmyslovou revolucí. Ani to ale bohužel zdaleka nestačí ke kompenzaci přibývajících skleníkových plynů v atmosféře. Pozemské ekosystémy celkově pohltí zhruba čtvrtinu lidské roční produkce. Ačkoliv oxid uhličitý navíc funguje jako „palivo“ pro rostliny, jejich růst je omezený řadou dalších limitů – například množstvím živin v půdě či množstvím vody.

K dispozici tak máme celou paletu technologických řešení ke změně civilizační infrastruktury na nízkouhlíkovou. Co dnes ale děláme? Podporujeme extrémně nákladné a destruktivní technologie, které jsou konkurenceschopné jen díky masivnímu selhání tržního systému, který nezahrnuje jejich negativní dopady do cen. A také kvůli naprostému selhání politiky, která tyto excesy nebyla schopna korigovat. Pokud své počínání nezměníme, bude po překročení jistých prahů globální teploty lidské počínání na planetě ukončeno s nebývalou razancí. Pokud ho změníme, otevřeme novou kapitolu lidských a ekosystémových dějin.

Akvakulturní pěstování mořských trav v Jižní Koreji. Foto NASA

Ekosystémová degenerace

Člověk působí v ekosystému jako hypervrcholový predátor – může zabít, ohněm spálit, plotem teritoriálně omezit či biochemicky ovlivnit životní cyklus kteréhokoliv společenství bytostí. Člověk vybil velké býložravce, čímž přispěl k masivní degradaci travních ekosystémů na většině souše. Do velké míry odlesnil svá území, vylovil oceány a zamořil je odpadem a hnojivy. Skrze orbu degeneroval a dezertifikoval hluboké půdy původně travních ekosystémů. Pokud někde zdroje ekosystému vyčerpal, migroval jinam. Člověk se tak pro svůj krátkodobý prospěch naučil rozbíjet vodní, minerální, energetické a komunitní cykly ekosystémů. Vytvořil také planetární toky nebývalé intenzity, třeba masivní těžbou fosforu a přetvářením atmosférického dusíku v umělá hnojiva, která využívá k urychlení ekosystémové produkce. Tím ale pouze pokračoval v degradaci a narušení odolnosti ekosystémů. Jakmile k degradaci došlo, uchýlil se člověk k obvyklému řešení, tedy migraci a kolonizaci nových území. Toto řešení ale už dnes naráží na omezení zemského biosystému – není prostě kam dále jít a co kolonizovat. Pokud nechceme vytvářet zcela uměle kontrolovaný svět ekosystémových laboratoří v dystopickém přetechnologizovaném světě, musíme uvést do praxe regenerativní management ekosystémů.

Při budování civilizace se lidstvo snaží stabilizovat ekosystémové cykly a zajistit stabilní dodávku energií a materiálů. Dovnitř měst tak proudí množství biomasy sloužící jako potrava pro obyvatelstvo, stavební materiály pro konstrukci našich příbytků a tvorbu našich zařízení. Ven zase směřují odpady, výrobky, ale také kapitál. Tento proces vedl v západní civilizaci a následně skrze šíření jejích praktik po světě i všude jinde k přeměně bohatých ekosystémových vztahů na vztahy chudé a snadno regulovatelné – na plantáže.

Plantáže jsou mimořádně efektivní při přeměně ekosystémové dynamiky v kapitál. Není jistě náhoda, že počátky plantáží byly spojené s otroctvím. Otroctví i plantáže jsou uskutečněním vrcholně brutálního a bezohledného vytěžování přírodních a lidských zdrojů. Vyloučení všech nepotřebných cizorodých prvků a maximální možné zjednodušení ekosystémové rozmanitosti v nich umožnilo napnout produktivitu pouze jedním požadovaným směrem. Plantáž je tak supervýkonnou továrnou na jednu konkrétní komoditu. Celý takto uzavřený ekosystém je ale náchylný k plošnému kolapsu v důsledku invaze škůdců, prudkých výkyvů počasí nebo klimatických změn. Degenerativní správa těchto ekosystémů navíc spotřebovává minerální a organickou bohatost půdy, její chemická údržba zase zabíjí mikrobiální bohatost a otravuje zdroje vody. Tato negativa se ale projevují až postupně, z hlediska investičních cyklů pro investory orientované na rychlý zisk nic neznamenají. Ke konci období gigantického růstu se mohou aktivity agro-petro-chemického průmyslu snadno přesunout jinam a dopady degenerovaného ekosystému za ně budou sanovat společenství, která se z místa přesunout nemůžou.

Jedná se tedy o gigantické selhání našich rozhodovacích procesů, které využíváme k organizaci, plánování, řízení a realizaci toků energií, materiálů, zboží a služeb – tedy něčeho, co můžeme souhrnně nazvat „logistikou“. V současnosti celý planetární ekosystém do velké míry slouží potřebám logistiky organizované skrze zhodnocování kapitálu, což ovšem vzhledem k současným technologickým postupům a managementu ekosystémů vytváří půdu pro planetární ekosystémový kolaps.

Naplňování potřeb

Pokud pro naplňování svých potřeb lidstvo spotřebovává tolik a takovým způsobem, že při tom degeneruje ekosystémy a klima – zdroje, na nichž jsme životně závislí –, není to schůdná cesta. Musíme tedy jako civilizační společenství znovu definovat své potřeby a upravit spotřebu tak, abychom respektovali limity zdrojů, které máme k dispozici.

Musíme projít komplikovaným procesem, v němž nově určíme, co je pro naše životy podstatné, čeho se nesmíme vzdát a co je zbytné. Jenom tak se dostaneme do souladu se zdroji, které mohou tyto potřeby naplnit. Co to znamená v praxi? Těžko si představit, že se můžeme obejít bez širokého občanského hnutí zahrnujícího všechny vrstvy obyvatel, které se budou střetávat a artikulovat svoje požadavky, obavy a naděje.

Úkol musí zahrnovat všechny části společnosti – jeho radikalita je totiž bezprecedentní. Problémem totiž není ani samotný kapitalismus (socialistické ekonomiky byly a jsou neméně destruktivní), ani samotná modernita. Jde o problém civilizace jako takové – způsobu, jakým se logisticky organizuje a provádí management ekosystémů. Neexistuje civilizační uspořádání, které by nedegradovalo ekosystémy, nespalovalo ekosystém, a které by mohlo trvale existovat. Jen některým civilizacím trvalo delší dobu než vyčerpaly ekosystémové rezervy a dosáhly jejich limitů. Proto je proces sebe-definice, znovu-objevení se a situování se v dějinném kontextu naším generačním úkolem. Je to úkol odborný, politický, stejně jako umělecký. Jak pracovat s naší imaginací, senzitivitou, jak spustit sebe-inovační kreativní proces? Jak proměnit globální společnost, abychom směřovali ke spravedlivějšímu rozdělení společenského bohatství? A jak dostat pod kontrolu odvětví průmyslu, která jsou na degenerativních praktikách závislá? To vše musíme společně vynalézt a uvést do praxe. Neobejde se to ale bez zásadních politicko-ekonomických střetů.

Plantáže. Foto Pexels

Ekosystémová regenerace

Lidské degenerativní působení se nezmění nějakou šťastnou náhodou. Musíme naopak vědět, že taková změna je našim cílem a vrcholnou prioritou. Ekosystém je široké společenství bytostí různých druhů. Je živý a buduje se a reguluje se sám z energie sluneční fúze a materiálů planety. Jediné, co v tomto mezidruhovém společenství můžeme dělat, je starat se o něj, provádět jeho správu. Tato správa má omezenou škálu nástrojů. Můžeme ekosystém nechat odpočívat, můžeme ho regulovat prostřednictvím technologií (pomocí nástrojů, strojů a biochemických regulátorů), můžeme regulovat pastvu býložravců, můžeme ovlivňovat výživu mikrobiálních ekosystémů a organizovat třeba skrze peníze lidskou kreativitu do podoby práce.

Regenerativní péče o ekosystémy, ať už produkční  (zemědělství), neprodukční (divočina), nebo ekosystémy ovlivněné stavbou logistických infrastruktur (těžba, stavby), má za cíl obnovovat cykly ekosystému – vodní cyklus (oběh a zadržování vody v ekosystému a atmosféře), minerální cyklus (těžba a zpřístupnění minerálních sloučenin pro rostliny a živočichy skrze mikrobiální činnost), populační cyklus (podpoření biodiverzity, tedy obyvatelnosti ekosystému nejširším možným společenstvím bytostí) a energetický cyklus (maximální možné využití sluneční energie biosystémem – maximalizace hustoty, plochy a času růstu). Tyto cykly musíme v rámci využívání zdrojů ekosystému začít podporovat a přestat je ničit. Naše civilizace a naplňování našich biologických potřeb na nich stojí – bez jejich dostatečného fungování nemůžeme prosperovat. Řešením není z ekosystému zmizet, ale radikálně proměnit naše působení v něm.

Ekosystémy plní v souhře s planetárním klimatem funkci úložiště uhlíku. V procesu regenerace ekosystémů je možné vychytat a uložit obrovské množství uhlíku z atmosféry, a přispět tak k regulaci globální teploty. Prostřednictvím ukládání uhlíku si ekosystémy budují svou hmotu a tvoří tak náš svět – tenkou slupku života mezi geologickými vrstvami planety a atmosférou.

Je třeba ozdravovat mořské a přímořské ekosystémy s velkým sekvestračním potenciálem (tzv. „blue carbon“) – přestat s destrukcí mořského dna rybářskými sítěmi, regenerovat mangrovové háje, obnovit podmořské louky, přestat s vybíjením podmořských býložravců a pomoci v obnově jejich působení (především pak velryb, které podobně jako suchozemští býložravci stimulují cyklus ukládání uhlíku v mořském ekosystému).

Na souši je třeba přestat s přeměnou lesů a pralesů na travní ekosystémy. Adekvátní správou a složením musíme zajistit stabilitu produkčních lesů mírného pásu, a to s ohledem na nadcházející a již nevyhnutelné posuny klimatických zón. Potřebujeme regenerovat obrovské travní plochy velkými stády býložravců, abychom tak do půdy stabilně uložili maximální množství uhlíku. Potřebujeme ukončit orbu, pokud vede k destrukci půdních ekosystémů, a nahradit ji nejprve bezorebnými způsoby, které jsou méně destruktivní. Zároveň s tím musíme rozvinout produkční ekosystémy komodit, kde nemusíme orbu každoročně používat – například víceleté traviny či hybridní lísky. Potřebujeme kumulovat a vrstvit funkce produkčních ekosystémů a přecházet od monokulturních plantáží zpět k multifunkčním a stabilním ekosystémům – třeba prostřednictvím agrolesnictvísyntropického farmaření. Potřebujeme zvrátit rapidně klesající genetickou diverzitu plodin skrze podporu farmářských komunit tam, kde ještě existují, a omezit možnosti velkých biochemických konglomerátů, aby komodifikovaly genetickou sekvenci využívaných plodin. V intenzivních produkčních ekosystémech potřebujeme přejít od destruktivní praxe založené na výživě rostlin minerálními hnojivy ke komplexnějšímu pohledu, kdy živíme mikrobiální a houbní ekosystém půdy, který následně vyživují rostliny, potažmo živočichy včetně nás a našeho vlastního střevního mikrobiomu. Cest je mnoho – musíme jít paralelně všemi, kontinuálně monitorovat jejich důsledky a následně upravovat další cestu tak, abychom skutečně, a nejen domněle podporovali ekosystémovou regeneraci.

Jak se transformovat?

Rozsah hrozeb, které nám před nás staví vědecké poznání a modelování různých podob budoucnosti, může být paralyzující a ochromující. Hrozba je příliš velká, potřebná změna příliš rozsáhlá a času je příliš málo. Zdá se, že v současném systému řešení neexistuje. Potřebujeme změnit vše – a potřebujeme to změnit hned.

Proto se neobejdeme bez radikální proměny paradigmatu. Potřebujeme osvobodit kreativní síly lidské imaginace. Oprostit se od starého světa a začít myslet a žít nově. Musíme si tuto výzvu přivlastnit, mobilizovat k akci většinu lidstva a transformovat naše instituce a organizace tak, že přestanou způsobovat klimatickou destabilizaci a naopak začnou klima stabilizovat. Řada klimatických vědců a expertů na fungování zemského systému říká: Potřebujeme mobilizaci srovnatelnou s mobilizací během druhé světové války. Potřebujeme velký projekt, jako byl Projekt Manhattan nebo Program Apollo. Potřebujeme tak dalekosáhlou změnu civilizační infrastruktury, že bez kulturní transformace, bez vnitřní revoluce a bez institucionálního přechodu na planetární úroveň je zcela nemyslitelná.

O něco podobného se už lidstvo několikrát pokusilo. A zatím neúspěšně. Po dvou světových válkách začínalo být čím dál jasnější, že rostoucí destruktivní vliv vojenského komplexu už ohrožuje i život jako takový. Ustanovilo se společenství národů, jehož primárním účelem bylo zabránit opakování dalších světových válek. Ovšem i po značných reformách zůstává OSN slabou institucí. Proto musíme projít zásadní redefinicí toho, co znamenají mezinárodní instituce. Potřebujeme přejít od mezinárodních a nadnárodních institucí k planetárním. Od institucí, kde státy prosazují svoje zájmy ve vzájemném soutěžení, k takovým, které se koordinovaně soustředí na planetární stabilizaci a regeneraci. Dnešní situace nám totiž ukazuje, že potenciál lidstva je tak obrovský, že svou nereflektovanou destruktivitou vede světovou válku proti životu i v době míru.

Z hlediska klimatu je situace velmi přehledná – lidské společenství musí přestat generovat emise z průmyslu a ukončit zemědělskou i nezemědělskou degeneraci ekosystému. Je třeba, aby občané podpořili rozsáhlý program transformace průmyslu a energetiky ve vlastních zemích i programy budování bezemisní energetiky a průmyslu v zemích, kde dosud nejsou. Vlády musí uznat závažnost situace a občany informovat o rozsahu hrozeb. Vzhledem k dosavadní laxnosti a neochotě vlád tuto situaci řešit a vzhledem k celosvětovému propojení vlád s fosilní oligarchií nelze očekávat, že něco takového budou dělat bez silného občanského tlaku. Občané se tedy proti laxnosti svých vlád musí vzbouřit.

Drtivá většina populace v západním světě podporuje klimatickou politiku. Státy ani politické strany ale tento názor veřejnosti dlouhodobě nereflektují. Jak to? Především proto, že celá naše civilizační infrastruktura je stále naprosto svázána se spalováním fosilních paliv. A neexistuje jednoduchý způsob, jak se fosilního průmyslu „zbavit“.

Díky své strategické pozici je fosilní průmysl již dlouho úzce propojen se státem. Kvůli fosilním zdrojům se běžně rozpoutávají války, ale fosilní giganti také dokážou držet v šachu celý politický systém. V současné extrémně nerovné společnosti totiž mají k dispozici ekonomické zdroje, s nimiž se nemohou rovnat ani celá ministerstva některých vyspělých států. Ostatně tři ze sedmi nejvýdělečnějších firem v minulém roce byly fosilní korporace, v čele se státním ropným gigantem Saudi Aramco.

Tito korporátní giganti si dlouhodobě velmi dobře uvědomují, že regulace skleníkových plynů představuje ohrožení jejich existence. Množství sociologických analýz ukázalo, jakým způsobem pracuje systematické organizované hnutí, aby zastavilo regulace škodlivého průmyslu. Šampiony v dezinformačních kampaních jsou pak jedny z největších ropných konglomerátů v USA – Koch IndustriesExxonMobil.

Asi znáte vtip, že ČEZ je jediná strana, která má v parlamentu většinu. Momentálně jí úspěšně procházejí výjimky z emisních limitů pro hnědouhelné elektrárny Počerady a Prunéřov. Zájmy ČEZu sdílí miliardář Pavel Tykač, který zrovna úspěšně prosazuje vyjmutí své nejšpinavější elektrárny Chvaletice z pravidel pro znečišťování životního prostředí, nebo Daniel Křetínský, jehož uhelný byznys expanduje po celé Evropě a využívá nestabilitu a nervozitu investorů, kteří očekávají brzký konec uhlí. Tito miliardáři zároveň společně s Andrejem Babišem ovládají velkou část českého neveřejnoprávního mediálního trhu. Společně tak vytvářejí mocenskou agro-uhelně-mediální elitu, která má exkluzivní přístup jak do veřejného prostoru, tak do politiky.

Obhájci volného trhu dávno věděli, že je potřeba chránit se před extrémní koncentrací moci. Vznik oligopolů a monopolů totiž nakonec neúprosně vede k tomu, že se celá tržní dynamika hroutí. A cesta k racionálnějším, výhodnějším cestám je neúprosně blokována, pokud ohrožuje zájem oligarchie. Stojí za to si připomenout antimonopolní zákon přijatý republikánským prezidentem Benjaminem Harrisonem, díky kterému byl na počátku dvacátého století rozdělen monopolní ropný gigant Standard Oil Johna D. Rockfellera do 34 menších, navzájem si konkurujících společností. Mezitím ale uplynulo mnoho let, během nichž se oligarchii podařilo znovu integrovat do větších celků.

Zdá se prakticky nemožné proti takto koncentrované oligarchické moci prosadit dekarbonizaci ekonomiky. Zásadním momentem občanské vzpoury proto musí být i požadavek rozbití oligarchických struktur fosilního průmyslu, na odškodnění pro ty, kteří jsou dopady tohoto průmyslu dnes nejvíce poškozeni, a zároveň rozdělení těchto společností do menších, vzájemně si konkurujících skupin.

Ve Spojených státech, kde je klimatická dezinformační kampaň nejčilejší, ostatně již běží řada soudních sporů. Fosilní korporace čelí žalobám měst jako San Francisco, New York nebo Oakland, které pro vyrovnání se s důsledky klimatické krize musí budovat rozsáhlá adaptační opatření. Žalují je i zástupci mladé generace, kteří ženou fosilní korporace k soudu za porušení svých ústavních práv na život, svobodu a majetek, nebo třeba sdružení rybářů, kteří přicházejí o živobytí. Je otázka, zda tyto soudy nedopadnou podobně jako vyrovnání obětí s tabákovým gigantem Phillip Morris, který byl kvůli podobným dezinformačním kampaním v roce 1998 donucen zaplatit svým obětem reparace ve výši přes 200 miliard dolarů a jeho lobbyingová skupina byla soudem rozpuštěna.

Civilizace a logistika

Při budování civilizací se člověk snaží vymanit z ne zcela předvídatelných cyklů ekosystému. Pokouší se vytvořit si stabilní životní platformy. Ekosystém je pro něj zdrojem energií a materiálů, jejichž zpracování a spotřebu dnes člověk plánuje především skrze byrokratické instituce (státní i soukromé). Čím výše stojíme v globální hierarchii přístupu ke zdrojům, tím více libovolných zdrojů planety můžeme konzumovat. A čím výše v ní stojíme, tím více se fyzicky i psychicky vzdalujeme realitě ekosystému, který nám poskytuje zdroje ke konzumaci. Důsledky této konzumace nevidíme ani nepociťujeme a snažíme se od jejích důsledků co nejvíce izolovat nebo pozdržet nástup jejích projevů. Čím výš si civilizačně stojíme, tím větší vliv na ekosystém skrze svou spotřebu a politickou pozici máme. Tím méně to ale chápeme – jsme v opojném stavu pohodlí bez důsledků. Čím větší máme pohodlí (stabilní přísun energií a materiálů), tím víc se bráníme rozhodnutím, která by nám toto pohodlí dlouhodobě zachovala. Ignorujeme totiž fungování cyklů ekosystému – chápeme ekosystém skrze dobovou či místní ideologii civilizační organizace, která nám předestírá určitou vizi kvality lidského života. Děje se tak ale typicky bez vazby na to, jaké má naplňování této kvality života dopady na ekosystém planety, jenž tuto civilizační kvalitu života vůbec umožňuje. Bez ekosystému nemohou civilizace a její pohodlí existovat. Proto je nutné, abychom svou pozornost kolektivně zaměřili právě na fungování ekosystému a na naši roli v něm.

Degenerativní logistika

Po ekosystému žádáme, aby nám neustále poskytoval další zdroje k civilizačnímu využití. Kapacita nových zdrojů a recyklační kapacita zemských systémů je však omezená. Pokud má logistika v produkci pohodlného života lidí pokračovat, musí buď začít respektovat recyklační kapacitu zemského biosystému, nebo se začít starat o své konečné produkty, tedy odpady. Stejně jako zemský biosystém musí i lidská civilizace začít odpady konvertovat na zdroje, čímž se ekosystému připodobní. Z logistiky se tak stane ekologistika, která ekosystém imituje a materiály a energie recykluje a recirkuluje.

Velké zrychlení: přechod na planetární úroveň. Foto Globaia.

Od logistiky k cirkulární ekologistice

Na rozdíl od masivní transformace průmyslového zemědělství v regenerativní management produkčních ekosystémů, na což zatím ani neaspirujeme, se o určitých aspektech transformace logistiky v cirkulární ekologistiku alespoň hovoří. Jaké jsou tedy naše možnosti?

Státy mohou deklarovat svůj závazek přechodu k cirkulární ekonomice a začít uzavírat energetické a materiálové cykly v odpadovém hospodářství, v zemědělství a v průmyslu. Mohou výrobce zavázat k prodlužování záruční doby a tím je motivovat ke zvyšování kvality a dlouhověkosti produktů. Mohou po nich požadovat recyklaci používaných materiálů. Cílem by mohlo být snížení materiálové náročnosti civilizačních procesů a radikální omezení degenerace ekosystémů vlivem budování civilizačních infrastruktur. Státy mohou společně zavést legislativu, která zamezí vyvádění prostředků do daňových rájů, jímž se často maskuje propojení mafiánských a oligarchických struktur se státními aktéry. Tímto způsobem by se otevřela možnost veřejné kontroly civilizačních energeticko-materiálových transformací. Jde o nezbytnost, chceme-li vědět, na jakých aktivitách se podílíme a do jaké míry tyto procesy degenerují ekosystém a klimatický systém.

Státy mohou uvažovat o limitech využití dostupných materiálů a regulovat způsoby jejich zpracování s ohledem na důsledky pro klimatický systém a ekosystém. V současnosti jsou kvůli selháním trhu a nevhodně vytvořeným dotačním titulům masivně podporovány praktiky, které ve velkém měřítku degradují ekosystémy.

Státy s veřejnoprávními médii mohou využít jejich možností a namísto kusých zpráv filtrovaných lokální a dobovou ideologií začít poskytovat pravdivé, souvislé a různým skupinám obyvatel srozumitelné informace o ekosystémově-civilizačním dění. Potřebujeme dlouhodobé, systematické, odborně fundované a přitom pro běžné lidi srozumitelné zpravodajství a veřejné informační kampaně na téma klimatické krize.

Státy mohou začít regulovat či řešit problematiku vlastnictví médií a přispět tak k omezení záměrných dezinformací, které šíří oligarchické struktury skrze své mediální a vzdělávací programy. Mohou také principy regenerace ekosystémů a svou transformaci na cirkulární ekologistiku zakotvit do svých ústav, stejně jako to, jak bude v nových podmínkách specifikována kvalita života. Díky tomu mohou naše společnosti získat nejobecnější legislativní rámec, který by je nasměroval od fosilně-průmyslových degenerativních států ke státům regenerativně-ekologistickým.

Korporace mohou – a zároveň k tomu musejí být nuceny státem – stahovat své investice z uhlíkové ekonomiky a investovat do dekarbonizace energetiky a průmyslu. Máme-li dospět k cirkulární ekonomice, v níž se odpady přeměňují na zdroje, potřebujeme, aby korporace pravdivě informovaly o své činnosti a podřídily tomu své fungování, které musí směřovat od ekosystémové degenerace k obnově. Musíme objevit nástroje, které k tomu soukromé společnosti motivují, protože dnes proti tomuto cíli stojí zájem maximalizace zisku. Fosilní korporace by měly přejít pod veřejnou kontrolu a jejich oligarchické struktury by měly být rozděleny do vzájemně si konkurujících společností.

Marshallův plán pro planetu
O slovo se hlásí skupiny a politické strany, které předkládají čím dál konkrétnější návrhy na masivní infrastrukturní projekty. Americký prezidentský kandidát Bernie Sanders nebo politička Alexandria Ocasio-Cortez prosazují Nový zelený úděl (New Green Deal), který se inspiruje v boji Franklina D. Roosevelta s Velkou hospodářskou krizí. Chtějí ukončit obří dotace pro fosilní průmysl a prostředky přesměrovat do velké infrastrukturní revoluce a USA transformovat na nízkouhlíkovou ekonomiku. Integrální součástí Nového zeleného údělu jsou veřejné investiční programy, které by měly snižovat nerovnosti a zaručovat důstojnou práci všem občanům. Ve Velké Británii podobné projekty slibuje Jeremy Corbyn, který si klade za cíl odstartování zelené průmyslové revoluce. Vzhledem k tomu, že je potřeba změnit de facto celou civilizační infrastrukturu, je zřejmé že o nic menšího nejde.

V Evropě podobný projekt slibuje nová eurokomisařka Ursula von der Leyen, ale není zatím zřejmé, co všechno bude zahrnovat. Oproti tomu ale s velmi rozpracovaným programem přichází zatím minoritní panevropská strana DiEM25 v čele s ekonomem Janisem Varufakisem. Ta se snaží zahájit strukturální reformu Evropské unie směrem k její demokratizaci a chce skoncovat s neoliberálním technokratickým fundamentalismem. Hodlá uvolnit pět set miliard euro ročně na infrastrukturní revoluci prostřednictvím vydávání dluhopisů Evropské investiční banky. V České republice je debata na toto téma pozoruhodně impotentní. Přestože velká část populace dlouhodobě vnímá klimatickou krizi jako hrozbu, v mediálním boji zatím vyhrává aktivní menšina tzv. klimaskeptiků.

Infrastrukturní veřejné projekty je ale třeba také doplnit o narovnání trhu. Je potřeba, aby fosilní průmysl zahrnoval do cen svých produktů škody, které jeho činnost způsobuje. Již dnes tyto politiky v nějaké formě existují — například systém emisních povolenek v EU nebo nepřímé zdanění fosilních paliv. Zatím jsou bohužel zcela nedostatečné. Nadto například francouzský pokus o zvýšení daně z fosilních paliv vyvolal ve Francii masivní všelidové povstání tzv. žlutých vest. Zvýšení daně, které dopadlo na všechny, především ale na ty nejchudší, totiž přišlo po Macronových daňových úlevách pro nejbohatší, včetně fosilních megakorporací, jako je Total. Taková politika je oprávněně považována za nespravedlivou. Sociologické výzkumy přitom ukazují silnou podporu evropské veřejnosti i pro velmi výraznou uhlíkovou daň – ovšem za předpokladu, že bude spravedlivá a že nejvíce budou platit ti, kteří nejvíce znečišťují.

Z tohoto důvodu je zřejmě lepší než o uhlíkové dani mluvit o uhlíkové dividendě. To znamená, že by se emise skleníkových plynů zpoplatnily, ale výnosy by nezískával stát, ale rozdělovaly by se na účet všem občanům rovným dílem. V praxi by pak chudší většina společnosti získávala více peněz, než kolik by zaplatila. Toto opatření tak kompenzuje jak obrovskou negativní externalitu způsobenou fosilními zdroji, tak sociální nerovnost, protože nejbohatší elity mají extrémně klimaticky negativní životní styl. Z tohoto důvodu může být koncept uhlíkové dividendy atraktivní napříč politickým spektrem: pravice by mohla ocenit narovnávání selhávajícího trhu a také to, že tato opatření neposilují moc státu a nechávají rozhodnutí na jednotlivci. Pro levici je zase atraktivní tím, že snižuje společenské nerovnosti a pomáhá chudým. Oba dva tábory pak jistě uvítají, že se jedná o spravedlivější vizi světa, v níž platí ti, kteří nejvíce přispívají ke klimatické destabilizaci.

Samozřejmě existují i další nástroje veřejných politik. Státy mohou v mezinárodní koordinaci zavést nějakou formu uhlíkové daně, mohou rozšířit systém emisních povolenek a z výnosů spolufinancovat přechod na neuhlíkovou infrastrukturu, nebo z nich mohou financovat sociální programy, případně platit za sekvestraci uhlíku těm, kdo regenerativně spravují ekosystém. Jisté je, že nějaká forma zpoplatnění negativních externalit způsobených emisemi skleníkových plynů je zcela zásadní.

Hypervrcholový predátor ekosystému

Člověk má velkou moc upravovat prostředí, ve kterých žije. Tuto svou moc zesiluje skrze pokročilou sociální koordinaci. Dále ji rozšiřuje výrobou nástrojů, přesuny materiálů za účelem budování civilizačních infrastruktur nebo stavěním strojů poháněných energiemi, které nevyžadují zapojení lidského pohybového aparátu – fosilní a nefosilní biomasou nebo přímo energiemi, které nepochází ze zemského biosystému. Ještě než však člověk vůbec začne vytvářet infrastruktury, a stává se tak budovatelem civilizací, je především bytostí ekosystému – bytostí, která je živena tímto ekosystémem.

Člověk v závislosti na svém věku a denním energetickém výdaji potřebuje každý den přijmout určité množství potravy, ze které získá energii a materiály potřebné pro život a obnovu svého těla. Tyto základní energeticko-materiálové nároky lidského organismu jsou uspokojeny konzumací potřebného množství jídla, které obsahuje zejména bílkoviny, tuky a cukry v různých poměrech, přičemž v průměru se tak každý den vyplní denní potřeba přísunu těchto látek pro tělo a jeho symbiotické bakteriální populace. Jídlo je produktem ekosystému a jeho bytostí, jídlo je tímto ekosystémem a jeho bytostmi. Jídlo není vyrobené, jelikož ekosystém se sám generuje z energie Slunce, minerálů Země a vzdušných prvků – ekosystém nevyrábíme, nýbrž ho spravujeme a staráme se o něj. Jídlo je produktem naší péče, starosti, tedy managementu ekosystému.

Lidské působení v ekosystému téměř nic neomezuje – člověk může zasáhnout do životního cyklu jakékoli bytosti. Člověk je hypervrcholovým predátorem – pokud chce nebo potřebuje, zabije a sní, spálí, uvězní, geneticky či biochemicky ovlivní kteroukoli bytost ekosystému. Tuto svou roli si člověk zatím uvědomuje jen velmi omezeně. A protože si ji plně neuvědomuje, nemůže ji ani využít k regeneraci cyklů ekosystému.

Degenerace ekosystémů

V základní variantě spoléhá na produktivitu ekosystému, ze kterého si bere, co potřebuje, a pokud někde jeho zdroje vyčerpá, migruje dál a vrací se po jejich obnově, pokud se vůbec obnovit mohou. Podobně jako jiné organismy i člověk si v průběhu evoluce vybírá zejména druhy rostlin a živočichů, se kterými ho pojí vzájemná prospěšnost, ty domestikuje a ty se spolu s ním rozšiřují. Člověk zde přidává pokročilou schopnost ovlivňovat selekcí genetiku rostlin a živočichů, čímž navyšuje produktivitu ekosystému ve svůj prospěch a nahrazuje těmito rostlinami a živočichy ty předešlé. Pokud se jedná o moře a ekosystémy travin a býložravců, ty doposud považoval za téměř bezzásahové, sebeobnovující se systémy, ze kterých může kontinuálně čerpat bez zvláštního ohledu – ryby se množí, tráva roste a zvířata ji spásají. S rozvojem industriálních forem rybolovu jsou ale i zdánlivě nevyčerpatelné zásoby oceánů přiváděny na hranici kolapsu. Podle odhadů se od roku 1970 populace ryb v oceánech smrskla na polovinu a některé, dříve i zcela běžné druhy jako treska, se v mnoha oblastech stávají vzácností. Jejich populace mnohdy následkem intenzivního rybolovu zcela kolabují. Výhledy na blízkou budoucnost jsou při současném způsobu managementu děsivé. Do roku 2050 bychom mohli očekávat kolaps prakticky všech rybářských oblastí. Podobný kolaps můžeme sledovat i u sladkovodních organismů. Odhaduje se, že od roku 1970 do roku 2012  poklesla populace sladkovodní megafauny o 88 procent.

Lidská činnost tak vede k degeneraci jak suchozemských travních, tak mořských ekosystémů. Likvidací lesů, orbou a využitím biocidů je člověk schopen „restartovat“ ekosystém a rozšiřovat plochu, na níž nechává růst jen jím preferované rostliny nebo domestikovaná zvířata. Tímto způsobem převede rozmanitý, z hlediska člověka neprodukční ekosystém na systém produkční – ekosystém plantážovatí, kolonizuje domestikovanými organismy a všechno ostatní z něj vylučuje jako nežádoucí. Prostřednictvím civilizační infrastruktury pak člověk tyto techniky využívá ve větším měřítku a s obrovskou efektivitou, pomocí strojů poháněných extrasomatickými energiemi.

Jakákoli změna našeho hospodaření ale bude velmi obtížná. Investoři investují s ohledem na zisk a zvýhodnění své pozice v průmyslové infrastruktuře, agronomové plánují s ohledem na technologie a finance destruktivního průmyslového zemědělství, pracovníci pracují podle pokynů managementu, který se řídí nároky investorů, trhu a vědomostmi agronomů, distributoři distribuují, marketing na základě falešných představ prodává, konzumenti konzumují a stát tyto praktiky z veřejných financí dotuje a ochraňuje. Role člověka je natolik rozmělněná, že vůbec nechápeme, co činíme. Nepochopení této naší role vede k masivní degeneraci zemských ekosystémů, což zároveň znamená, že své působení dříve nebo později ukončíme sami.

Klíčové planetární limity a pokus o jejich kvantifikaci Johanem Röckströmem

Jak se proměnit v regenerátora ekosystémů?

Okolnosti nás již dlouho pobízejí, abychom se z degenerátorů ekosystému proměnili v jeho regenerátory. Co to znamená? Musíme proměnit svou roli v ekosystému a opět vstoupit do těsnějšího kontaktu s bytostmi a cykly ekosystému. Jakmile budeme v ekosystému působit, můžeme teprve začít chápat důsledky svého jednání, začneme se opět učit a může se navýšit naše inteligence a kapacita v ekosystému jednat. Naše působení v ekosystému je však jenom předpokladem regenerativního působení.

Abychom mohli provádět regenerativní management, musíme podle toho své jednání orientovat. Musíme chtít vyplňováním své potřeby (jeho spotřebou) ekosystém regenerovat – musíme chtít svou spotřebou podpořit jeho vodní, minerální, populační a energetické cykly. Musíme zároveň vědět, že vyplněním naší potřeby realizujeme určitou kvalitu života, která vyžaduje nějaké zdroje. Pokud tento zdroj destruujeme, nebude možné v budoucnosti tuto potřebu naplnit. Kvalitu života, na niž aspirujeme, a z ní plynoucí potřeby, musíme tedy přizpůsobit limitům zdrojů, které využíváme, či těch, které jsou tímto využíváním ovlivněny. Musíme proto jednat tak, abychom svou spotřebou navyšovali kvalitu ekosystému, který spotřebováváme.

K tomu potřebujeme mít dostatečnou teorii dějů, které se odehrávají v ekosystému a klimatickém systému. Žádná věda ani vědění však nezpůsobí, že se rozhodneme pro transformaci své role v planetárním systému. Pro tuto novou cestu se lidstvo musí rozhodnout samo. Její realizaci umožní jen kolektivní tlak, který bude požadovat novou planetární politiku.

Naši situaci dále komplikuje obrovská ekosystémová negramotnost, na niž by se mělo zaměřit naše vzdělávání. Tato negramotnost těsně souvisí s naším psychofyzickým oddělením od ekosystému a jeho bytostí.

Z hlediska definice kvality života a kvality zdrojů potřebujeme tuto praktiku zakotvit v naší kultuře tak, aby se stala integrální součástí našeho rozhodování a působení v ekosystému. Dokud se kritická masa jednotlivců a uskupení nezačne rozhodovat na základě této úvahy a nezačne regulovat své praktiky v kontextu regenerace ekosystémových zdrojů s ohledem na limity klimatu, není možné tyto zdroje začít regenerovat a klima stabilizovat. Dokud jako společenství nedeklarujeme svou aspiraci na regenerativitu a neprovedeme úvahu o zdrojích, nemáme s čím poměřovat svůj úspěch nebo neúspěch a nemáme ani podle čeho orientovat své jednání. Dokud nezačneme tuto hodnotovou změnu deklarovat a uvádět ji do praxe rozhodovacích procesů, zůstaneme ve stávajícím nepřehledném a degenerativním teritoriu. Přihlásit se k ní znamená zakotvit ji do našich ústav a následně ji institucionálně uplatňovat. Naše kultura je degenerativní kulturou – potřebujeme zacílit na její nejzákladnější degenerativní schémata a transformovat je. Nejde zde o žádnou ideologii – ideologie a různé časově a místně lokální náhledy na svět pouze přebírají a nasedají na hlubší degenerativní impulsy lidského druhu. Změna způsobu, jakým se jako jednotlivci a jako společenství rozhodujeme o naplňování svých potřeb, je doposud nejhlubší kulturní změnou v civilizačních dějinách.

Vědomí klimaticko-ekosystémově-logistických procesů

Jakým způsobem zvyšujeme své povědomí o klimatických, ekosystémových a civilizačně-logistických procesech? Většinou monitoringem, sběrem dat o planetárním a civilizačním systému a jejich následným vyhodnocováním. Tento systematický proces nám pomáhá zjišťovat, v jaké kondici je náš systém. Z hlediska ekosystému a klimatu to má na svědomí vědecký sběr dat a jejich vyhodnocování. Z hlediska civilizačního toku energií a materiálů jde o sběr socioekonomických a logistických dat. Klimatický a ekosystémový aspekt planetárního systému nám zprostředkovává věda o klimatu a ekosystémech pomocí metaanalýz organizace IPCC. Socioekonomický model planetárního systému nám poskytuje například model World3 navazující na studii Limits to Growth. Integrovaným klimaticko-socioekonomickým modelem je pak třeba World Energy Model.

Na základě těchto více či méně vzájemně integrovaných modelů můžeme vytvářet scénáře vývoje planetárního systému s člověkem a jeho civilizací jako integrálním prvkem. Máme-li se stát planetárním společenstvím co do regulace problémů, které planetárně vytváříme, musíme se řídit nejlepšími možnými modely toho, co se děje, a z těchto scénářů vyvozovat důsledky pro naše institucionální rozhodování. To vše v kontextu snahy o klimatickou stabilizaci a ekosystémovou regeneraci.

Role jednotlivců je sice omezená, ale pokud se má naše vědomí rozšířit k horizontům planetárních procesů, musí k tomuto rozšíření dojít nejprve u kritického množství jednotlivců, kteří do svého vědění integrují výstupy organizací zabývajících se klimaticko-ekosystémově–logistickými procesy.

Intracivilizační komunikace

Čím větší tvoříme skupiny, tím pokročileji potřebujeme komunikovat, abychom se v jejich rámci dokázali organizovat a koordinovat – prostřednictvím rolí, institucí, písma a postupně skrze velké státní a nadstátní celky a jejich orgány, které se postupně digitalizují. V rámci těchto organizací probíhá komunikace za účelem jejich sebeorganizace. Část této komunikace je věnována vytváření monitoringu této organizace či společenství. Na základě těchto informací se pak společenství dále utváří a přetváří. V moderních státech se společenská reflexe uskutečňuje v masmédiích a pomocí propagandy a reklamy. Postupně vznikají centrální místa této veřejné komunikace, například večerní zprávy či přední stránky novin. V kontextu digitálních médií se pak tato klíčová místa transformují do algoritmicky filtrovaného, uživateli přizpůsobeného obsahu – „feedu“. Tuto informační integraci do jednoduše viditelné a srozumitelné formy provádíme i v různých menších organizacích a v rámci různých digitálních platforem – prezentace výsledků hospodaření akcionářům, výstupy analýzy klimatických dat, analýza návštěvnosti webu, sledování průběhu průmyslového procesu nebo logistického distribučního procesu. Ve všech případech se jedná o informační integraci napříč procesy, které sledujeme. Jedná se o „dashboard“, na kterém vidíme, jak se věci mají a kam směřují, a podle toho můžeme rozhodovat o plánování dalších akcí.

Takovýto dashboard klimaticko-ekosystémově-civilizačních procesů zatím samozřejmě nemáme. Nemáme veřejný, integrovaný obraz našeho směřování a postupu, ale měli bychom na něj aspirovat – byla by to srozumitelná, auditovatelná, transparentní informační platforma či lépe protokol, který by nám umožňoval se v každém okamžiku co nejlépe vidět a nahrazoval by arbitrární, každému zvlášť filtrovaný mediální obsah, přední stránky novin nebo pokročilý reporting dostupný pouze úzkým skupinám zasvěcených. Tento sebeobraz založený na auditovatelných procesech a verifikovatelných senzorických a logistických datech by byl tím nejvěrnějším veřejným sebeobrazem, ke kterému bychom jako planetární civilizační společenství mohli směřovat.

Proč takovýto sebeobraz zatím neexistuje? Zatím nebyly algoritmizovány metaanalytické procesy zkoumající klimatická a ekosystémová data. Takové algoritmy by nás mohly informovat častěji než instituce, které tuto práci odvádějí nyní. Pro automatické vyhodnocování ekosystémových dat zatím zřejmě nemáme dostatečně hustou, automatizovanou planetární senzorickou síť. I v tomto případě ale narážíme na aktéry, kteří rozhodně nechtějí, aby podobný systém vznikl. Pro tyto zájmové skupiny je neprůhlednost dodavatelských a finančních řetězců výhodná, protože jim umožňuje provozovat některé formy obchodu. Jsou to ale i vojensko-bezpečnostní zájmy, jejichž vliv a moc z velké části vychází z vytváření a správy „tajných“ a „neveřejných“ informací. Z vytváření a udržování informační asymetrie přímo profitují, stejně jako z válek, které jsou těmito asymetriemi umožněny. Tyto mocenské zájmy, ještě více než naše momentální technologická nevyspělost, mohou za to, že pravdivý, integrovaný klimaticko-ekosystémově-civilizační sebeobraz stále neexistuje. Celoplanetární monitoring, který by nám umožnil vidět aktuální stav planetárního civilizačního systému a jeho interakcí tedy zatím neexistuje a my ani nemůžeme na jeho současný stav odpovídajícím způsobem reagovat.

Jak funguje civilizační senzorická, analytická a modelovací infrastruktura podle Paula Edwardse, autora průlomové knihy mapující klimatické modely A Vast Machine

Zcela klíčovou otázkou pak zůstává, jak můžeme transformovat válečný, informační, zemědělský, energetický průmysl a finančně-státní oligarchie, které je financují. O těchto strukturách musíme vědět co nejvíce a musíme zacílit na jejich degenerativní aspekty. Jejich změna bude velmi obtížná, jelikož jsou to klíčové struktury civilizačního fungování a na své straně mají silný argument proti jakékoli změně – zajišťují naši bezpečnost. Bezpečí znamená redukci možnosti zažívat diskomfort, což je to, co stavěním civilizací děláme, co chceme a čím jsme nejvíce manipulovatelní. Je klíčové, abychom o těchto degenerativních organizačních strukturách komunikovali a informovali se o způsobu, jakým naopak vytvářejí nebezpečí: degenerací zdrojů ekosystému, destabilizací klimatu a bráněním snaze o komunikační prostupnost vytvářením falešného nebo zamlženého civilizačního sebeobrazu. Potřebujeme pochopit, že tyto organizace místo údajného zajišťování bezpečí a plnění našich základních potřeb způsobují naopak masivní nebezpečí. Tyto struktury nenaplňují legitimně svou deklarovanou funkci – vyvolávají války, destabilizují klima, degenerují ekosystém, komunikují dezinformace či komunikaci zamlžují. Působí proti utváření pravdivého planetárního sebeobrazu ve snaze o své vlastní zachování. Tím, že nám znemožňují se pravdivě institucionálně, ekosystémově a klimaticky vidět, působí proti zájmům stabilizovat klima a regenerovat ekosystémy a ohrožují další pokračování lidského rodu na Zemi.

Stojíme před těžkým úkolem – musíme transformovat naši degenerativní kulturu v kulturu regenerativní a proměnit se z ničitele světů, druhů a společenství v druh, který pečuje a chápe svoji existenci v kontextu ekosystémového koloběhu. A my váháme.

Chceme-li jako planetární společenství konfrontovat své planetární problémy, potřebujeme na sebe vidět a potřebujeme se zbavovat účelových obrazů šířených partikulárními zájmy. Tento krok vyžaduje velkou mediální inovaci na úrovni platforem a protokolů a také revoluci ve vztahu k doméně tajného, spravovaného bezpečnostními a vojenskými složkami. Potřebujeme novou komunikační architekturu hodnou planetárního civilizačního společenství. Naše planetární sebe-vědomí je prozatím rozštěpené, neintegrované a rozporuplné, protože taková je i naše intracivilizační komunikace.

S postupující digitalizací komunikační infrastruktury dochází k tomu, že architektura našeho civilizačního společenství je do stále větší míry přímo definovaná architekturou této digitální komunikační infrastruktury. Z institucí se postupně stanou digitální protokoly spravující určitou oblast našich interakcí. Stát se pak přiblíží současným digitálním platformám a ocitne se v roli poskytovatele a správce civilizačních infrastruktur pro život a podnikání. Kromě toho je pak stát v tomto smyslu především garantem identit, které nám vymezují jistou pozici v globální průmyslové a konzumní hierarchii – tyto identity umožňují nebo omezují náš pohyb a dávají limity našemu přístupu ke zdrojům a jejich spotřebě.

V situaci, kdy veškerá relevantní komunikace institucí naší civilizace je digitální, stejně jako jsou digitální, a tedy potenciálně k dispozici, data o ekosystému, klimatu a logistických řetězcích, je utvoření živého, celistvého, pravdivého planetárního sebeobrazu pouze otázkou reformy a dotvoření architektury této digitální vrstvy světa. Je paradoxní, že internet jakožto narůstající konzument elektrické energie a obrovského množství průmyslových zdrojů, a v současnosti tedy významná degenerativní struktura, nám zároveň dává možnost reformovat se na regenerativní a klimatický systém stabilizující planetární společenství. Digitalizování našich identit a institucí nám poskytuje dosud nevyužitý potenciál velkých a velmi rychlých reorganizačních změn. Tuto příležitost si nemůžeme nechat protéct mezi prsty.

Digitální komunikační infrastruktura zároveň poprvé boří fyzické limity, které znemožňovaly informační symetrii – komunikace a šíření informací byly vždy spojeny s fyzickými limity těla. Vzhledem k tomu, že polovina populace planety je nyní informačně dosažitelná v řádu stovek milisekund, možnosti digitální komunikace skýtají obrovský organizační potenciál.

Jak se transformovat k integrovanému ekosystémově-civilizačnímu společenství

Aby se státy, organizace, instituce a jednotlivci mohli relevantně rozhodovat, musí mít přehled o stavu planetárního systému. Toto vědomí vyplyne z dotvoření architektury naší digitální komunikace a integrace celého spektra dat napříč klimatickými, ekosystémovými a logistickými procesy do jednoduchého rozhraní. Dokud nebudeme mít k dispozici tento sdílený sebeobraz, musíme aspirovat na redukci informační asymetrie v civilizaci a oslabení struktur šířících dezinformace nebo blokujících objektivní informování o stavu klimatu, ekosystémů a stavu institucionálního intracivilizačního uspořádání.

Na základě veřejné dostupnosti relevantního planetárního kontextu se následně můžeme dobře rozhodovat s ohledem na celek, protože ho budeme konečně vidět a sdílet. Musíme si zvolit takový způsob rozhodování, který bude brát ohled na planetární kontext a za svou integrální součást bude mít podporu cyklů ekosystému a stabilizaci klimatického systému.

Je potřeba přemýšlet i o tom, proč selhávají standardní těla zastupitelské demokracie. Víme, že podléhají vlivu oligarchií, je proto stěžejní objevit způsob, jak naše rozhodovací procesy inovovat, aby jejich tlaku dokázaly odolávat. Je na místě uvažovat o politickém tělese, které by bylo založeno na náhodném a reprezentativním výběru napříč populací. Na základě několikaměsíčního výcviku a tréninku v procesech tohoto tělesa pak zúčastnění poslanci rozhodují o klíčových otázkách dalšího směřování společnosti, kterou reprezentují. Tuto společnost přitom reprezentují lépe a problémy dokážou řešit pružněji než lidé vybraní pouze z úzké vzdělanostní, etnické či finančně zajištěné skupiny, případně než lidé zvolení jakožto kandidáti oligarchicky spravovaných politických stran.

Z hlediska plánování farem, managementu ekosystému, vodního režimu krajiny, výstavby a údržby obytných, průmyslových, dopravních a energetických infrastruktur potřebujeme nové, integrované postupy a platformy, které jako integrální součást svých procesů budou zohledňovat impakt své činnosti na zdroje a cykly ekosystému a stabilitu klimatu.

Dotační systémy a programy v zemědělství musí opustit financování průmyslového zemědělství a začít plně financovat regenerativní zemědělství, což velkou měrou přispěje ke stabilizaci klimatu. Podpora musí být přidělována jen na základě reálně monitorovaných výsledků při managementu ekosystémů.

Z hlediska ústavního uspořádání bychom měli přemýšlet o tom, jak je možné do ustavujících dokumentů našich společenství zakotvit aspiraci na regenerativitu ekosystému, aspiraci budovat nedegenerativní, cirkulární ekologistiku a informačně otevřené komunikační prostředí, které tyto procesy podpoří.

Z hlediska institucionálních investorů, velkého byznysu a pojišťoven musíme usilovat o takové prostředí, v němž nebude dále legitimní investovat do degenerace ekosystémů a destabilizace klimatu. Musíme podpořit divestment ve vztahu k fosilním infrastrukturám a přesun investičních prostředků do rozvoje dekarbonizující se cirkulární ekologistiky. Regenerativně-ekologistická lobby musí vyzvat na souboj lobby agro- a petrochemickou.

Občané musejí co nejintenzivněji působit na státy, aby přestaly sponzorovat fosilní infrastrukturu a místo toho vložily prostředky do struktur nedegenerativních a cirkulárních. Znamená to se přímo postavit agro- a petrochemické, energetické a fosilní lobby. Dotační systémy a programy v zemědělství musí opustit financování průmyslového zemědělství a začít plně financovat regenerativní zemědělství, což velkou měrou přispěje ke stabilizaci klimatu. Podpora musí být přidělována jen na základě reálně monitorovaných výsledků při managementu ekosystémů. Zásadními faktory by mělo být to, jak takové zemědělství podporuje ekosystémové cykly, jaký je jeho potenciál dlouhodobě ukládat uhlík a zadržovat vodu, ochlazovat krajinu, podporovat maximální množství různorodých organismů, jaká je jeho maximální konverze sluneční energie, jaký počet zaměstnaných lidí na hektar produkuje a jakou kvalitu mají jím produkované potravy a látky. Budeme muset řešit také to, které společnosti způsobily situaci, v níž se nyní nacházíme. Kdo kolonizoval a těžil na rozsáhlých územích, která obsadil, a budoval tak svou vlastní civilizační infrastrukturu. Kdo se v první vlně industrializoval, a má tedy velké historické kumulativní emise na hlavu.

Je na místě přemýšlet o globálním Marshallově plánu. Některé základy byly položeny například se Zeleným klimatickým fondem, v němž se bohaté země zavázaly poskytnout chudším zemím prostředky pro klimatickou transformaci. Z původní požadované částky sto miliard dolarů do roku 2020 je ale ve fondu zatím jen pouhý zlomek. Premiér Andrej Babiš se dokonce nechal slyšet, že se na něm Česko nehodlá podílet vůbec. Jakožto populace stojící vysoko v civilizační konzumní hierarchii o sobě nemůžeme nadále přemýšlet jako o „národu“ se specifickou identitou, který obývá specifické, geograficky vymezené území či životní prostředí. Představa společností žijících na území nějakého státu a čerpajících z „vlastních“ zdrojů je v dnešní situaci irelevantní, falešná a neumožňuje nám konfrontovat realitu ekosystémové a klimatické změny. Nicméně studium vzniku národů detailně popisuje, že „budování“ národního vědomí byl dlouhodobý, vědomý, společenský a umělecký projekt, který následně vyústil v nové rozvržení geopolitiky. Přechod na planetární úroveň je tak i umělecký, spirituální projekt a jeho součástí je objevování a uvědomování si náležitosti k jedné velké, lidské rodině. Je to rovněž projekt politický, odborný a technologický.

Čím výše v civilizační hierarchii žijeme, tím více jsme rozprostřeni po celé planetě – nežijeme z lokálních ekosystémů, nevyužíváme produkty z lokálních materiálů – jsme součástí globálních logistických toků energií, materiálů a výživy. Přiznejme si to a vzdejme se představy, že naše státní hranice mají v tomto ohledu jakýkoli význam. Státní hranice mají význam pouze pro regulaci pohybu lidí – peníze, zboží a produkty ekosystémů cestují volněji. Otázku klimatu lze řešit pouze společně, tedy planetárně. Otázku ekosystémů lze řešit regionálněji, ale přesto zde není žádné neplanetární „naše“ (země, ekosystém), protože jsme jako konzumenti prakticky bez výjimky součástí globálního distribučního systému. Pracujeme pro něj a žijeme z něj.

Jako jedinci bychom se neměli nechat zatáhnout příliš hluboko do úvah o tom, že vše je především otázka osobní volby a změny konzumních preferencí. Takové změny jsou jistě potřeba, ale dokud se nerozhodneme civilizaci opustit zcela, vždy budeme závislí na její fosilní infrastruktuře. Vše od dopravy po školství nebo zdravotnictví je dnes založeno na spotřebě fosilních paliv. Pouze konzumními volbami nejsme schopni provést potřebné změny. Mnohem důležitější je proto vstup do politického procesu. Současné státy a vlády jsou s režimem degenerujícím ekosystém a destabilizujícím klima provázány. Jenomže jejich politiky už nejsou životné a vlády nemají legitimitu je dále realizovat. Základní aspekt společenské smlouvy, z níž stát čerpá svoji legitimitu, totiž to, že poskytuje bezpečí, již neplatí. Proto je třeba se zorganizovat, vzbouřit a transformovat naše klíčové instituce tak, aby začaly rozhodovat s ohledem na regeneraci ekosystému a stabilizaci klimatu.

Jakožto kultura potřebujeme učinit z regenerace ekosystémů a stabilizace klimatu své zakládající schéma – potřebujeme pracovat na proměně naší degenerativní kultury na kulturu regenerativní. Musíme začít žít nový velký příběh naší planetární kultury. Planeta je přitom tím nejinkluzivnějším prostředím – všichni a všechno, co je součástí širokého, inteligentního a učícího se mezidruhového společenství, zde má své místo.

Politika první generace antropocénu

Žijeme ve zlomovém období. Je před námi obrovská výzva celoplanetární revoluce, která v řadě ohledů nemá historické srovnání. K dispozici ale máme množství přesvědčivých dat utvrzujících nás v tom, že jestli se nám tato transformace nepodaří, čeká nás velmi temná budoucnost. Čas na změnu se přitom rychle krátí. Stojíme před těžkým úkolem – musíme transformovat naši degenerativní kulturu v kulturu regenerativní a proměnit se z ničitele světů, druhů a společenství v druh, který pečuje a chápe svoji existenci v kontextu ekosystémového koloběhu. A my váháme. Naše váhání nám přitom neúprosně uzavírá jednu cestu za druhou a nechává nám na výběr stále riskantnější alternativy. Podle mnohých se nebezpečně přibližujeme bodu, kdy již musíme seriózně zvažovat riziko globálního ekosystémového kolapsu.

Cílem tohoto textu bylo nastínit naši celkovou situaci a vytvořit prostor pro únik ze scénáře přicházejícího kolapsu – položit základy pro debatu, ze které budou vycházet návrhy politiky pro antropocén. Měli bychom vytvořit novou politiku hodnou pokročilé civilizace a hodnou lidstva. Potřebujeme artikulovat planetární politiku, proměnit naše infrastrukturní fungování a objevit nové způsoby existence v ekosystému. Naším strategickým cílem je uvědomit si svou roli hypervrcholového predátora a odemknout kreativní potenciál kolektivní imaginace. Ta se totiž stále nebezpečně cyklí ve fosilizovaných, reduktivních rámcích politických ideologií 19. století, které udržuje při životě levice i pravice a partikulární mocenské skupiny.

Je potřeba vytvořit nové diskursivní pole, v němž bude naše planetární situace zcela klíčovým aspektem. Takové uchopení situace totiž radikálně proměňuje náhled na naše chápání politiky, ale i smyslu života. Doufáme, že taková proměna debaty může otevřít cestu k budování nových světů. Světů vědomých hypervrcholových predátorů, kteří poprvé v historii civilizace ustanoví regenerativní kulturu. Kulturu, která zachrání svět. Dnes stojíme na počátku. Na počátku, který musí být odstartován vzpourou.

Tadeáš Michalik je pasák krav. Vojtěch Pecka je sociolog.

Text vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies