Foto Financial Times (CC BY 2.0)
Švédská akademie věd udělila Nobelovu cenu za ekonomii Abhijitovi Banerjeemu, Esther Duflo a Michaelovi Kremerovi za jejich „experimentální přístup při zmírňování celosvětové chudoby“. Cena v oblasti ekonomie ale není pravou Nobelovou cenou spojenou s osobností švédského výrobce dynamitu Alfreda Nobela. Byla totiž zavedena teprve v roce 1969 Švédskou říšskou bankou.
Banerjee a Duflo učí na Massachusettském technologickém institutu, Kremer na Harvardu, a všichni tři stojí v popředí snah o zavádění randomizovaných kontrolovaných pokusů (randomized controlled trials) v ekonomické disciplíně s názvem vývojová ekonomika. Částečně právě v důsledku jejich úsilí se vyvinul ekosystém, v němž se zrodily chobotnice s chapadly vlivu po celém světě, jako je „akční laboratoř proti chudobě“ JPAL, 3ie a hodnotící skupina vývojových dopadů DIME spadající pod Světovou banku.
Etika výzkumu, etika práce
Hlavní myšlenka spočívá v tom, že randomizované pokusy nám díky svému „experimentálnímu“ přístupu umožňují vidět, co v oblasti vývoje funguje a co ne. Nejznámější jsou pro své využití v medicíně a zahrnují nahodilé intervence do „léčby“ a „kontroly“ skupin. A stejně jako v medicíně nám mají randomizované pokusy ukázat, jakou vývojovou tabletku spolknout. Banerjee a Duflo svou práci zpopularizovali v roce 2011 knihou Poor Economics: A Radical Rethinking of the Way to Fight Global Poverty.
Neexistuje důkaz, že kroky založené na náhodných pokusech jsou skutečně účinné. Země, které jsou dnes rozvinuté, v minulosti nepotřebovaly zahraniční výzkumníky a jejich experimenty na místních lidech.
Přestože ostatní Nobelovy ceny obvykle vyvolají nějakou kontroverzi (týká se to hlavně ceny za mír nebo literaturu), ocenění za ekonomii obvykle prošumí jako třeba cena za chemii. Letos tomu ale bylo jinak a připomíná to rok, kdy vyhrál apoštol neoliberalismu Milton Friedman. Velká část komentátorů, především z globálního Jihu, se nestačila divit rozhodnutí komise, která ocenila přístup, jemuž mnozí přičítají vážné etické a metodologické problémy, a k tomu velebila jeho ctnosti a údajný prospěch pro chudé obyvatele.
Spoustu pokusů prováděla oceněná trojice na nebělošských obyvatelích chudých částí světa. Vyvstávají zde vážné etické a morální otázky ohledně typů experimentů, které randomistas, jak se jim neformálně přezdívá, prováděli. V jedné studii ze západní Keni, což je první stěžejní výzkum tohoto druhu, dali některým vesničanům více peněz, jiným méně a pozorovali, jestli bude chudší vesnice závidět té bohatší. Autoři studie ji bez uzardění nazvali „Is Your Gain My Pain?“ (Bolí mě váš výdělek?). V další studii z Indie, druhém stěžejním výzkumu, instalovali badatelé do tříd dotěrné kamery, aby kontrolovaly docházku učitelů (tuto studii Švédská akademie obzvlášť vyzdvihla). Sice existují nějaké povrchní racionalizace, ale studie tohoto typu, kterých je spousta, by nikdy nespatřily světlo světa, kdyby pokusnými králíky měli být bohatí lidé ze Západu.
Další znepokojení vyvolává etika způsobů sběru dat. Randomistas spoléhají na rozsáhlé týmy místních asistentů (akademiků, studentů, komunitních pracovníků atd.), aby mohli do komunit zasahovat, jenže ti často podstatně do projektů přispívají. Podobně pozorovaní, tedy chudí vesničané, vynakládají kvůli těmto projektům nezměrnou emoční práci (často není ani jasné, zda byli adekvátně obeznámeni s detaily výzkumu, nebo jestli randomistas jednoduše podepsali smlouvy s lokálními úřady). Vesničané jsou ti, kdo se pak musí vypořádat s veškerými narušeními vlastního společenského života, která randomistas způsobili a která po návratu do svých pohodlných životů ve Spojených státech a Evropě dál neřeší. A i když pak často vidíme ve snaze kompenzovat tento druh vykořisťování, jak se výzkumníci dušují, že jsou se svými „nativními asistenty“ velcí kámoši, benefitují z těchto projektů jen oni, nikdo jiný. To oni se mohou těšit z kariérního postupu, slávy, lukrativních přednášek anebo Nobelovy ceny.
Skutečný přínos?
Kromě etiky laureátů, jejich žáků a institucí, které vytvořili k obrazu svému, je třeba poukázat na dva vážné metodologické problémy, jež fundamentálně podrývají jejich zjištění. Zaprvé velká většina studií používající tyto metody (hrubým odhadem jich je více než 90 procent) nemá žádný formální základ, podle něhož by mohla zjištění generalizovat. Zkrátka neexistuje nic, na základě čeho bychom mohli usoudit, že lze nalezená zjištění aplikovat jinde než v úzce vymezených vzorcích populace, na kterých byl experiment prováděn. To je naprosto klíčové z hlediska případných dalších politických kroků.
Komise to odbyla prohlášením, že „laureáti stojí rovněž v popředí výzkumu problému (zda lze výsledky experimentu aplikovat i v jiných kontextech)“. To je přinejlepším zavádějící a přinejhorším naprosto zcestné. Sice existují příznivci randomizovaných pokusů, kteří v oblasti udělali důležitý výzkum, ale většina klíčových přínosů nepochází od zastánců těchto pokusů a přínos tří oceněných je marginální. Pokud se jasně nevyřešilo, jestli jsou výsledky experimentu relevantní i mimo experiment, jak může někdo tvrdit, že práce oceněné trojice „snižuje světovou chudobu“?
Druhý problém je jasnější. Navzdory přehnaným titulkům v západním tisku jednoduše neexistuje důkaz, že kroky založené na náhodných pokusech jsou účinnější než jejich alternativy. Země, které jsou dnes rozvinuté, v minulosti nepotřebovaly zahraniční výzkumníky a jejich experimenty na místních lidech, aby pomohly své ekonomice. Existuje dostatek historických důkazů, že růstu, rozvoje a dramatického snížení chudoby lze dosáhnout i bez náhodných pokusů. Podle randomistas jsou ale jejich metody svatým grálem rozvoje, přestože zatím nepřišli s žádnými seriózními argumenty, kterými by to skutečně doložili. Stačí jim přesvědčení, že „dělají vědu“, a proto jsou prý jejich metody přínosné. I když bezesporu dělají totéž co výzkumníci v ostatních disciplínách, jejich tvrzení o spolehlivosti a užitečnosti nalezených zjištění pro ekonomické a sociální otázky zkrátka nejsou nijak podložená. Místo toho jsme svědky slepé důvěry v ujišťování, že tito lidé zachraňují chudé, většinou nebělošské globální masy.
Netvrdíme, že nemají na své ocenění právo, protože ceny obvykle bývají pochybné a arbitrární. Ale prohlášení o užitečnosti a důvěryhodnosti použitých metod jsou znepokojující. Jednak proto, že jsou neopodstatněné, a jednak proto, že demonstrují misionářský komplex, který podle nás rozvojovým zemím nepomáhá, ale spíše je ohrožuje.
Z originálu The poverty of poor economics, publikovaného na serveru africasacountry.com, přeložil Lukáš Pokorný.