Blýská se v Polsku na lepší časy?

Strana Jarosława Kaczyńského sice vyhrála nedělní volby, nejedná se ale o drtivé vítězství, ve které doufala.

Není žádným velkým překvapením, že v nedělních volbách do polského parlamentu zvítězilo doposud vládnoucí Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského. Strana získala necelých 44 procent hlasů, druhá Občanská platforma (PO) 27 procent. PiS si tak o ústavní většině v Sejmu, které se dlouhodobě obávají podporovatelé opozičních stran, může opět nechat zdát, vládu však bude opět schopná sestavit sama. K Budapešti tak má Varšava pořád ještě daleko, změnu obecného konzervativního ultrakatolického diskurzu však očekávat zatím nelze.

Ze zahraničí se po oznámení výsledků začal ozývat údiv nad zdánlivě stojatými vodami polské politiky a nad faktem, že vládní straně neodčerpalo voliče ani množství skandálů PiS z poslední doby (připomeňme účelné přepisování majetku premiéra Morawieckého na manželku, podvodné jednání Jarosława Kaczyńského v souvislosti s výstavbou mrakodrapů ve Varšavě nebo majetkové přiznání šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu Mariana Banaśe, ve kterém zapomenul zmínit vlastnictví domu v Krakově, v němž je provozován nevěstinec). Vládnoucí strana tak může pokračovat v nastartovaném kurzu „dobré změny“.

Nevyhnutelná výhra PiS

Vysvětlení volebního výsledku je poměrně jednoduché. PiS pomohly tři hlavní faktory: úspěšná sociální politika, hospodářská konjunktura a ideologický program s důrazem na národní hrdost a tradiční hodnoty. Dlouhodobě klesá nezaměstnanost a dávky směřující k nízkopříjmovým rodinám s dětmi a důchodcům přispěly k citelnému zlepšení životní úrovně lidí balancujících na hraně chudoby. Také pro část střední vrstvy představuje politika PiS rozchod s nenáviděným hospodářským liberalismem devadesátých let, který se v Polsku protáhl daleko do 21. století a na společnost měl daleko větší dopad než například v Česku. Vládnoucí strana dala Polkám a Polákům pocit, že se opět mohou na stát spolehnout.

Výsledky voleb ukázaly, že podpora PiS je sice vysoká, má ale určité limity.

Pro deník Krytyka Polityczna vysvětlila své postoje několik dnů před volbami sedmatřicetiletá učitelka, etnografka a aktivistka Magdalena Okraska, kterou by na voličku konzervativního PiS s ohledem tipoval málokdo. „Chci základní standard a ten teď mám. Mají ho i moji blízcí a sousedka, která měla ještě před pár lety stará okna, a manžel jí na prosbu o pět zlotých na sladkosti pro děti říkal: ‚Nemám. Rozumíš? Nemám.‘ Moje solidarita s rodinou a sousedy mi nedovoluje riskovat teď, kdy je jen chvilku líp.“

Na Polsko je tak třeba se dívat nejen prizmatem velkých měst jako Varšava, Krakov nebo Vratislav, kde většina lidí neřeší existenční problémy a ve volbách hlasuje pro strany, jež zemi chtějí posouvat sociálně liberálním směrem, ale také pohledem lidí z venkova, a především z východu země. Dokud bude opozice redukovat reflexi přetrvávajících rozdílů mezi někdejším pruským a ruským záborem země na vtipy o „Polsku A“ a „Polsku B“ (západní část Polska dnes většinově hlasuje pro PO, východ pro PiS), v lepší volební výsledek doufat nemůže. Výhra PiS je tak logická a vzhledem ke slabosti nejsilnější opoziční strany nevyhnutelná. Přesto není při podrobnějším pohledu opanování politické scény PiS tak jednoznačné a existuje několik důvodů, proč můžeme doufat v omezení její moci.

Senát v rukou opozice

Současně se Sejmem se volili i zástupci horní komory. O rozdělení senátních křesel se vedla ostrá bitva až do samého konce sčítání hlasů. Ve stomandátové komoře nakonec získalo PiS „pouze“ 48 křesel. Strana tak ztratila moc nad jednou z komponent systému brzd a protiváh. Jde ovšem o výhru spíše symbolickou. Pravomoci Senátu jsou omezené, a i kdyby všichni opoziční senátoři a senátorky hlasovali jednotně (což není zaručené), nebudou moci zastavit kontroverzní zákony, spíše jen prodloužit a ztížit legislativní proces jejich přijetí. Jisté však je, že už se nebudou opakovat rychlé noční akce, kdy PiS některé kontroverzní zákony stačilo schválit v Sejmu i Senátu během jediného dne. Výsledky voleb ukázaly, že podpora PiS je sice vysoká, má ale určité limity. A to i v situaci, kdy PiS využilo veškerého státního aparátu, včetně úslužných veřejnoprávních médií, i úzkého propojení s katolickou církví, aby voliče přesvědčilo ve svůj prospěch.

Další šancí pro opozici je klání o prezidentský úřad, jež se odehraje na jaře. Současný prezident Andrzej Duda, jenž v roce 2015 zvítězil jako kandidát PiS, plnil v minulých letech až na výjimky roli Kaczyńského loutky. Pokud by se však nyní nejvyšším exekutivním činitelem stala například populární Małgorzata Kidawa-Błońska z PO, PiS by bylo ve svém vládnutí omezeno ještě více.

Silný mandát pro levici

Naději na lepší časy přinesl také výsledek sjednocené levice. Své síly spojily pod názvem Lewica (Levice) tři uskupení – Svaz demokratické levice (SLD), Razem a Wiosna. Levice se tak vrací do parlamentu po čtyřech letech absence. Zatímco samostatně by pravděpodobně ani jedna ze stran pětiprocentní práh ve volbách nepřekročila, společně získaly 12,5 procenta hlasů, což z Levice dělá třetí nejsilnější uskupení v parlamentu. Na scénu se tak dostávají politici, kteří mají potenciál oslovit voliče PiS důrazem na sociální témata.

Lídři Levice po oznámení výsledků hovořili o práci, která je v příštích čtyřech letech čeká. Zcela určitě se budou snažit etablovat se jako třetí síla na bipolárně rozdělené politické scéně, na kterou byli Poláci zvyklí v minulém volebním období. Vzhledem k popularitě sociálních programů Práva a spravedlnosti ale největší výzvou pro Levici bude přesvědčit voliče, že sociální politika nemusí být provázena vyhroceným nacionalismem, katolicismem a nenávistí vůči menšinám. Jisté je, že přítomnost Levice v parlamentu změní podobu polské opozice – do Sejmu se dostali nejen političtí veteráni z SLD, voliči do poslaneckých křesel vynesli také populární tváře novějších stran, jako například Adriana Zandberga (Razem) či Macieje Gdulu (Wiosna), kteří představují moderní, progresivní levici nezatíženou komunistickou minulostí. Pokud by se jim v průběhu dalších let podařilo získat část elektorátu PiS na svou stranu, mělo by Polsko šanci dostat se ze společného chlívku s Orbánovým Maďarskem.

Přáním mít „Budapešť ve Varšavě“ se Jarosław Kaczyński nikdy netajil. Nyní se mu to možná splní. V maďarském hlavním městě totiž o víkendu zvítězil v komunálních volbách opoziční kandidát reprezentující zelenou a levicovou politiku. Výsledky senátních voleb i úspěch Levice naznačují, že podobný obrat by mohl nastat i v Polsku – a možná už v prezidentských volbách. To by teprve byla „dobrá změna“.

Johana Kłusek je historička a politická komentátorka.
Veronika Pehe je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies