Cynismu politiků a vedení nemocnic musíme říct ne

Rozhovor s Iniciativou sester o podmínkách, ve kterých dnes lidé ve zdravotnictví pracují, a o nutnosti sebeorganizace.

Kdy vznikla Iniciativa sester?

V březnu 2016 v jedné pražské státní nemocnici, v kolektivu asi deseti sester z jedné kliniky. Ale předcházela tomu půlroční snaha o zlepšení pracovních podmínek. Obracely jsme se na nadřízené a na management s požadavky, aby se něco dělalo s nedostatkem personálu a jeho přetížením. Na odbory jsme se obracely také, i na Českou asociaci sester, a všude jsme narážely na nezájem, neochotu tu situaci řešit. „To je všude stejné,“ zaznívalo často a nám postupně docházelo, že je to pravda a že není možné, aby sestry v takové situaci mlčely.

A o jaké situaci mluvíme?

Chodily jsme domů zničené. Přijdete a nemáte sílu si sundat boty. Pracovišti jsme přezdívaly Saigon. Přeplněné čekárny, přeplněná oddělení, pacientům se nemůžete věnovat, jak byste chtěly a měly. A tak jsme se rozhodly, že napíšeme prohlášení a pokusíme se oslovovat sestry napříč republikou. Několik měsíců jsme objížděly skupinky, které se nám ozvaly ze sedmi nebo osmi nemocnic po republice. Přání bylo všude stejné – začít se ozývat jinak, zdola. Ale nikde, vyjma naší startovní nemocnice, kde Iniciativa vznikla, se to nepovedlo převést do praxe. Ale pak jsme zkontaktovaly skupinu sester ze dvou nemocnic, které hrozily hromadnými výpověďmi. Ty nakonec nepodaly a místo toho vznikly první aktivity Iniciativy.

Co vás spojilo?

Původní iniciativní skupina si řekla: spoléhat dál, že nám pomohou odbory, politici, inspektoráty práce, že to za nás vyřeší novináři, veřejnost, se nám nevyplatí. Starat se o sebe musíme začít samy, zdola. Znělo to hrozně přísně, ale realisticky. I proto, že jsme v regionu, který byl vždycky přehlížený! Navíc se na prvních setkáních otevřela otázka platů a mezd. Nemocnice se dělí na státní a nestátní, kam patří i akciovky, které provozuje kraj nebo město.

Dokud managementy a politici nepocítí, že se zaměstnanci nemocnic mobilizují zdola a že odmítají pracovat postaru, budou tahat za delší konec.

Na státní, přesněji příspěvkové nemocnice se vztahují tabulkové platy, ale pro ostatní neplatí – tam jsou mzdy, a ty jsou nižší. Došlo nám, že narovnání tohoto stavu, kdy zdravotní sestry v jedné nemocnici berou za stejnou práci o několik tisíc méně než ve druhé, je základním stavebním kamenem našeho boje. Z požadavku na zavedení státních tabulek i v naší akciovce jsme vyšly.

Proč jste to neřešily už dřív?

My jsme o tom věděly, ale trápit nás to začalo až ve chvíli, kdy byl odliv sester z nestátních nemocnic třeba do Prahy tak velký, že jsme to začaly fyzicky pociťovat. Navíc se nůžky mezi státními tabulkovými platy a nestátními mzdami rozevíraly. Zároveň nám pořád někdo říkal, ať v případě nespokojenosti respektujeme hierarchii zařízení: oslovíme nejdřív vrchní sestru, hlavní sestru, pak další management, a bude vyjednávání. A my to tak dělaly, ale všichni tvrdili, že nám nemůžou pomoct. Ani zvýšení mzdy o tisíc korun nebylo myslitelné. A přitom my z nemocnice nechtěly odcházet, strávily jsme tu řadu let, máme tu vazby a cítíme i nějakou odpovědnost, jenže v jednu dobu část z nás skoro ani nechodila domů. Veškerý čas jsme trávily v nemocnici, neměly jsme soukromý život, osobní volno. A vedení nás dál poučovalo o tom, že nemá na lepší mzdy peníze. Pak nám ale došlo, že to ale vůbec není naše starost, tou má přece být poskytování kvalitní péče.

Vaše heslo zní „Neodcházíme, organizujeme se“. V čem je váš přístup specifický?

Řešením není z nemocnic individuálně odcházet nebo je střídat a hledat ty, ve kterých jsou podmínky a peníze lepší. To je krátkozraké. A tak jsme se začaly organizovat. Pořádaly jsme schůzky, včetně dvou velkých, kde bylo přes sedmdesát a přes sto lidí. Byly živé, halasné, měly jsme na nich možná poprvé možnost nahlas a veřejně pojmenovat, co nás všechny trápí. Najednou jsme nabyly kolektivní odvahy, která nesouvisela pouze s pacienty, ale s námi samotnými. Začaly jsme tematizovat dopady tristních mzdových a pracovních podmínek na nás, na naše životy, na naše rodiny, na naše zdraví. O slovo se najednou nehlásily zaměstnankyně, ale obyčejné pracující ženské, lidské bytosti, a to podpořilo naši schopnost sebevědomě se za sebe prát. Už jsme nemluvily jen o upadající péči a potřebách pacientů, ale troufaly jsme si mluvit i o nás samotných a našich potřebách. My tomu procesu říkáme „přecvaknutí“. Najednou byl důvod o tom všem mluvit, protože to nebylo fňukání, ale začátek organizování se a boje. Schůzky na sebe navazovaly, plánovalo se, oddělení začala žít sebeorganizováním.

Co je podle vás největší překážkou onoho přecvaknutí?

Přesvědčení sester, že naše povolání je poslání a jsme de facto povinné za pacienta vypustit duši. Sebeobětovat se do zničení. A to narazilo na limity. Přiznaly jsme si, že trpíme, nejsme spokojené a že spokojené ani být nemůžeme, když vlastní děti vychováváme po telefonu, doma se sotva ukážeme a jiný život než ten pracovní je mimo naše představy. Docházelo nám, že jsme se v tom dokonce ještě topily vzájemně: „To dáme, napiš si tu pátou dvanáctku, buď solidární, to zvládneme, nebudeme si stěžovat…“ To nebyla hrdost postavená na sebeúctě, ale na rezignaci. A pak jsme kolektivně našly sílu přiznat si to. A vidět dopady: když budeme pracovat postaru, budeme managementu jen pomáhat zakrývat krizi a hasit jen nejakutnější personální nedostatek. A krize se bude jen dál zhoršovat. Najednou nám přišlo absurdní snášet ten zápřah dál.

Co jste tedy udělaly?

Dorazily jsme na krajské zastupitelství, ověsily ho transparenty, braly si slovo z balkonků, vysvětlovaly, v čem pracujeme, a že se dál obětovat nemůžeme ani nechceme. Začaly jsme vydávat noviny, předně pro zaměstnance, ale i pro pacienty. A sledoval je i management. Organizováním jsme se už netajily. Skutečný boj ale začal vlastně až potom – když politici nějaké peníze dali, ale víc dát nechtěli a měli za to, že nás tím uchlácholí.

Jak ten boj vypadal? Jak se vlastně dá bojovat v nemocnici, když pečujete o pacienty?

Způsob boje jsme hledali postupně. Celé české zdravotnictví totiž stojí na takřka nekonečném systému porušování předpisů, zákoníku práce, kompetencí, náplní práce. Naší strategií se stalo začít na to říkat „ne“. Tedy odmítat záplatování krize skrze porušování předpisů. Kolegyně a kolegové tak začali odmítat dělat to, co jim nepřísluší – třeba vytírat podlahy. Proč by měla sestra vytírat, když by se místo toho měla starat o babičku na lůžku? Začaly jsme si vymáhat pauzy na obědy a odmítat přesčasy nad zákonný limit. V tu chvíli se začalo ukazovat, žesystém začíná kolabovat. Spousta „ne“ se týkala konkrétních podmínek na konkrétních odděleních, některá „ne“ ale byla hromadnější. Když kvůli nedostatku personálu zkolabovalo na jaře 2017 jedno oddělení a o necelý rok později jiné, „iniciativní“ oddělení odmítla, aby se provoz záplatoval externími výpomocemi. Protože ty by jen umožnily krizi zastírat. Ukazovaly jsme, že pokud pracuje jedna profese za jinou, ztrácí čas na svou práci. A to je špatně. Nemocnice byla najednou ochromená.

Čeho jste touto taktikou docílily?

Dostaly jsme významně přidáno. Za rok boje jsme si polepšily víc, než co přinesla kolektivní vyjednávání za předchozích dvacet let dohromady. Zároveň jsme si zlepšily pracovní podmínky. Někde přibyl personál. Ale zavedení státních tabulek jsme se nedomohly, třebaže to zaměstnancům krajští politici slíbili. Přidání nicméně bylo tak výrazné, že aktivita začala z oddělení mizet, a nůžky mezi našimi mzdami a státními tabulkovými platy se tak zase rozvírají a na oddělení se mnohde vracejí staré zlozvyky.

Kritický stav českého zdravotnictví se momentálně hodně řeší: na vládě, v odborech, debatuje se o rozpočtu. Co podle vás v těch diskuzích chybí?

Chybí předně síla, která by pro zaměstnance i pacienty dokázala vymoci významnou změnu. Je to proto, že neexistuje tlak zdola. A navíc se ta jednání samozřejmě vůbec nedotýkají mezd nestátních nemocnic. Jejich zaměstnanci a zaměstnankyně nemají jistého zhola nic.

Co s tím?

Náš postoj je takový, že my v nestátních nemocnicích nerozhodli o tom, že pro jisté nemocnice jednoho dne přestaly platit platové tabulky. O tom rozhodli politici. A není důvod, aby na to personál těch nemocnic doplácel. Řekly jsme si, že za ty roky nám kraj a vedení dluží na rozdílu mezi platy a mzdami hodně peněz. A pokusily jsme se dát se dohromady, abychom si státní tabulky vymohly. Tlačily jsme na managementy a krajské politiky, ať krizi řeší lépe než dosud. To je jejich práce. Naší zodpovědností je dělat dobře tu svou a vymoci si takové podmínky, abychom ji mohli dělat dobře. Když jsme se ozvali, vedení i politici nás neustále tlačili do nějakých pracovních skupin a komisí, kde bychom problém řešili „na systémové úrovni“ a hledali zdroje peněz. Na to jsme říkali a říkáme: „Ne, my jsme zdravotní sestry. Až se vám něco stane a budete potřebovat anestezii, uděláme to. Nebudeme od vás chtít na sále výpomoc. A vy po nás nechtějte, abychom vám pomáhaly hledat, jak zajistit peníze na důstojné mzdy.“

Znamená to, že rezignujete na větší vyjednávání a chcete opravdu být jen na svých pracovištích a odděleních?

Znamená to, že samy sobě a především ostatním kolegyním nenamlouváme, že vyjednávání bez reálného tlaku může něco výrazně zlepšit. V naší nemocnici jsme se vyjednávání po jistý čas účastnily, ale to proto, že jsme neměly jen požadavky, ale předně sílu v provozu, v terénu. Některá mzdová přidání se u nás dokonce obešla bez jediného vyjednávání. A na celostátní úrovni? Dokud managementy a politici nepocítí, že se zaměstnanci nemocnic mobilizují zdola a že odmítají pracovat postaru, budou tahat za delší konec a pořádat na další a další jednání, která je nic nestojí – a nakonec něco málo, co nic neřeší, přihodí. A to se děje dnes. Takže zatím se organizujeme.

Kdyby se všechny sestry a veškerý zdravotnický personál po celé republice rozhodl konat jako vy, české zdravotnictví by zkolabovalo. Proč si tedy tolik lidí nechává líbit takovou míru vykořisťování?

Jsme zpátky u „přecvaknutí“, u představy, že jsme Matky Terezy. Že když nemůžeme, je to proto, že nejsme dost dobré. Že když budeme poslušné, někdo se nakonec slituje. Navíc jsme dominantně ženy. Sestry jsou občas vnímané jako „služtičky od pana doktora“ a samy se v tomto pocitu i podporují. Pak je ale náročné budovat profesní hrdost. Když mluvíme o přecvaknutí, mluvíme o překonávání zažitých stereotypů. Ty ale trvají dlouhá desetiletí. Starší kolegyně nám občas říkají: my jsme na děti taky neměly čas. No dobře, ale jestli jim to bylo jedno, tak mně už není. My už takhle žít nechceme. Chceme mít koníčky, volný čas na sebe, na rodinu. Máme kopírovat to špatné jen proto, že se tomu dřív nikdo nepostavil?

Nesetkáváte se s výtkou, že jste nekolegiální a nesolidární?

To je bohužel velmi časté. Ale je nutné to vysvětlovat. My máme právo žít, máme právo se starat o rodinu a být doma, když jsme nemocné. To není lenost. Důvody, pro které říkáme „ne“, jsou ovšem bagatelizovány. Přitom je veřejným tajemstvím, že vztahy lidí pracujících ve zdravotnictví trpí. Manželství krachují, děti emocionálně strádají, někteří lidé třeba na vztahy i rezignují. A to je důsledek toho, co všechno si necháváme líbit.

Iniciativa sester necílí pouze na zdravotní sestry, ale snažíte se oslovit celý zdravotnický personál, třeba i sanitáře…

Ve zdravotnictví fungujeme jako tým. A chceme, aby to fungovalo správně: aby na svých pozicích byli kvalitní lidé, kteří mají svou práci rádi. To jde ruku v ruce s penězi a podmínkami. Nemocnici netvoří jen sestry a lékaři. Každý z nás má svou práci, od uklízeček přes kuchaře po primáře. Vzájemně se potřebujeme, proto jsme vždy měly otevřené dveře i pro další profese, například kuchaře, a vždy jsme trvaly i na přidání peněz ošetřovatelkám, sanitářům, pomocnému personálu. Některá mzdová přidání jsme rozdělovaly samy jako Iniciativa, a to všem kategoriím. Idea Iniciativy vlastně zdravotnictví přesahuje: všude kolem vidíme profese, kteří pracují v nedůstojných podmínkách a za málo peněz. Zároveň si myslíme, že všude musí zformulovat své požadavky a hlavně najít svou cestu, jak bojovat. Své pracoviště znají nejlépe sami. Náš způsob práce a sebeorganizace může posloužit jen jako příklad.

V čem se vaše práce liší od práce odborů?

V naší nemocnici byly odbory u kolektivních vyjednávání, měly čísla, kolik lidí odchází a jaké máme mzdy, věděly, za jakých podmínek dřeme. Přesto se vždy nechaly přesvědčit tím, že vedení nemá peníze. Na celostátní úrovni je to totéž: požadavky, dlouhá vyjednávání, petice, další vyjednávání, uklidňování zdravotníků, že nic není jasné, že nic nekončí, nedělejte paniku, vydržte, další vyjednávání, posílání e-mailů ministrovi, premiérovi. A nakonec porážka. A příští rok znovu. Albert Einstein řekl, že je bláznovství dělat pořád totéž a očekávat, že to přinese jiný výsledek. Nešťastný následek postupu odborů je v tom, že v lidech živí iluzi, že když se budeme dožadovat, opakovaně plakat, dokola si stěžovat, dokonce formálně urgovat, na politiky, úředníky nebo managementy to zapůsobí. Že to je ten „boj“. Ne, to není boj. Dokud pracující nepřestanou delegovat odpovědnost za své podmínky a výplaty na vyjednávací instituci a budou dál setrvávat v pasivitě, nic se nezmění. Tento koloběh se snažíme narušit. V našem případě se výsledky se dostavily rychle. A to nám po léta tvrdili, že nemají peníze ani na sebemenší zlepšení.

Dobře, ale odbory mají trochu jinou funkci…

Přesně. Odbory jsou instituce, jejímž posláním je shora vyjednávat a lobbovat. Respektujeme jejich znalost dat a registrujeme jejich věčnou trpělivost na vyjednáváních, ale jsme si vědomy jejich limitů. My se snažíme měnit věci v terénu, v provozu. Samozřejmě, že někde za tím je vize, že pokud by se povedlo dát dohromady víc nemocnic, dalo by se leccos vyvzdorovat i na celostátní úrovni, třeba státní tabulky pro všechny. Ale ať se zvýší mzdy a platy jakkoli, bude pokračovat trend, který už známe: managementy něco přidají, ale aby si vylepšily rozpočty, vezmou si to na personálu zpět vyšší intenzitou práce, tlakem na počet lůžek, na počty operací, na výkonnost… Na náš rozhovor nemohla přijet jedna kolegyně z Prahy, protože neměla sílu. Za měsíc má 19 dvanáctihodinových služeb. A to je z velké státní nemocnice. V téže nemocnici se dělají šolichy s přesčasy kvůli úsporám. Z jiné pražské státní nemocnice víme, že praktické sestry jsou nuceny dělat práci, na kterou nemají kvalifikaci, a svým razítkem to musejí podle befelu od vedení krýt jiné sestry. Finančně jsou na tom hůře nestátní nemocnice, ale zhoršování pracovních podmínek drtí personál všude. A čelit tomu tlaku je třeba v provozu.

Aktivita zdola je ale dost náročná a ne každý ji může realizovat. Jak bojujete s únavou a demotivací?

Je to skutečně náročné, stojí to ohromné množství času. A navíc my, obyčejné sestry, bojujeme se silou, která je placená za to, aby nám neustupovala. Ono to pak samozřejmě dopadá i na nás, některé sestry se po přidání spokojily s daným stavem a přestaly bojovat za další věci. A v některých lidech dokonce vyrostl pocit, že nemocnici vlastně něco dluží. Pracovat tedy musíme nejprve samy se sebou. Kolikrát jsme měly neschopenku? Jednou za profesní kariéru? Opravdový základ boje spočívá ve schopnosti postavit se před zrcadlo a říct sama sobě: a dneska si ty pauzy zase uhájíme.

Hodně mluvíte o individuální odpovědnosti. V čem je pak síla kolektivu?

Ve schopnosti se podpořit, rozebrat společně každou překážku, která stojí v cestě. Rozebrat, jak naše věčná ochota zhoršuje naše postavení. Jde o to ukázat, že jsme na tom stejně a musíme se spojovat, abychom byly efektivnější. Když mluvíme o kolektivu, nemusíme hned mluvit o velkých masách, o sešikovaných odděleních nebo všech sestrách z jednoho oddělení. Někdy stačí jen jedno pracoviště, pět sester, které začnou realizovat svou práci jinak a ovlivní tím další. Nemusíme mít ambice zapojit hned celou nemocnici. A stejně tak je nutné počítat s tím, že se výsledky naší práce dostavují postupně. Podstatné jsou i malé věci, drobnosti, detaily. Z nich je potřeba vyjít. Vždyť před dvěma lety bychom se neodvážily využít neplacené pauzy na oběd k tomu, abychom se v klidu najedly.

Jak se vyrovnáváte s námitkami, že můžete dělat jinou práci, odstěhovat se, odejít ze zdravotnictví?

To je úplný nesmysl. Máme rodiny, společenské vazby. Navíc k čemu by bylo, kdyby všichni pracovali v Praze nebo odjeli do zahraničí? Kdo by pečoval o pacienty v krajích? Tyhle rady vůbec nezohledňují, v čem je problém. Ne v nás, ale ve způsobu, jak se tu přistupuje k péči, a na čem tento systém stojí.

Daří se vám své myšlenky šířit i v dalších nemocnicích?

Kontaktům z jiných nemocnic jsme víc než otevřené, stojíme o ně, stačí se ozvat přes Facebook, e-mail, jezdíme na schůzky. Pracující z nemocnic se musejí naučit zvednout hlavu, a čím dřív se do toho pustí, tím lépe. Nebo je tlak managementů a hospodářských cílů nemocnic semele. Společně tomu budeme čelit lépe.
Nikde ale neslibujeme, že něco vyřešíme za samotné zaměstnance. Ani nepořádáme workshopy „udělejte tohle, fungovat bude tamto“. Nabízíme svoji zkušenost, své postřehy, jak najít prostor pro „ne“, a tedy pro tlak na vedení. To podstatné ale leží na těch, kteří jsou dennodenně vykořisťováni na desítkách oddělení po celé republice. Boj vždy začíná u každého z nás: u našich nejistot, strachů a zažitých stereotypů. Iniciativa sester je víc než co jiného znovu nalezená svoboda.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies