Foto HBO
Dvanáctého června 2014 zaplavila celý Izrael vlna zděšení, solidarity, očekávání, ale i nenávisti. V izraelské osadě Alon Švut, v Guš Ecijon na Západním břehu byli uneseni tři izraelští mladíci, devatenáctiletý Ejal Jifrach, šestnáctiletý Gilad Šaar a šestnáctiletý Naftali Frenkel. Izraelská armáda spustila akci Bratrův strážce, při které bylo zatčeno tři sta padesát Palestinců a pět zabito. Zeď nářků zaplnily davy modlící se za životy chlapců. Sociální média žila kampaní pod hashtagem Bring Our Boys Back a zároveň poskytla arénu rasové nenávisti, pro kterou se událost stala ventilem.
Poslední červnový den, když se izraelské policii podařilo lokalizovat mrtvá těla chlapců, se shromáždily stovky pravicových radikálů v ulicích Jeruzaléma a skandovaly „smrt Arabům“. 2. července byl třemi izraelskými občany unesen, zavražděn a upálen šestnáctiletý Palestinec Muhammad Abú Chudáir. Situace nakonec vyústila v jednu z nejkrvavějších konfrontací v historii izraelsko-palestinského konfliktu, ve válku v Gaze roku 2014.
Kdo jsou naši kluci?
Na podzim roku 2019 Izrael znovuprožívá drama roku 2014. Tentokrát však na televizních obrazovkách a z odlišného úhlu. Desetidílný seriál Our Boys z produkce HBO a izraelského kanálu Kešet 12, v Česku uvedeného na stanici HBO pod názvem Naši kluci, nepopisuje únos židovských mladíků, ale do detailu vykresluje vyšetřování únosu a vraždy Muhammada Abú Chudáira. Dochází tak k obrácení rolí, které události v širokém povědomí mají. Izrael již není pouze obětí, ale vyvstává možnost, že z jeho řad se mohou rekrutovat i pachatelé. Divák je tak postaven před otázku, kdo jsou vlastně „naši kluci“ – zda unesení židovští chlapci, anebo židovští únosci, z nichž dva byli v době spáchání činu nezletilí.
Reakce na sebe nenechají dlouho čekat. 120 rodin obětí teroristických atentátů v Izraeli sdružených v organizaci Choosing Life Forum píše dopis stanici HBO. Žádají v něm veřejné dovysvětlení a uvedení, že arabský terorismus je statisticky četnější než židovský. Choosing Life Forum úzce spolupracuje s neziskovou organizací ImTirtzu podporovanou izraelským premiérem, jejíž misí je boj proti „delegitimizaci Izraele zevnitř“ a proti „antisionistické politizaci akademické sféry“. Benjamin Netanjahu uprostřed své předvolební kampaně zatížené vyšetřováním jeho korupčních skandálů prohlašuje, že „propagandistický kanál 12 vytvořil antisemitský seriál Our Boys, jehož mezinárodní distribuce poškozuje dobré jméno Izraele“ a volá po bojkotu kanálu. Ne náhodou to byl právě kanál 12, který zveřejnil dokumenty o jeho korupčním chování.
Tvůrci seriálu Hagai Levi, Joseph Cedar a Taufík Abu Wael čelí na sociálních médiích výhružkám pravicových extremistů. Naopak na druhé straně politického spektra je seriál s nadšením přijat. Deník Ha’arec, považovaný za baštu levicové scény, přináší veskrze pozitivní recenze. Ajelet Gundar Gošen, autorka mezinárodně oceňované novely Probudit lvy, se ohrazuje vůči nařčení seriálu z antisemitismu. Organizace Parents Circle Family Forum sdružující rodiny obětí terorismu na židovské i arabské straně seriál považuje za výjimečný čin, neboť humanizuje utrpení Palestinců. Matka Muhammada Abú Chudáira po sledování seriálu prohlásila, že seriál je tak věrný skutečnosti, až měla pocit, že by její syn mohl vystoupit z promítacího plátna.
Na okraji společnosti
To, čím se seriál vymyká a čím šokuje část izraelské veřejnosti, ale není pouze přeobsazení klasického schématu dramatu. Navazuje na tradici kritických izraelských filmů, jako je Beaufort, Valčík s Bašírem nebo Foxtrot. (Izraelská ministryně kultury Miri Regev mimochodem vyzvala k bojkotu posledně jmenovaného filmu.) Jeho největší síla tkví v mistrném popisu geneze rasové nenávisti, což také bylo dle slov Hagaie Leviho záměrem, a jejího ukotvení v celospolečenském kontextu.
Hlavní postavy a pachatelé vraždy sice stojí na okraji izraelské společnosti, a to geograficky, etnicky, ideově i osobně. Žijí v osadách na geografické periferii. Jde o tzv. mizrachim, Židy původem ze severní Afriky a Asie, kteří v izraelské společnosti od svého počátku ovládané aškenazim, Židy z Evropy, stojí na druhém místě. Díky svému etnickému původu stojí spíše na okraji i v rámci náboženské ultraortodoxie ovládané aškenázskými rabínskými autoritami. Tuto kombinaci korunují psychické problémy, se kterými se potýkají. Postava Simona, agenta izraelské bezpečnostní služby Šabaku, který proniká do jejich světa, aby zločin vyšetřil, nicméně odhaluje, že linie mezi tímto světem, který nese nálepku extremistický, a většinovým světem je velmi tenká.
Simon, ač sám sekulární, lakonický a kritický, vychází z podobného zázemí jako pachatelé. I proto může tak snadno infiltrovat do jejich prostředí. Skrze něj a kamery instalované do jejich domácností se divák na obrazovkách v ústředí Šabaku stává svědkem každodenních konverzací periferie. Když agenti Šabaku, sami povětšinou aškenazim, pohrdavě komentují diskuse či rozhořčeně označí rasistické komentáře za podněcování k rasové nenávisti, Simon odpovídá, že „za mříže bychom pak mohli poslat půlku národa“. A dodává, že pokud bychom pachatele hledali jen na základě nenávistných komentářů, mohl by jím být kdokoli – jeho matka, bratr, soused. Nejde o nic ojedinělého, tento diskurs je živen širší společností, což podtrhují rasistické výklady Tóry a autentické záběry izraelského zpravodajství na nenávistné projevy v izraelských ulicích podnícené vraždou tří židovských mladíků.
Spravedlnost po izraelsku
Ušetřena ale nezůstává ani sekulární část izraelské společnosti. Když dojde k doznání pachatelů, nejvyšší státní zástupce Uri Korb je neúprosně usvědčí. Žádost Muhammadova otce Hussaina Abú Chudáira, aby usvědčeným uložil trest ekvivalentní postihům palestinských pachatelů obdobného činu, tedy aby jeho součástí bylo i srovnání domů rodin viníků se zemí, však považuje za absurdní. Do jisté míry je absurdita této žádosti zjevná, současně se tím ale nastavuje zrcadlo izraelské společnosti s jejími dvojími standardy spravedlnosti. Korb, veskrze sympatická postava, která disponuje morální integritou a usiluje o odsouzení a spravedlivé potrestání viníků, není schopen – stejně jako celá izraelská společnost – tento dvojí metr překročit. Vybojuje sice spravedlnost, avšak jenom tu, která nenarušuje zažité izraelské vnímání Izraelců a Palestinců coby dvou odlišných kategorií lidí.
Toto téma se opakuje i v komentářích v průběhu celého seriálu. Když vyšetřovací tým Šabaku sleduje výslechy obžalovaných a Simonův nadřízený žádá, zda by na vyslýchané nebylo možno více „zatlačit“, Simon poznamenává, že vyšetřování přece probíhá v židovské sekci Šabaku, což znamená, že vyšetřovaní Židé mají na rozdíl od Palestinců garantována svá práva. Není to tedy pouze židovský radikalismus, co seriál staví na lavici obžalovaných, ale celý systém. Ohavný čin je tak pouze špičkou ledovce, která se vynoří z hierarchie izraelské společnosti. Spáchali jej ti, kteří stojí na nejnižších příčkách izraelské společnosti, na těch, kteří již stojí mimo ni.
Stejně tak jako Korb je ale vězněm svého systému i Muhammadův otec Hussain Abú Chudáir. Snad nejvýmluvněji a nejpůsobivěji to zobrazuje scéna, kdy tělo mrtvého syna, které se pokouší převést na hřbitov blízko bydliště rodiny, uchvátí rozvášněný palestinský dav. Ani zde nechybí autentické záběry zpravodajství. V situaci izraelsko-palestinského konfliktu je Hussainovi Abú Chudáirovi a jeho rodině upřeno právo individuálně truchlit, když tělo, nyní zakryté palestinskou vlajkou, odplouvá davem skandujícím Alláhu Akbar k Chrámové hoře. Palestinská linie příběhu se pak odvíjí od snahy Hussaina Abú Chudáira nalézt spravedlnost pro svého syna tak, aby odkaz této tragédie nebyl obrazně unesen tak jako tělo jeho syna, aby smrt nebyla zpolitizována a on sám vyloučen z palestinské společnosti. Seriál ale nelíčí pouze boj Muhammadova otce, neméně důležitá je jeho matka, jejíž utrpení se vymyká politickým kategoriím.
Politická událost
Důraz na individuální příběhy a emoce však nijak nesnižuje kritické ostří seriálu. Detaily války v Gaze roku 2014, pro niž byl únos židovských mladíků rozbuškou, seriál opravdu neobjasní. Stejně tak se nevěnuje zrůdnosti únosu a vraždy tří mladých Izraelců. Na jedné straně je proto nařknut ze zlehčování izraelského utrpení. Na straně druhé z opomenutí vysvětlení mocenských nerovností mezi oběma stranami, ze kterých postavy a jejich jednání vycházejí. Poskytnout učebnicový výklad války v Gaze roku 2014 ale nebylo cílem. Seriál je sice založen na pravdivé události, všechny postavy – s výjimku Simona a psychoterapeutky Dvory – vychází z reálných postav a seriálu předcházel pečlivý historický výzkum. Stále jde ale o fikci, nikoli historický dokument. Nesnaží se popsat detaily konkrétní historické události. Prostřednictvím individuálních mikropříběhů, které však nijak neztrácí přesah do veřejné sféry, analyzuje strukturální podmínky, které plodí rasovou nenávist, a proces politizace i toho nejintimnějšího prostoru lidského života.
Politikum je ale nakonec i sám seriál, který se okamžitě po svém odvysílání stává aktérem předvolebního klání před zářijovými volbami do izraelského parlamentu. Kladné, či záporné přijetí je kritériem, podle něhož lze diváka jednoznačně umístit na politickou mapu Izraele. Těm, kdo z něj politikum učinili, ovšem unikla právě zcela zásadní dimenze sdělení, která přesahuje hranice Izraele a svou univerzální platností oslovuje i zahraničního diváka, aniž by však znamenala zjednodušení či nemístné zobecnění. Rozporuplnost postav, které jsou lapeny v sítích svého prostředí, nepřináší jednoznačné odpovědi. Více je otázek, které vznáší, než těch, na které odpovídá. A i proto je, jak trefně poznamenává komentátor pořadu Haaretz Weekly, tento seriál, který Benjamin Netanjahu označil za antisemitský, mnohem silněji ukotvený v tradici talmudického tázání než celý dnešní izraelský politický mainstream s jeho černobílým viděním situace.
Autorka je antropoložka a věnuje se židovským studiím.