„Je blbá a má velký zadek, komentáře psát nebude.“ Co zažívají české novinářky

Panelová diskuse o situaci žen v médiích i rozhovory s českými novinářkami ukázaly, že k porážce patriarchátu máme ještě daleko. 

„Proč vlastně nepíšeš komentáře?“ ptala jsem se mladé novinářky, když jsme odcházely z panelové diskuse Novinářky na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. „Dělám zpravodajství, tak by se ani nehodilo, abych je psala,“ váhavě odpověděla. „Píšu často komentáře o tématech, o kterých jsem psala reportáže, protože je dlouhodobě sleduju, rozumím jim,“ oponovala jsem jí trochu, i když jsem mluvila z pozice člověka, který denní zpravodajství nedělá. „Je pravda, že jsem v bývalé redakci často dávala podklady komentátorům, aby si mohli rychle udělat názor, a výsledek nebyl vždy úplně dobrý,“ zamyslela se novinářka nad záhadnou skutečností, že jsou lidé, kteří nemají problém napsat komentář o tom, o čem před chvílí nevěděli zhola nic. Kdežto jiní lidé se do hloubky věnují nějakému tématu a komentář nenapíšou, protože se to nehodí, anebo se na to necítí. Komentáře v českém mediálním prostoru navíc píšou buď externisté, anebo ještě častěji kmenoví komentátoři, kteří to mají jako hlavní náplň práce. K tomu, aby se člověk takovým komentátorem stal, musí obvykle vystoupat po žebříčku do nějaké vyšší funkce. A to se ženám děje výrazně méně často než mužům.

Tlak na neustálý výkon je mimo jiné důsledkem hrubě podfinancovaných redakcí a nedůstojných pracovních podmínek.

Otázku, proč ženy nepíšou komentáře a v médiích nejsou ve vedoucích pozicích, si v poslední době klade ve veřejném prostoru stále více lidí. I to bylo jedno z témat panelové diskuse v Jihlavě. „Jak podle předních českých novinářek veřejnost přemýšlí o ženách? Je možné proměňovat situaci žen mediální prací zohledňující ženy a pěstující citlivost vůči jejich pozici? Dokážou současné redakce zohlednit složitější situaci žen a vyjít jim v práci vstříc?“ psalo se v anotaci. Těšila jsem se, protože téma mě zajímá.

Když chybí ego

Do debaty byly pozvány ředitelka redakcí Economie Zuzana Kleknerová, Šárka Pálková (Aktuálně.cz), Petra Procházková (Deník N) a Kateřina Šafaříková (Respekt). Moderoval Petr Vizina. V úvodu jsme se po otázce moderátora, proč ženy nejsou ve vedoucích pozicích, dozvěděli, že situace se mírně lepší, protože ženy sice stále nejsou v top managementu, ale postupně se prosazují jako vedoucí rubrik a na nižších pozicích. V Respektu se nově dostala na místo  vedoucí rubriky Silvie Lauder, domácí rubriky Hospodářských novin a Aktuálně.cz také vedou dvě ženy. K tomu můžeme doplnit, že na Radiožurnálu je šéfredaktorkou zpravodajství a publicistiky Julie Stejskalová a šéfredaktorkou ČTK je Radka Matesová Marková.

Přesto však v českých médiích stále platí, že čím vyšší pozice, tím méně žen. Když se pak debata přesunula k hledání příčin současného stavu, ukázaly se limity tohoto formátu. Panelová diskuse vedená v odlehčeném tónu – hodně se žertovalo a v publiku zněl neustále smích – nemohla přinést odpověď na to, proč se ženy prosazují méně. Přítomné novinářky si z pochopitelných důvodů těžko mohly stěžovat na své nadřízené a kolegy. Nešlo ani odhadnout, do jaké míry jsou skutečně spokojené s atmosférou ve svých redakcích a zda se opravdu nesetkaly s diskriminací či podceňováním žen nebo s protežováním mužských kolegů. Prostě na to nepřišla řeč. Petr Vizina navíc nedal téměř vůbec prostor dotazům z publika, takže část z nás během debaty většinu času trpěla.

Ale abych nebyla jen negativní, objevily se tam i dva analytičtější momenty. Přinesla je Kateřina Šafaříková, která nejprve na příkladu dvou témat ukázala, proč by bylo dobré, kdyby bylo ve vedoucích pozicích více žen – citlivost k různým tématům je totiž u žen trochu jiná než u mužů. Později v diskusi uvedla příklady z Francie a Německa, kde stát podporou nejrůznějších zařízení pro děti vychází mnohem víc vstříc rodičům, kteří chtějí pracovat, a kde zároveň porady v různých firmách začínají teprve tehdy, když tam rodiče své děti odvedou. V Česku je nedostatek jeslí a obecně špatná předškolní péče. Zuzana Kleknerová v této souvislosti uvedla svůj osobní příklad, kdy ona mohla udělat kariéru díky velké podpoře rodiny, konkrétně svého manžela, který se stará o děti. K psaní žen do komentářových rubrik i různých sborníků Šafaříková dodala, že muži mají větší sebevědomí, větší ego, takže pro editora sborníku je jednodušší oslovit třicet mužů. Ženy by totiž museli víc přemlouvat a dodávat jim sebevědomí. Někde tady končí výčet toho, co jsem vnímala jako podnětnou část diskuse, i když i to další mnohé odhalilo.

Mají muži vůbec děti? 

Šárka Pálková při úvaze nad tím, proč se navzdory tomu, že je v redakci výrazně víc elévek, nakonec mnohem víc prosazují muži, přiznala, že ji vždy příjemně překvapí, „když chce dělat něco jiného než školství, zdravotnictví, sociální věci, to jsou taková témata, která nějak, nevím proč, jsou přisuzována ženám“. Nelíbí se jí totiž, že se holkám dávají slabší, „měkká“ témata, byť jsou důležitá, a že „když jde o krimi a politiku, tak by to měli dělat kluci“. Podle Petry Procházkové nejsou ženy ve vedoucích funkcích, protože to nechtějí, a tak je to i se psaním komentářů. Ona sama nikdy po vedoucích funkcích netoužila a přišlo jí lepší být v pozici někoho, kdo nic moc nemusí a může si psát, co chce. To je jistě legitimní názor, ale těžko ho lze zevšeobecňovat, či dokonce naznačovat, že je to jediná správná profesní strategie novinářek. Problém je, že novinářky těžko mohou skloubit práci a rodinu – musí si většinou vybrat jedno a druhé obětovat.

Petra Procházková pak ještě opakovaně zdůrazňovala, že ženy mají používat ženské zbraně a využívat svého ženství, což v praxi znamená třeba to, že s opilým generálem půjde dělat rozhovor ona, nikoli její mužský kolega. „Je to super, že se ke mně chovají jako k ženský, protože jsem z toho vždycky těžila. Nikdy to nebyl handicap,“ přiznala novinářka. Proti tomuto přístupu se v panelu nikdo nevymezil.

Když se začalo mluvit o tom, že ženská kariéra končí s příchodem dětí, řekla, že její muž by děti nehlídal. „Ale já bych ani nechtěla, aby mi manžel nebo matka hlídali dítě, abych já mohla vykonávat svou mužskou profesi, nechci se o mateřství dělit s tím mužem, proto jsem musela ve své profesi ubrat,“ předestřela svůj pohled a dodala, že dítě si nepořídila proto, aby pak soutěžila s Jakubem Szántóem, kdo bude dřív na frontě, a že mu to ráda přenechá. Ženy, které mají děti a zároveň chtějí dělat kariéru, nejsou podle Procházkové realistické.

Kateřina Šafaříková hledala důvody, proč ženy nepíšou komentáře, v jejich tendenci naslouchat více stranám a nechuti zastávat radikální a vyhrocená stanoviska. Jejich názory pak nejsou jednoznačné a tím pádem ani čtenářsky zajímavé. Petra Procházková zase tvrdila, že nikdo ženám nezakazuje psát komentáře. K tomu se ještě vrátíme. Snad nejpodivnější byla ale část, v níž se začalo mluvit o tom, že novinařina je činnost tak náročná, že to ženy s dětmi prostě stíhat nemohou. Vyžaduje to totiž práci od nevidím do nevidím, člověk musí čekat do noci ve sněmovně, dokud neskončí schůze, obětovat tomu veškerý svůj volný čas a úplně nejlepší je podle Šárky Pálkové děti nemít. Tedy zřejmě jen pokud jste žena, protože málo se to asi ví, ale Jakub Szántó i další novináři mají taky děti. Mají jich v průměru dokonce víc než novinářky.

Pokrýváme mimořádnou událost

Před rokem jsem byla přizvána do diskuse o dokumentárním filmu Mimořádná zpráva. Mimořádná zpráva je z hlediska pochopení toho, proč ženy v médiích nestoupají v kariérním žebříčku tak snadno a rychle jako muži, velmi poučným dokumentem. Je to sonda do práce dvou redakcí, které celý den řeší, jak pokrýt oznámení Miloše Zemana 9. března 2017 o své opětovné kandidatuře na prezidenta. Ženy v dokumentu téměř nevystupují, a když už se objeví, moc nemluví, a pokud mluví, někdo je utne, ale kromě toho se ukazuje, jak redakce dokážou ulítnout v posuzování toho, co je podstatné. Místo toho, aby Česká televize pověřila svého člověka, kterého v sále na Hradě měla, aby jim poslal informaci, jestli Zeman bude znova kandidovat, a tu odvysílala s ilustračními záběry, rozjede se neuvěřitelná akce, která zaměstná velký počet lidí až do noci. Přitom by to nakonec pro diváky vyšlo nastejno. Z dokumentu to skoro působí, jako by redakce České televize informovala o začátku třetí světové války. Kdyby redaktoři  jen zlomek svého úsilí, které obětují své fascinaci českým prezidentem, věnovali „slabším“, „měkkým“, „ženským“ tématům, bylo by nám všem daleko lépe.

V souvislosti s oním filmem a mou účastí v panelu jsem tehdy vyzpovídala některé české novinářky, abych se dozvěděla, jak se v redakcích jako ženy cítí. Další ženy jsem vyzpovídala po páteční debatě v Jihlavě. Obrázek, který moje malá anketa přináší, se značně liší od toho, co jsme se mohli dozvědět během panelu Novinářky. A protože jsem respondentky ujistila, že je nikdo nepozná, jsou rozhovory přísně anonymizované. Podotýkám, že ženy, se kterými jsem mluvila, považuji bez výjimky za kvalitní novinářky a o všech si myslím, že by mohly i jako komentátorky přinést do veřejného prostoru něco, co v něm chybí.

K těžké práci vítány

„Ženám nikdo v práci nebrání, dokonce jsou vítány, pokud jsou na nižších pozicích, kde je potřeba hodně práce. Jakmile ale funkce začínají být víc placené a mají více prestiže, už je tam žen čím dál míň. Novinářky samozřejmě odcházejí na mateřskou v naprosté většině případů, zatímco novináři pořád výjimečně,“ začíná jedna z mých vrstevnic, která prošla různými redakcemi, analýzu pozice žen v českých médiích. Sama také odešla na mateřskou. „A pak už jsem jen sledovala, jak mě i kolikrát průměrní kolegové předbíhají na kariérním žebříčku, protože já jsem prostě utírala doma dětem prdelky, zatímco oni psali komentáře, dělali rozhovory, posilovali kontakty a sítě a zkušenosti a chodili spolu do hospod a kryli si záda,“ popisuje. Ona sama o psaní komentářů stála. „Musela jsem se doprošovat, vážně, a ani na to nereagovali.“ Z vedení redakce se jí dostalo opakovaně zamítavé reakce. „Vcházím do šéfredakce a slyším zástupce šéfredaktora, jak o mě říká: ‚Ta žádné komentáře psát nebude, protože je blbá a má velkou prdel!‘,“ vzpomíná. A tak se stáhla. Roky mateřské navíc způsobily, že s ní po návratu už nikdo nepočítal.

Jiná kolegyně popisuje situaci velmi podobně. „Deníkařina je strašně náročná práce sama o sobě. Nepočítá s tím, že bys pracovala osm hodin denně, ale bere se jako samozřejmost, že jsi pořád na příjmu. Pro ženy je to náročnější o to víc, že na nich pořád ještě leží nejvíc povinností ohledně domácnosti a rodiny,“ popisuje a vzpomíná, že nejlepší podmínky zažila, když měla v práci vedoucí ženu. „Byla empatičtější k tomu, že se potřebuju taky starat o rodinu, takže mi dokázala udělat podmínky. Nemusela jsem být každý den v redakci, lépe se plánovaly texty,“ pochvaluje si a dodává, že v té době díky jejímu přístupu mohla napsat možná své nejlepší texty. V tu dobu bylo v její redakci víc žen s malými dětmi a dalo se to skloubit bez problémů. „Také je pro ženy matky práce těžší, protože se šetří na lidech a chybí každý půlúvazek. Podle mě je to ale tím systémem – v novinařině se jede jen na výkon, vůbec se neřeší třeba vyhoření nebo osobní potřeby člověka, v české novinařině jsou furt devadesátky. Proto je taky běžná obrovská fluktuace,“ dodává.

Kde je „prestiž“, tam jsou chlapi

Ženy z mé generace (tj. kolem čtyřicítky), se kterými jsem mluvila, shodně popisovaly okamžiky na poradách, kdy něco řekly, a nikdo je neslyšel. To je moment, který se v mých rozhovorech stále opakuje. „Ženy-novinářky mají navíc v redakcích podobně jako jiné ženy ve společnosti slabší hlas. Muži je zpravidla „neslyší“, protože na to nejsou zvyklí. Proto i hlas zaznívající z médií, rozumějte, hlas, který nese názor a zaznívá veřejně, většinou není ženský. O jeho zařazení do vysílání totiž rozhodují většinou muži. Ty většinou ani nenapadne – nebo alespoň donedávna nenapadlo –, že by měli dát prostor kolegyním, a možná se i obávají, že by pak médium samo mělo ne tak společensky významný, rozuměj, slabší hlas,“ říká další novinářka, která má pořad, kam si zve hosty, a popisuje, jak se na poradě snažila reagovat na to, co zaznělo, když tu ji jeden z přítomných pánů zvýšeným hlasem usadil s tím, že „není její host“.

Jiný palčivý problém, který moje respondentky zdůrazňovaly, byly sexuální narážky. „Konkrétní příklad: V redakční kavárně sedí vysoce postavení muži z redakce jedněch z největších novin v Česku. Jde kolem asistentka, jeden z mužů ji sjede pohledem a nahlas řekne: ‚Ty vole, já bych mrdal!‘,“ vzpomíná jedna z žen, se kterými jsem mluvila. Podobně dehonestující jsou situace, kdy v jedné redakci přijímají novou ženu s komentářem, že bude „dobrá na šukání“. Tento přístup se samozřejmě netýká všech redakcí. Problém s větším zastoupením žen v managementu médií je obecný, ale mezi redakcemi jsou velké rozdíly v tom, jak se v nich k ženám chovají.

„Určitě jsou ženy placené hůř než muži. Hvězdy jsou placené ohromně a na tom, aby ženy byly hvězdy, nikdo nepracuje. Platové rozdíly nejsou tak velké v nižších funkcích, ale v těch vyšších jsou ohromné,“ dozvídám se dále a další novinářka doplňuje: „Že mají ženy méně než chlapi za stejnou práci i v novinařině, je fakt. Nevím čím to je, možná pořád tím společenským předpokladem, že ženský nosí domů tu druhou výplatu a živitel rodiny je muž. V deníkařině je po nich ale požadován naprosto stejný výkon jako po mužích, takže to vůbec nemá logiku.“ Její kolegyně mě upozorňuje, že i v ženských časopisech nemají muži problém obsadit ty nejvyšší a nejlépe placené posty. „Prostě, kde je ‚prestiž‘, tam jsou chlapi,“ podotýká hořce.

„Konzervativní komentátorky mají prostoru dost. Třeba Machalická nebo Bendová, ale ty musí nejdřív vyjádřit sympatie s muži a opřít se do vlastního druhu, že…“ říká mi jedna ze zpovídaných, když přemýšlí nad fenoménem žen, které nenávidí jiné ženy. Často mají tak konzervativní názory, že je až s podivem, že samy nemlčí – zřejmě jsou jimi propagovaná pravidla určená nikoli pro ně, ale jen pro ostatní ženy.

Zachrání nás ženské novinářské odbory? 

Mladší generace novinářek byla při rozhovorech o něco smířlivější. Těžko soudit, zda je to tím, že se situace proměňuje, anebo tím, že ještě nemají děti. „Oni těm ženám nebrání psát komentáře, ale nic pro to nedělají,“ řekla mi jedna mladá žena, kterou považuji za velký novinářský talent. Sama by je psát chtěla, a dokonce to zkusila, ale zarazili jí to, protože dělá zpravodajství, což se neslučuje s kodexem redakce. „Ráda bych je psala, až budu na mateřské,“ těší se, že třeba ze své práce úplně nevypadne. Držme jí palce, ať to vyjde. „Kdybych psala politické komentáře teď, samozřejmě bych to dělala ve svém volném čase, nenechali by mě to dělat v pracovní době,“ dodává realisticky. Přesto by to ale dělala, kdyby jí to nezakázali. I mladší novinářky si ale všímají, že na různé zajímavé akce a zajímavé projekty jsou obsazováni spíše muži, a to i za předpokladu, že je v redakci na danou práci kvalifikovanější žena. Nevidí v tom ale záměr, prostě to tak prý většinou dopadne. „Zřejmě prostě víc udržují sítě a vzájemně se podporují.“

„Postavení žen v novinařině je tak tragické také proto, že neexistuje žádná pořádná profesní organizace, která by prosazovala jejich práva nebo ani odbory, které jsou v jiných firmách běžné. Protože ten stav může změnit jen soustavný tlak co největší skupiny zaměstnankyň,“ myslí si jedna z mých vrstevnic. Další k tomu ale dodává, že jen málo žen věří ve spojení sil a společnou snahu situaci měnit.

Z výzkumu Maríny Urbánikové a Jaromíra Volka (Čeští novináři v komparativní perspektivě) přitom vyplývá, že jsou novinářky vzdělanější než novináři a v práci tráví téměř stejný počet hodin jako jejich mužští kolegové (48, resp. 49 hodin týdně). Zajímavé je, že častěji mají smlouvy na dobu určitou a mnohem častěji zůstávají na řadových pozicích. Ženy vedou pouze dvě z 22 hlavních zpravodajských médií. Muži jsou šéfredaktory až v devíti z deseti celostátních deníků, třech ze čtyř hlavních celostátních televizních stanic, všech pěti hlavních společenských týdeníků a všech třech hlavních rozhlasových stanic věnujících se zpravodajství. Novinářky také méně často žijí v manželském svazku (35 procent oproti 45 procentům novinářů) a mají menší počet dětí (průměrný počet dětí dosahuje 0,6 u novinářek a 1,1 u novinářů).

Pracovní podmínky jako hard news

Možná je k pochopení situace dobré vrátit se k definici těch soft news, tedy měkkých, slabších ženských témat. Ta jsou často definována jako „zajímavosti, lidské příběhy, móda nebo životní styl“, ale nejen z debaty v Jihlavě vyplynulo, že v českém kontextu to zahrnuje i vzdělání, zdravotnictví a sociální témata. Tedy zřejmě i bydlení, exekuce nebo pracovní podmínky. Pokrývat kvalitně tato témata může být svým způsobem také velmi náročné a vyžaduje to například, aby byl daný novinář ochotný dojet dál než do Strakovky nebo do Poslanecké sněmovny. Dobrá sociální reportáž vyžaduje někdy i několikadenní nepřítomnost doma a mnohdy i nějaké to nepohodlí. Přesto výsledné texty ani rozhlasové nebo televizní reportáže nemají v novinářské obci stejnou prestiž jako rozkrývání kauz a politické čachry, které většinu lidí v této zemi už dávno nezajímají. Kvůli internalizované misogynii v redakcích a s ní souvisejícímu nižšímu sebevědomí žen se novinářky nedostávají na pozice komentátorů, kteří už „nešlapou chodník“ a většinou se příliš nepředřou. Zrovna to je totiž práce, která by se dala dělat i na mateřské.

Zastavme se ale u pracovních podmínek. Z jihlavské debaty, stejně jako z výpovědí novinářek jasně vyplývá, že je v médiích zcela normální porušovat zákoník práce, pokud jde o počet odpracovaných hodin. Problém totiž není v tom, že by ženy nemohly věnovat velké úsilí své práci a dělat novinařinu naplno. Většina z nás opravdu nekojí čtyřicet let v kuse. Něco jiného je ale soustavný tlak na to, aby lidé pracovali mnohem déle, než je normální, a nebylo to kompenzováno volnem v jiné době. Tlak na neustálý výkon je mimo jiné důsledkem hrubě podfinancovaných redakcí a nedůstojných pracovních podmínek. Pozice žen v českých médiích tak úzce souvisí s mnohem širším problémem. Kdyby se podařilo o pracovních podmínkách v redakcích a jejich dopadu na kvalitu novinářské produkce otevřít debatu, bylo by to ku prospěchu všem. To ale půjde těžko uskutečnit, pokud to bude vnímáno jako „slabé“ téma i samotnými ženami.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies