Foto Niko Tavernise / Warner Bros.
Filmové univerzum DC comics v posledních letech sklidilo bezesporu méně úspěchů nežli studio Marvel. Totéž platí o projektech, jimiž mu DC chtělo přímo konkurovat a ve kterých vystupuje víc ikonických postav najednou. Nakonec se ukázalo, že bude lepší na tuto strategii rezignovat. Místo ní se DC začalo snažit o filmy, které nebudou jen reprodukovat zažitou komiksovou poetiku, ale vydají se vlastní cestou.
Film jako by se snažil být sociálně kritický, ale nevěděl, kam kritiku směřovat.
I proto se nového filmu o nejznámějším zločinci města Gotham chopili režisér Todd Phillips a herec Joaquin Phoenix, kteří angažmá u filmů dle komiksové předlohy doposud odmítali. Odlišnost Jokera tak měla spočívat především v přesunu z prostředí eskapistických blockbusterů na pole komornějšího dramatu, které usiluje o realismus i o určitou sociální výpověď. A vyšlo to. Navzdory skromnějšímu rozpočtu se jedná o bezmála filmovou událost sezony – ať už kvůli tomu, že si jako doposud první film s námětem inspirovaným komiksovou tématikou odnesl hlavní cenu z prestižního festivalu v Benátkách, nebo kvůli kontroverzi, která byla ve Spojených státech s filmem spojena už dlouho před premiérou. Ta se týká nejen údajně otevřeného přístupu k zobrazování násilí, ale především toho, že hlavní postava má svým vývojem odpovídat psychologickým profilům střelců v USA, které se v poslední době prolínají s takzvanou komunitou incelů.
Když není cesty zpět
Jak se tedy Joker vyrovnal se svou předlohou? Z komiksu je zachováno jen několik názvů (město Gotham, Arkhamská psychiatrická léčebna), jinak se jedná o retro zasazené do počátku osmdesátých let, kdy je město připomínající tehdejší New York zahlcené odpadky kvůli stávce popelářů a prolezlé kriminalitou. Aspirující komik Arthur (Joaquin Phoenix) se zde potýká jak se svým křehkým psychickým zdravím, tak s problémy v práci, o niž může kvůli svému stavu každou chvíli přijít. Jednu z mála útěch mu skýtá večerní sledování televizní show Murraye Franklina (Robert De Niro), která mu ukazuje, kým by se chtěl stát – někým, kdo není ignorován, ale naopak je na výsluní přízně veřejnosti. Mezitím se situace ve městě stále zhoršuje, zatímco populární kandidát na starostu Thomas Wayne (Brett Cullen) slibuje, že všechno změní k lepšímu.
Už od prvních scén je jasné, kudy se film bude ubírat – Arthur je během své práce v převleku klauna napaden, což spouští nepříjemný řetězec událostí. Vzápětí jsme seznámeni s projevy jeho nemoci – nekontrolovanými výbuchy smíchu, které zpočátku vhodně ilustrují jeho odcizení od okolní společnosti. Phoenix všechny podobné situace díky svému pronikavému hereckému talentu zvládá, nicméně Phillipsova režie často příliš tlačí na pilu. Tyto pro Arthura nepříznivé epizody na sebe vrší s nadměrnou razancí, a tak postupně ztrácejí působivost. Lépe se filmu daří navodit atmosféru města, které se noří do stále větší temnoty. Popis prostředí plného lhostejnosti, které generuje nešťastníky, jako je Arthur, je přesvědčivý. I proto se zdá vcelku logické, že jedna z posledních Arthurových opor – terapeutická sezení, díky nimž dostává léky – končí v důsledku nástupu politiky škrtů.
Vzpoura bezmocných
I terapie je nicméně vylíčena jako něco, co Arturovi nepomáhá. A když začne film vysvětlovat příčiny jeho stavu, zvolí celkem jednoduché vysvětlení, které z hlavní postavy dělá bezmála patologickou karikaturu. Místo toho, aby fungoval jako společenský apel či kritika systému, který lidem odmítá pomoct, a tím si z nich vytváří nepřátele, je Arthurův vývoj – transformace v legendárního Jokera – předem daný.
Až na relativně zajímavé náznaky toho, že Jokerův osud je jakousi odvrácenou stranou úspěchu rodiny Wayneových, se film vyhýbá odkazům na komiksové univerzum. Namísto toho volí inspiraci dvěma zásadními filmy Martina Scorseseho, které se odehrávají v New Yorku sedmdesátých a počátku osmdesátých let – Taxikářem a Králem komedie. Zatímco s prvním jmenovaným má Joker společný spíše jen popis neschopnosti navazovat společenské vztahy, Král komedie je oporou pro celou dějovou linii s bavičem Murrayem i ve scénách na pomezí reality a Arthurovy fantazie. Jen se tentokrát Robert De Niro ocitá v roli toho, kdo uspěl. Joker má svou údajnou originalitu čerpat z toho, že není „tradičním filmem podle komiksu“, ale ani příklon k těmto inspiračním zdrojům ho nedokáže proměnit v nějakou ucelenější sociální výpověď.
Na několika místech zavadí Phillips o rozdíl mezi realitou a její mediální reprezentací – třeba v případě Thomase Waynea, který se v televizních zprávách pasuje do role spasitele města, zatímco se svými skutečnými kroky podílí na zhoršování situace mnoha obyvatel, anebo v souvislosti se sociálními bouřemi lidí v převlecích klaunů, které jsou původně spíše mediálním konstruktem vztahujícím se k Arthurovu prvnímu výbuchu násilí. Tyto jinak zajímavé postřehy lze ovšem obrátit i v neprospěch filmu – jako kdyby se snažil být sociálně kritický, ale nevěděl, kam kritiku směřovat. I nepokoje jsou tak popsány zcela vágně.
Zámořské ohlasy, dle nichž má být Joker bezmála manuálem pro komunitu incelů, jsou zkrátka přehnané – vzhledem k tomu, jak dlouho před premiérou film provázely, jsou spíše důsledkem strachu z dalších útoků nežli něčím, z čeho bychom film měli obviňovat. I když ale snímek s Jokerem nijak výrazně nesympatizuje a explicitně zobrazeného násilí tu není příliš, scénář v součinnosti s Phillipsovou režií se zmíněnými motivy nenakládá příliš promyšleně. Přeměna Arthura ve vraždícího maniaka je zde tak podána jako něco, co má očistné účinky nejen pro samotnou postavu (nesnaží se už zapadnout do společnosti, ale přijímá svoji skutečnou identitu), ale paradoxně je katarzí i pro film samotný – jako kdyby našel v jeho běsnění konečně svou tvář a celou značně zjednodušenou transformaci mohl nechat za sebou.
Autor studuje filosofii a politologii.