K čemu jsou boháčům univerzity

Kolik milionů na „dobro“ všeho druhu udělá z Kellnera gentlemana?

Bakalomédia, Babišomédia, Křéťomédia. Na skutečnost, že je český mediální trh rozdělený mezi několik málo českých miliardářů a finančních skupin, jsme si už zvykli. Dokud se naráz do politiky a do médií nevrhnul Andrej Babiš, často to ani nebylo považováno za problém. O podobě médií má přece rozhodovat trh stejně jako o všem ostatním. A taky to dělá. Korporace mají svoje zájmy, svoje média, PR agentury a svoje politiky, akorát Babiš tuto neoliberální dělbu moci narušil tím, že je sám sobě politikem.

Co zatím v Česku působící korporace a jejich majitelé nemají, jsou veřejné univerzity. Nebankovní společnost Home Credit jakožto „Hlavní Partner Karlovy Univerzity“ nakonec vyvolala takový odpor, že sama raději od smlouvy s univerzitou odstoupila. Vytvořit si pozitivní mediální obraz se jí nepovedlo, naopak se znovu začala propírat neslavná (a často i nelegální) praxe této společnosti, vazby jejího majitele Petra Kellnera na Čínu a na českou politiku a celá PR operace se obrátila sama proti sobě. Po prohlášeních akademiků, kterým vadila zejména pasáž o tom, že se univerzita zavazuje nepoškozovat dobré jméno Home Creditu, rektor Tomáš Zima prohlásil, že kdyby od smlouvy neodstoupil Home Credit, udělal by to sám.

Moc současné oligarchie se rozpíná do oblastí, které jsme ještě před pár lety považovali za veřejné, nebo jsme alespoň s nějakou formou jejich veřejného působení a vlastnictví počítali.

Pár dní předtím uklidňoval ve zprávách Seznamu akademickou obec – zejména sinology z Ústavu dálného východu kritické k současným komunistickým vládcům Číny a jejich vlivu na Česko, uplatňovanému mimo jiné i skrze Kellnerovu PPF, mluvčí nebankovní společnosti Home Credit Milan Tománek: „Nechápu, proč by se měli něčeho bát. Jsou paranoidní.“ A rovnou pracovníky ústavu vyškolil s tím, že špatně pracují se zdroji. Pokud by ale akademici neměli důvod k obavám, zůstává otázkou, co klauzulí o dobrém jménu Karlova Univerzita Home Creditu vlastně slibovala.

Proti vlně kritiky se rektor Zima a další bránili také tím, že Home Credit figuruje vysoko na žebříčku kredibility poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, jak ho sestavil Člověk v tísni. To mělo rozptýlit morální dilemata ohledně spolupráce s nechvalně známou společností. Zároveň to ale svědčí o tom, že minulé hříchy se nepočítají. Exekuce vzniklé půjčkami u Home Creditu totiž stále běží a například podle Daniela Hůleho z Člověka v tísni jsou protizákonné.  Zkrátka, kritizované chování firmy nikam nezmizelo a žebříček Člověka v tísni se týká jen půjček nových, nabízených dnes. Postoj představitelů univerzity k Home Creditu byl tedy dost benevolentní.

Pragmatičtější vysvětlení nabídl Aktuálně.cz kancléř Univerzity Karlovy Milan Prášil, podle kterého univerzita peníze ze soukromého sektoru jednoduše potřebuje, a to přesto, že má rozpočet 11 miliard, který z 90 procent tvoří peníze z veřejných zdrojů. Už se asi nedozvíme, kolik by univerzitě nakonec ze spolupráce káplo, ale první darovací smlouva na jeden a půl milionu korun naznačovala, že by to až tak slavné nebylo. Firma by tak mohla být „Hlavním Partnerem“ jedné z nejstarších univerzit zejména díky veřejným penězům, bez nichž by totiž neměla komu dělat partnera.

Hodné korporace a dobří oligarchové

Pro účely dobrého jména společnosti Home Credit by ale do budoucna podobná strategie přesto fungovat mohla. S Karlovou univerzitou má už dnes podobnou smlouvu například Česká spořitelna a řada dalších, kteří rádi vidí své logo vedle honosných institucí, úctyhodných tradic a vyššího dobra všeho druhu. Miliardáři Zdeňku Bakalovi se dlouho dařilo udržovat si na domácí scéně image dobrodince a mecenáše i díky vlastnictví mediálního domu Economia, kam dnes patří týdeník Respekt, Aktuálně.cz i DVTV, nebo díky podpoře Knihovny Václava Havla. Tak proč by nemohl být za dobráka i Petr Kellner?

Andrej Babiš by ještě před svým vstupem do politiky například sponzorem Klokánku, kde se starají o nezaopatřené děti, podporoval řadu sportovních aktivit a v kultuře donedávna přispíval například na Kryštof kemp. Možná to nebylo v Praze tak viditelné jako Bakalova bohulibost, ale hned v první volební kampani hnutí ANO mohl Babiš vytáhnout na pódium řadu osobností, které měly s jeho penězi ty nejlepší zkušenosti. Ale nejde jen o politiku, pozitivní image je důležitá i pro podnikatelské aktivity.

Média nejsou pochopitelně jedinou oblastí, kam pumpují superbohatí majitelé korporací peníze a kde se z finančních žraloků mění ve štědré mecenáše. Když náš bývalý kolega z Alarmu Václav Drozd letos na jaře v článku Privatizační umělec Petr Pudil kritizoval artwashing tohoto miliardáře, zahájil Pudil dialog s umělci zasláním předžalobní výzvy serveru Artyčok.tv, který text zveřejnil. Předžalobní výzvu pak pro jistotu poslal i serveru Arttalk, pro který Anna Remešová napsala k Drozdovu článku komentář.

Jedeme v tom všichni

Jako jeden z prvních na zprávu o partnerství Home Credit a Karlovy univerity reagoval sociolog a právník Jiří Přibáň, který kvůli avizované spolupráci rezignoval na místo v Čestné radě absolventů UK. Na to zareagoval web Echo 24 hned dvěma články. V jednom textu informoval o Přibáňových aktivitách a o čínských sponzorech univerzity, kde pracuje. Martin Weiss pak ve svém komentáři odpor vůči Home Creditu a jeho spolupráci s univerzitou označil za kampaň české levice a za nesmysl. Rozhořčení nad Home Creditem, včetně toho Příbáňova, je podle něj poháněno strachem, že by Kellner financoval nový „intelektuální ekosystém, který by narušoval současný názorový monopol“. Z komentáře ovšem není zcela jasné, na koho Weiss míří – kromě Přibáně jmenuje jen Denik N a poněkud nekonkrétně „českou levici“. A není ani jasné, co je onen nový „intelektuální ekosystém“, zatím totiž Kellnerovy peníze sytí zejména intelektuální ekosystém Institutu Václava Klause. Každopádně je z komentáře jasná jedna věc: ofrňování se nad Kellnerem a jeho penězi je jen pokryteckým aktivismem.

Když si odmyslíme podivnou snahu novinářů z Echa 24 vyjádřit se ke kauze Home Credit tím, že zpochybní názor jednoho z kritiků této spolupráce, je ve Weissově komentáři jedna smutná pravda: peníze oligarchů, tedy superbohaté 0,1 procenta společnosti se objevují všude a málokdo zůstane po troše googlování čistý. Oxford bere od Sekyry, tak proč by Karlovka nebrala od Kellnera, vzkazuje cynicky Weiss. A Bakala přispívající na Havlovu knihovnu přece není o nic lepší než Kellner, který dává peníze Klausovi. Zkrátka, svět ovládá oligarchie a nezbývá než se s tím smířit. Bez peněz to nejde v žádném oboru. Sport, věda ani umění se bez nich neobejdou. Média, think-tanky, umění a univerzity jsou pak obzvlášť lákavé, protože zde se nedělá jen dobré jméno donorovi, ale vytváří se i veřejné mínění a formulují se témata a otázky, kterými se společnost zabývá.

Peníze se čím dál rychleji hromadí v rukách čím dál menší hrstky superbohatých. Některé země tomu odolávají lépe, jiné hůře, ale celkový trend je jasný. Propastná majetková nerovnost se stává jednou z hlavních charakteristik současné společnosti. Nesouměřitelná nerovnost přitom není statickou skutečností. Naopak, obrovská kumulace majetku a moci v rukou pár desítek vyvolených má svoji dynamiku a ovlivňuje podobu života neprivilegovaného zbytku. Moc současné oligarchie se rozpíná do oblastí, které jsme ještě před pár lety považovali za veřejné, nebo jsme alespoň s nějakou formou jejich veřejného působení a vlastnictví počítali. S tím, jak roste majetek a moc superbohatých, se pochopitelně zvětšuje i jejich potřeba ovládat veřejný život a veřejné mínění, které by se mohlo stát překážkou pro jejich zájmy. Obrovské peníze, které jsou potřeba na provoz médií nebo umělecké galerie, jsou přitom z hlediska oligarchů jen drobnými, a investice se tak vyplatí.

Od charity k solidaritě a zase zpátky

V příbězích z utopického kapitalismu se můžeme dočíst o tom, jak nikým neregulovaní boháči financují bohulibé aktivity. Univerzity, důchody, věda, sociální služby pro potřebné, to všechno by bylo, jen kdyby byli dobráci s penězi zbaveni daní a regulací. Kdo by neměl na jídlo, půjčil by si u Home Creditu, a z úroků by pak Petr Kellner něco přihodil třeba matematikům. Také korporátní dystopie, ke které směřujeme, bude čím dál více záviset na penězích těch několika málo lidí „nahoře“, bez nich nepůjde nic.

Karlova Univerzita má samozřejmě k takovému osudu ještě daleko a způsob financování českého vysokého školství není bezprostředně ohrožen. Přesto – jak vyplulo na povrch v kauze Home Creditu – už teď Petr Kellner skrze své společnosti financuje některé projekty univerzity. Kromě lepšího jména v očích veřejnosti mu to umožňuje prosazovat svůj pohled na věc, což se děje třeba i na česko-čínských konferencích financovaných skupinu PPF. Na donorství bohatých přitom není samo o sobě nic špatného – špatné je, když jako společnost vkládáme čím dál větší moc do rukou oligarchů, kteří ji pak využívají k prosazování svých zájmů skrze dobročinnost. Což je proces, který se odehrává všude po světě, ovšem ve východní Evropě probíhá v kontextu privatizací devadesátých let a historického převodu komunisty zestátněného majetku do rukou oligarchů.

Tato situace zdánlivě nemá řešení, bohatí bohatnou, kupují si politickou moc a systém jim hraje do karet. Jenže řešení existuje, a je poměrně jednoduché, byť o něm u nás už nemluví ani proputinovská KSČM, ani ČSSD vládnoucí s Babišem. Stačilo by opět výrazně zdanit extrabohaté: daň z majetku, daň ze zisku, daň z dividend, daň ze spekulace. Americký demokratický kandidát Bernie Sandres navrhuje zdanit nejbohatší Američany s majetkem nad deset miliard osmi procenty, což by do patnácti let zmenšilo jejich majetek na polovinu. A s tím by klesnul i jejich vliv. Charita ani dobročinnost v éře extrémní nerovnosti nejsou řešení. Řešením je nerovnost omezit a dát veřejným institucím dost peněz a hrdosti, aby mohly dělat to, k čemu byly vytvořeny, a nemusely za sponzorské peníze prosazovat zájmy oligarchií.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies