Kdyby se život točil jen kolem práce, stál by vůbec za to?

Náš svět ovládla práce a posedlost výkonem. Přicházíme tak o důvody, proč vůbec žijeme.

Představte si, že náš svět ovládla práce. Stala se pevným bodem, kolem kterého se točí zbytek života. Práci se podřizuje všechno ostatní. A postupně, aniž jsme si toho stačili všimnout, všechno ostatní – hry, písně, lásky, svátky – začalo připomínat práci a nevyhnutelně se v ni proměňovat. Až nastal okamžik, kdy z kulturní paměti vymizela celá šíře světů, které existovaly, dokud veškerou moc nad světem nepřevzala práce. Všechno mimo práci zkrátka upadlo v zapomnění.

Život ve světě totální práce

Jak by v tomto světě totální práce lidé přemýšleli, projevovali se a jednali? Na kohokoli by pohlédli, viděli by jen ještě nezaměstnané, zaměstnané, už nezaměstnané, málo zaměstnané nebo prostě nezaměstnané a mimo tento census by nebylo nikoho a ničeho. Všichni by opěvovali a milovali práci. Kdyby chtěli jeden druhému popřát něco opravdu hezkého, přáli by mu produktivní den. Vstávali by s myšlenkou na plnění a večer by uléhali jen, aby nabrali sil k plnění dalších úkolů. Na vrcholu hodnotového žebříčku by stál étos tvrdé práce jako prostředku, jak dosáhnout úspěchu, zatímco lenost by byla odsuzována jako nejhorší hřích. Všichni „poskytovatelé obsahu“ a „vedoucí nových divizí“ by neúnavně mluvili o „workflow“ a „deltách“, plánech, rozšiřování, monetizaci a růstu.

Tíživá povaha totální práce je definována nepřestávající neklidnou aktivitou, úzkostí z budoucnosti, hledání smyslu života v přehlcení, neodbytnými myšlenkami na nevyužité příležitosti a pocitem viny spojeným s možností lenošit.

Jídlo, vyměšování, odpočinek, sex, cvičení, meditace a přeprava – přísně monitorované a stále optimalizované – by v tomto světě měly napomáhat dobrému zdraví, které by však především sloužilo účelu stále větší produktivity. Nikdo by nepil přes míru, jen někdo by si možná dopřával mikrodávky drog a psychedelik, aby zvýšil svůj pracovní výkon, a všichni by žili nekonečně dlouho. Někde na okraji společnosti by sice kolovaly zvěsti o smrti a sebevraždách z přepracování, ale tenhle sotva slyšitelný šepot by stěží šlo považovat za něco víc než obskurní projev všeobjímajícího ducha totální práce. Byl by to projev těch lidí, kteří ve zvyšování pracovního výkonu k nejzazším limitům nacházejí úctyhodný smysl sebeoběti. Ve všech koutech světa by lidé jednali v nejlepším zájmu totální práce: tak, aby prostřednictvím práce dosáhli plného sebevyjádření. Takový svět není ukázkou ze science fiction – je až příliš podobný tomu našemu.

„Totální práce“ je termín, který v knize Muße und Kult (Volný čas a kult, 1948) krátce po druhé světové válce razil německý filosof Josef Pieper. Označuje proces, kdy jsou lidské bytosti bezezbytku přeměněny v pracující. Práce se stane středem, kolem nějž se točí celý lidský život – vše ostatní je dáno do jejích služeb, i odpočinek a hra se stávají prací, takže mimo práci nezbývá žádný další rozměr života a lidé plně věří tomu, že se narodili proto, aby pracovali. Jiné způsoby života, které existovaly před historickým vítězstvím totální práce, nakonec zmizí z kulturní paměti. Dnes jsme na pokraji uskutečnění totální práce. Každý den mluvím s lidmi, jejichž životy ovládla práce, proměnila jejich svět v úkoly a jejich vlastní myšlenky v nevyřčené břemeno.

Posedlost efektivitou a výkonem

Na rozdíl od někoho, kdo svůj život věnuje kontemplaci, totální pracující sám sebe vnímá jako pracanta čelícího světu, jenž byl zkonstruován jako nekonečný soubor úkolů. A ty se rozmnožují do nedohledné budoucnosti. V souladu s tímto „zúkolovatěním“ světa vidí totální pracující čas jako nedostatkový zdroj, s nímž musí nakládat nanejvýš úsporně. Stále má starost o to, co je třeba udělat, a často trpí úzkostmi, jestli zrovna teď dělá správnou věc a jestli by neměl přidat. Přístup totálního pracujícího nejlépe neuchopíme pomocí konceptu přepracování, ale spíš skrze každodenní život, kdy je člověk jednostranně soustředěn na úkoly, které je třeba se zvýšenou produktivitou a efektivitou dokončit. Jak? Pomocí modů efektivního plánování, stanovení priorit a rozložení času. Totální pracující je jednoduše souhrnem neúnavné, napjaté, zaneprázdněné aktivity: souhrnem, jehož hlavním neduhem je hluboký existenciální nepokoj fixovaný na produkci užitečného.

Na totální práci není znepokojivé jen to, že způsobuje zbytečné lidské utrpení, ale také že vymycuje způsoby hravé kontemplace, které se zaobírají naším vlastním tázáním, přemýšlením a odpověďmi na nejzákladnější otázky existence. Abychom si o zbytečném lidském utrpení udělali názorný obrázek, představme si rámec totální práce, jak se projevuje v imaginárním rozhovoru, jaké ovšem probíhají dnes a denně. Začněme s konstantním napětím, s převládajícím pocitem tlaku, který se ihned spojuje s myšlenkou, že je někde něco, co musíme udělat – místo abych byl plně teď a tady, někde jinde na mě čeká úkol, na kterém bych měl zrovna pracovat. Partner v rozhovoru by poznamenal, že se tu vynořuje otázka, jestli je právě tohle nejlepší využití mého času. Čas – jako nepřítel a nedostatkový zdroj – pracujícímu člověku odhaluje omezenou moc jeho jednání, způsobuje otravnou bolest a představuje náklady plynoucí z nevyužitých příležitostí.

Myšlenky na to, co ještě není, ale mělo by být hotovo, i na to, co bych měl dělat ještě produktivněji, obtěžují pracovníka, zatímco ten standardně dohání spoustu věcí, které nestíhá. Člověk se cítí provinile kdykoli, když není tak produktivní, jak by mohl. Pocit viny je v tomto případě projevem neschopnosti udržet tempo s vršícími se úkoly – kvůli předpokládanému opomenutí nebo relativní nečinnosti. Ze setrvalého hukotu a ponoukání dotáhnout věci do konce vyplývá, že je empiricky nemožné v tomto modu bytí prožívat věci v jejich celku. „Mé bytí,“ uzavírá první účastník rozhovoru, „je břímě“ – čímž se uzavírá jakýsi nekonečný cyklus neuspokojení.

Pocit viny a život beze smyslu

Tíživá povaha totální práce je definována nepřestávající neklidnou aktivitou, úzkostí z budoucnosti, hledání smyslu života v přehlcení, neodbytnými myšlenkami na nevyužité příležitosti a pocitem viny spojeným s možností lenošit. Stručně řečeno, totální práce nevyhnutelně způsobuje „dukkhu“, což je buddhistický termín pro neuspokojivou povahu života naplněného utrpením.

Kromě toho, že vyvolává „dukkhu“, před námi totální práce uzavírá vyšší roviny skutečnosti. Ve světě totální práce se ztrácí umění jako zjevení krásy, náboženské hledání věčnosti, ryzí pocit štěstí z lásky, filosofický smysl pro úžas. Všechny tyto věci vyžadují ticho, klid a schopnost se jim z celého srdce poddat. Smysl – chápaný jako střetnutí konečného s nekonečnem – je tím, co tady a teď přesahuje obzor našich starostí a všedních povinností a umožňuje nám přímou zkušenost s tím, co je větší než my sami. Ve světě totální práce však přicházíme o samotnou možnost smysl zakoušet. Přicházíme o hledání odpovědi na otázku, proč jsme vůbec na světě.

Autor se zabývá sociálním podnikáním a poradenstvím.

Z anglického originálu If work dominated your every moment, would life be worth living?, publikovaného na serveru Aeon, přeložil Michal Jurza. Redakčně upraveno.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies