Markéta Kutilová: Odevzdaní Kurdové prohráli všechno

Hrdému odporu kurdského Kobaní proti nájezdu teroristů z Islámského státu fandil před pěti lety takřka celý svět. Po tureckém bombardování ale zahájili Kurdové spolupráci s Asadem – proti své vůli.

V říjnu 2014 sledoval celý svět online, jak Islámský stát útočí obrovskou silou na kurdské město Kobaní na severu Sýrie. Město bylo takřka bez šance, čtyři tisíce teroristů tehdy útočily i dělostřelectvem. 50 tisíc obyvatel Kobaní prchlo přes hranice do Turecka. Odtud mohli jen sledovat ničení svých domovů. Turecko jim nedovolilo vzít si s sebou přes hranice nic, ani auta, traktory, hospodářská zvířata. Pád Kobaní byl rychlý. Jenže přišel zlom, který džihádisté nečekali. Kobaní je město obývané Kurdy – a ti vzali do rukou zbraně a rozhodli se svoje město bránit. S kalašnikovy zde stáli obyčejní lidé, ale i sedm set mužů a žen z jednotek YPG a YPJ. Na pomoc dorazili Kurdové z Iráku. Do bojů se zapojili i členové PKK – Kurdské strany pracujících.

Město, které se ubránilo

Celý svět tehdy fandil Kurdům v boji se zlem. Umírali po stovkách, ale jsou tvrdí jako brouci a udrželi čtvrtinu města. Kurdové žádají svět o pomoc. Turecko tomu ale brání. V lednu 2015 nakonec Spojené státy povolí a Kurdům pomohou – bombardují pozice islamistů v Kobaní. 25. ledna 2015 je město osvobozeno. Je to milník války proti Islámskému státu – první město, které se ubránilo.

Někteří Kurdové zase berou kalašnikovy a chtějí bojovat. Ale proti komu? Je to čekání na smrt. Smrt přichází z nebe a nebe patří Turkům.

V srpnu 2015 přijíždíme do města i my s Lenkou Klicperovou jako první české novinářky. Město je v ruinách. Vracejí se ale první obyvatelé. Každá rodina v boji pohřbila dceru, syna, manžela, otce. Lidé berou cihly, čistí je, pálí mrtvoly a znovu staví svoje domy. Zbořeny jsou školy, nemocnice, neteče voda, nefunguje elektřina. Islámský stát znovu útočí na Kobaní a v noci, ve spánku postřílí 275 lidí – strašlivý masakr mužů, žen i dětí. Lidé přesto zůstávají. Zvou nás do ruin na čaj a hostí nás olivami a pistáciemi. „Máme kolem města sady, zvířata, pole, nemůžeme to upustit. Kobaní je náš život,“ říkají všichni.

Po návratu do Česka vydáváme knihu Islámskému státu na dostřel a otevíráme sbírku Pomoc Kobaní. Lidé posílají peníze a my se s milionem v kapse vracíme zpátky do Kobaní. Za peníze od Čechů necháme vyrobit 600 školních lavic a ve vesnici Dagerman budujeme školu. Osm tříd pro 275 dětí. Funguje dodnes. Dětem kupujeme bundy na zimu.

Vracíme se do Kobaní každý rok, město roste před očima. Postavili osm škol, čtyři nemocnice a dokonce univerzitu. Učí se v kurdštině, což bylo za vlády režimu Bašára Asada zakázáno. Teď si Kurdové vybojovali svobodu. Mají autonomii. Každá rodina posílá dcery a syny do boje s Islámským státem. Umírají po tisících. Každý týden jsou pohřby. V Kobaní je už 1500 nových hrobů.

„Bojujeme za svou zem, za svůj národ, za celý svět,“ říkají Kurdové, pyšní na to, že jim Spojené státy začaly dodávat zbraně a peníze. Už nemají jen kalašnikovy, ale i těžkou techniku. Američané tu budují letiště, mají zde základny, padesát kilometrů jižně od Kobaní si zřizují i velitelství (v cementárně Lafarge, kterou si pronajali od Francouzů). Z milic se stává armáda. Do Kobaní se vrátil život. V prosinci 2018 město povstalo z popela a je snad i krásnější než před válkou.

Kurdové: Všechno jsme prohráli

Turecký prezident Erdoğan na summitu OSN v New Yorku ukazuje v říjnu 2019 novou mapu Sýrie. Turecko chce zabrat území o rozměrech 32 krát 480 kilometrů podél hranic se Sýrií. Krátce nato Trump nařizuje stažení amerických vojsk. Pro Kurdy je to kudla do zad. Jsou zrazeni, proti druhé nejsilnější armádě v NATO nemají šanci.

Ve městě vypuká panika. Začala turecká invaze. Kousek od Kobaní dopadají turecké bomby. Matky prosí americké vojáky, aby zůstali. Co si myslí obyčejní vojáci, je jedno. Rozkaz vládce Bílého domu zní jasně. Lidé skáčou na korby aut a v hrůze prchají na jih, nevědí kam. Někteří zase berou kalašnikovy a chtějí bojovat. Ale proti komu? Je to čekání na smrt. Smrt přichází z nebe a nebe patří Turkům.

Američané vyklidili letiště i základny. Jen tak mohlo Turecko zaútočit. Kurdové teroristy porazili a už nejsou potřeba. Kurdové nemají přátele. Ani v Sýrii, ani ve světě. To, co Kurdové vybojovali, si teď rozdělí Turecko a Asadův režim podporovaný Íránem a Ruskem. Porcováni syrského medvěda vstupuje do další fáze.

Dvanáct tisíc mužů a žen zemřelo v boji s Islámským státem. Jejich hroby rozmetají turecké bomby. Právo ani spravedlnost zde nemají místo. Rozhodují pušky. Zoufalí Kurdové odlétají do Damašku za Bašárem Asadem. Jsou v koutě. Musí přistoupit na jeho podmínky. Jejich dobře vycvičená armáda se stane pátým batalionem Syrské arabské armády. Asadův režim znovu ovládne celou zemi, tedy až na kusy, které už ukořistilo Turecko.

Kobaní nakonec nepřipadne Turkům, ale spadne pod Asada. Do města přijeli první Asadovi vojáci. Nikdo je nevítá. Kdo by také vítal režim, který zakázal kurdské školy, hudbu i literaturu? Režim, který se snažil Kurdy násilně arabizovat? Možná je to lepší než Turecko, ale diktátor jako diktátor, říkají odevzdaně. Všechno jsme prohráli.

Autorka je válečná reportérka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies