Nebavme se o Gottovi. Bavme se znovu o normalizaci

Lidé by na Bertramku nenosili květiny, kdyby si mysleli, že Karel Gott způsobil normalizaci. Představoval spíš symbol touhy po slušném životě bez velkých rizik.

Karlu Gottovi se podařilo nějakým způsobem vyvázat z řad smrtelníků. Většinu textů, které v reakci na jeho úmrtí vznikají – ať už hodnotí jeho společenskou roli pozitivně nebo negativně – spojuje pojímání Karla Gotta jako symbolu. Jeho život se scvrkl do několika symbolických momentů či gest: Návrat z emigrace v západním Německu; projev při podpisování Anticharty; vystoupení s Karlem Krylem na balkóně Melantrichu. Jeho osobnost vždy měla speciální význam. Gottovo periodické vyhrávání Zlatého slavíka, jako kdyby říkalo, že Karel Gott je jeden a všichni ostatní jsou mnozí.

Jeho specifického postavení si byl vědom i Gustáv Husák s Milanem Kunderou. Gustáv Husák píše zpěvákovi do emigrace a žádá ho o návrat. Kundera tuto událost využívá v původní verzi románu Kniha smíchu a zapomnění, když se snaží vystihnout normalizační režim. Kundera to mimo jiné komentuje slovy: „Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott.“ Dokud byl Karel Gott „doma“, normalizační kultura zůstávala legitimní. Nakonec však pasáž o Karlu Gottovi jako „idiotovi hudby“ Kundera raději vyškrtnul. 

Najednou vidíme svět, ve kterém zelinář neklade ceduli mezi mrkev a cibuli ze strachu, ale proto, že je přesvědčený o naprosté prioritě svého práva na vlastní slušný život.

Všichni více méně správně tuší, že v případě zhodnocení významu Karla Gotta nelze mluvit pouze o jeho hudbě, že zhodnocení této osobnosti zahrnuje i interpretování role, kterou zastával ve společnosti v rámci proměňujících se politických poměrů. Symbolické uvažování o jeho osobnosti je však příliš zavádějící. S pojímáním Karla Gotta skrze několik symbolických momentů či gest, se na jeho hlavu snáší i vyšší míra hněvu, protože se stává projekčním plátnem pro vyjadřování našich postojů k minulému režimu. Karel Gott je ale produktem normalizace, nikoli normalizací samotnou.

Čí je to vina?

Zkusme si představit, že se Karel Gott nechoval jinak než drtivá většina jeho kolegů, která se zase nechovala jinak než drtivá většina společnosti. On nebyl jediný, kdo podepsal Antichartu, řada umělců udělala v tvůrčí oblasti ústupky daleko větší než Gott a nikdo jim to nijak zvlášť nevyčítá. Spor o Karla Gotta je tedy ve skutečnosti převlečeným sporem o to, jak hodnotit naši společnou koexistenci s minulým režimem.

Je to stále nevydiskutovaný spor o to, kdo nese vinu za chod i každodenní legitimizaci minulého režimu. Je to spor o to, co Havel píše v Moci bezmocných, kde v podstatě vyzývá k životu odtrženému od sítě institucionálních vztahů, které jsou životem ve lži.  Stále se nevyřešilo, jestli zelinář dává mezi mrkev a cibuli heslo „Proletáři všech zemí, spojte se“ ze strachu, a nebo z prospěchu, a co z toho vlastně plyne.

Za hřmění bujarého porevolučního antikomunismu (pokračujícího v jistých kulturních a intelektuálních kruzích dodnes) se nepodařilo tyto otázky vyjasnit.  Interpretace minulého režimu byla ve veřejné sféře většinově pojímána skrze příběhy disidentů, kteří se hrdinně postavili na odpor represivnímu režimu. Většina lidí ale dobře věděla, že oni sami žádnými disidenty nebyli a morální nadřazenost těch, kdo se režimu postavili, pro ně byla těžko pochopitelná a nakonec jim byla snad i protivná, protože neodpovídala jejich životním zkušenostem a postojům. Nicméně úlevná interpretace, spočívající v líčení minulého režimu, jako režimu násilí, které vykonávala malá skupina vládnoucích na v podstatě nevinném obyvatelstvu, jež žilo ve strachu z represí, byla všeobecně přijata. Tento přístup vyloučil zevrubnější projednání podílu viny všech jednotlivých drobných kariéristů, podporujících režim. Lidé dobře věděli, že za normalizace nebylo všechno špatně, že chtěli a dovedli nějakým způsobem žít normální a vlastně slušné životy. Pro společnost bylo jednodušší tiše přijmout představu, že ústupky režimu, které jednotlivci prováděli, byly motivovány více strachem z násilí než z kariérismu.

Život bez rizika

Karel Gott ale právě představuje onu druhou, ve své nevyslovenosti opovrhovanou cestu interpretace minulosti, kdy každý dělal svou práci a měl nárok na své individuální štěstí. Je to svět, ve kterém zelinář neklade ceduli mezi mrkev a cibuli ze strachu, nýbrž proto, že je přesvědčený o naprosté prioritě svého práva na vlastní slušný život.

Karel Gott připomíná nepříjemnou pravdu o tom, že morálně odsouzeníhodný režim nebyl udržován pouze brutálním násilím, ale ve své každodennosti především i kariérismem a touhou po životě bez rizika, s relativním dostatkem materiálního zabezpečení. Proto je Nad Bertramkou tolik květin. Lidé by je nenosili, kdyby se domnívali, že Karel Gott způsobil normalizaci. Lidé cítí, že i on byl v jejích kleštích, chtěl nějak žít a dělat to, co umí. Stejně jako oni.  

Autor je sociolog a dokumentarista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies