Nechceme Manhattany a Bronxy

S holešovickou starousedlicí Ivanou Chiapparo a architektem Jakubem Nakládalem o tom, jak se s developerem vyjednává právo na důstojný život ve městě.

Když developerská společnost Finep zahájila demolici bývalé továrny Ferona v Holešovicích, obyvatelé vedlejších domů začali kromě neobvykle vysokého hluku nacházet ve svých bytech vrstvu ocelových pilin. Když se rozhodli o projekt podrobněji zajímat, zjistili, že nebere ohledy na obyvatele sousedních domů, které jsou vzdáleny jen čtyři metry od těžkých stavebních prací.

Ivana Chiapparo, rodačka z Holešovic, která se stará o svou nemohoucí matku, se začala pídit po tom, jak překračování hlukových a prašných norem ukončit, ale narazila jen na nezájem úřadů a arogantní jednání ze strany firmy najaté developerem. Po kolečku telefonátů s úřady, ale i s profesory z Vysoké školy chemicko-technologické nakonec narazila na aktivisty a aktivistky z Kolektivu 115, kteří organizují festival za právo na město Vzpurná Praha. Spolu s lidmi z Kolektivu a dalšími sousedy nakonec založila Iniciativu Ferona, která předložila Městské části Praha 7 dvě petice, zorganizovala sousedské setkání a nakonec docílila dílčích ústupků ze strany developera. Ten se formou čestného prohlášení zavázal ke změně staveništní dopravy, úklidům bytů, omezení pracovní doby či vybudování ochranných opatření proti prachu.

Přes veškeré úsilí o zajištění snesitelných podmínek se paní Ivana bude muset ze svého bytu nakonec odstěhovat, protože pro její ležící matku by stavba znamenala neúnosnou zátěž.

V rozhovoru jsme se Ivany Chiapparo ptali na její zkušenosti s úřady, s organizací sousedů a na fungování spolupráce s aktivisty. O problémech s nedostatkem participace v současném rozvoji města mluvil i další člen Iniciativy Ferona, architekt Jakub Nakládal.

 

Co bylo prvním impulsem, který vás přiměl zajímat se o to, co se děje s bývalou Feronou a pod vašimi okny?

Ivana Chiapparo: Prvním impulsem byla docela praktická věc. V polovině března začali po střeše Ferony chodit dělníci. A jelikož Ferona stojí 3,6 metrů od našich přízemních bytů, najednou tam začalo být neobvykle hlučno a prašno. Nejnesnesitelnější byly vibrace těžké techniky, pracující v bezprostřední blízkosti bytů s lidmi uvnitř.

Jak jste na to reagovali?

ICh: Věc nabrala úplně jiné obrátky v období, kdy došlo k demolici dílny. V okolí tu bydlí několik mužů, kteří tu dílnu v sedmdesátých letech sami stavěli z azbestových tvárnic. A tak čekali s dalekohledy v oknech, jestli azbestové tvárnice budou odváženy tak, jak má být takovýto typ odpadu odvážen. A nebyl. Azbest se válel volně ložený na dvoře dva až tři týdny. Upozornili jsme na to hygienu i Stavební úřad, a tím jsme vstoupili do komunikace s úřady.

Jaké byly reakce? A jak ta komunikace vypadala?

ICh: Komunikace vypadala tak, že na naše protestní upozornění přišel od hygieny úřední dopis, kde bylo víc čísel než slov. Byl to výčet vyhlášek, zákonů a odpověď, že věc nespadá do kompetence a že je všechno v normě. Ale nebylo! Vůbec nebyl kladen důraz na skutečný stav, který dopadal na konkrétní živé lidi, důležitější bylo – a to se táhlo jako červená nit po celou dobu jednání s úřady – razítko, vyhláška, zákon, to, co je na papíře. Skutečný, faktický dopad na lidi a životní prostředí zůstával na vedlejší koleji.

Od hygienických podmínek jste se dostali k otázce samotného developmentu, k plánu, co se bude pod vašimi okny stavět. S Iniciativou Ferona jste neřešili jen to, jak se bourá a staví, ale i co se staví. Developer i městská část ovšem argumentovali, že jste vše věděli dopředu a s námitkami jste přišli pozdě.

ICh: Je pravda, že developeři ten návrh obyvatelstvu představili. Ovšem když představujte věc, na které pracujete několik let, tak víte, o co jde. Laická veřejnost ale během jedné prezentace projekcí, které pak ve finále neodpovídají realitě, těžko získá představu o tom, jaký bude dopad všech nezvratných změn praktického všedního života místních obyvatel.

Územní rozvoj dnes neprobíhá tak, že by lidi demokraticky rozhodovali o tom, co ve svém sousedství potřebují. Všechno navrhne soukromý developer, který přijde s co nejziskovějším projektem.

Jakub Nakládal: Participace obyvatel na vzniku projektů bývá ze strany radnice i developera často jen formální. Negativní dopady projektu či alternativní urbanistická řešení se nepředstavují. V tomto projektu mohl být například vnitroblok volný a věnovaný veřejnému parku či školce, ale nakonec je zastavěn z větší části čtyřmi věžemi se soukromými terasami.

Vy jste se začala organizovat společně se sousedy. Jak to šlo a jaká byla odezva? Byla jste ten člověk, který začal zvonit na dveře okolních bytů a domů?

ICh: Byli jsme dva. Já a můj kamarád z dětství. Shodou okolností jsme oba dva žili víc jak třicet let v zahraničí. Uvědomovali jsme si, že je tu velký problém, že chybí aktivita lidí. My jsme se v první fázi setkali s neuvěřitelnou pasivitou, se strachem.

Z čeho ten strach a pasivita pramení? 

ICh: Rozdělila bych to generačně, protože generace pětašedesátníků a starších je zřejmě poznamenaná předchozím režimem, to je můj osobní názor.

U mladší generace se většinou jedná o lidi, kteří jsou tu jenom přechodně, mají byty pronajaté. Situace, kdy se tady bydlelo od narození třeba až do smrti, se samozřejmě změnila. Je tu obrovská fluktuace lidí, takže během krátké doby si člověk nemůže vytvořit vztah k místu ani ke komunitě.

Značná část viny padá na hlavy předsedů společenství vlastníků jednotek, kteří absolutně neinformovali a ani mezi sebou navzájem nespolupracovali, což by v začátku samotné věci prospělo. Kdyby se k problému stavěli aktivněji, mohlo se předejít nejhorším excesům už na začátku. Bohužel se k tomu postavili pasivně, všechno odkývali, investorova touha po profitu byla uspokojena a potřeby lidí zůstaly stranou.

JN: Další příčinou pasivity okolí je Airbnb. Věnovali jsme se amatérské statistice a zjistili jsme, že jsou kolem domy, ve kterých je na Airbnb využívána čtvrtina až třetina bytů. A patrně kvůli nové výstavbě jich ještě přibude. Se strachem jsme se navíc setkali i u některých odborníků, architektů a právníků, kteří nechtěli jít do střetu s velkým developerem a radnicí.

Přes nezájem, pasivitu a strach se vám podařilo dát dohromady určitou skupinu lidí. Dotáhli jste to na zastupitelstvo a až ke schůzkám s developerem. Jak se to podařilo?

ICh: V rámci svých rešerší, jak řešit situaci s hlukem, vibracemi a prachem, jsem narazila na internetu na skupinu Limity jsme my. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Přes Limity jsem získala kontakt na Kolektiv 115. Hned po prvním setkání s aktivisty následovalo projednávání první občanské petice proti demolici. Bylo to 10. prosince 2018 před radou zastupitelstva městské části Praha 7, kde jsme my občané už vystoupili v plné spolupráci s aktivisty z Kolektivu.

Jak setkání s aktivisty vypadalo? Kromě generačního rozdílu tu mohly být také různé pohledy na to, co je důležité. Šlo to dobře?

Ivana: Z mého úhlu pohledu ano, protože bychom si mohli navzájem dělat transfúzi. Jsme stejná krevní skupina (smích). Předložili jsme náš problém a ten byl pochopen během chvilky – na rozdíl od týdnů nepochopení po dopisech a mailech ze strany úředníků.

Neměla jste strach z levicové orientace Kolektivu 115?

ICh: Absolutně ne.

JN: Myslím si, že Kolektiv 115 přinesl do Iniciativy dvě zásadní věci. Jednou z nich je politizace problému a poukaz na to, že jeho kořeny jsou systémové: že to není boj proti jednomu zlému politikovi nebo úředníkovi, ale problém je v samotném systému, jak je územní rozvoj nastavený ve prospěch soukromých developerů na úkor veřejných zájmů.

Druhá věc, kterou Kolektiv přinesl, je způsob organizace. Začali jsme se scházet pravidelně, rozhodovali společně, dělali ze schůzek zápisy, obesílali jsme lidi, vytvořili web atd. Na jednání s developerem nebo politiky jsme chodili vždy v pěti šesti lidech, neměli jsme jednoho šéfa nebo zástupce, který by za nás vyjednával.

Vy jste ale neřešili jenom hygienu a stav životní prostředí, ale měli jste i docela politický požadavek na to, aby deset procent bytů bylo obecních či cenově dostupných. Můžete zdůvodnit proč? Vy sama přímo vlastníte byt, takže na tom nejspíš nemáte osobní zájem…

ICh: Ale to právě záleží na přístupu každého člověka k životu jako takovému. Nikdo tady není sám pro sebe a víme, že všechna města i menší lokality čelí v tomto období gentrifikaci. To znamená vysouvání lidí na okraj. Z jakých důvodů? Z důvodů finančních.

Díky Kolektivu 115 jsme poznali blíž jednu lokalitu, která nás velice inspirovala, a tou je osada Bedřiška na Ostravsku. A tím bych navázala na to, proč nás zajímá otázka sociálního bydlení a gentrifikace. Protože aktivní skupina Iniciativy Ferona nechce Manhattany, Bronxy a Harlemy. My nechceme ghettizaci. Když jsme viděli, že paní Evě Lehotské se po osmnácti letech tvrdé práce podařilo v Bedřišce docílit mírumilovného, solidárního a tvůrčího soužití dvou etnik a zároveň uchránit své domovy, dost nás to inspirovalo.

JN: Pro většinu lidí z naší iniciativy byl ten požadavek logický. V Praze je bydlení stále dražší a nově stavěné byty jsou pro většinu lidí nedostupné. Navíc sociálně rozmanité prostředí je pro život ve městě zdravé. V Holešovicích je předražených bytů pro investory až až.

Jak hodnotíte výsledky vaší iniciativy?

ICh: Developer deset procent odmítl, ale při obhajobě naší petice na samosprávě si uvědomili, že je to bod, který se dotkl radnice a může to přinést určitý posun do budoucnosti. Někdo vždycky musí být tím ledoborcem, který rozrazí ledy zaběhnutých poměrů.

Dosáhli jsme určitých úspěchů i v realizaci měřící stanice na spad mikročástic a smogu v dolních Holešovicích. Developer nakonec udělal dílčí ústupky a uzpůsobil stavbu tak, aby její dopady na místní obyvatele nebyly tak velké.

Co by se mělo změnit do budoucna na straně obyvatel i samosprávy?

JN: Pro nás bylo hodně frustrující být účastníky územního nebo stavebního řízení, protože většina požadavků politici a úřady odmítají ve stylu „my nic nemůžeme, nemáme žádné nástroje, domluvte si to s developerem sami“. Myslíme si, že by politici a úřady měli být aktivnější a nepřenechávat výstavbu pouze soukromému sektoru. Územní rozvoj dnes neprobíhá tak, že by se lidi demokraticky rozhodovali, jestli ve svém sousedství potřebují park, školku nebo dostupné bydlení – všechno navrhne soukromý developer, který přijde s co nejziskovějším předimenzovaným projektem a my už se jenom můžeme bavit o tom, jestli bude mít dvanáct nebo deset pater a řešíme technické věci. Proces územního rozvoje by měl být demokratičtější a participativnější.

ICh: Vnímáme odcizení mezi lidmi, ale i mezi lidmi a místem, kde žijí. Musíme všichni začít sledovat, jak se mění tvář místa, kde bydlíme. Protože hlavně k lidem, ale i k místu, kde bydlím, musím chtít mít vztah a musím se o něj učit pečovat. Musí nastat takzvaná metanoia, změna smýšlení, obrat, změna úhlu pohledu. Opravdu nevidím jinou možnost.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies