Nekončící deprese seriálu Neon Genesis Evangelion

Televizní platforma Netflix uvedla kultovní japonské anime Neon Genesis Evangelion. Proč ovlivnilo miliony diváků po celém světě?

Od června lze na Netflixu oficiálně zhlédnout kultovní japonské anime Neon Genesis Evangelion (NGE). Postmoderní série o gigantických robotech, k níž dosud téměř nebylo možné SE legálně dostat, kombinuje sci-fi s náboženskými a psychologickými motivy a pro řadu fanoušků se stala formativním dílem. Léta plní internetová fóra zpovědi lidí, jimž NGE pomohl porozumět depresi, sexualitě, identitě nebo vztahům s rodiči. Řada diváků dlouhodobě zkoumá a analyzuje užití křesťanské a židovské ikonografie či psychoanalytickou symboliku seriálu. Pro nemalé procento lidí jde ale o rádoby kontroverzní a vcelku povrchní chaos plný kontradikcí, v němž se ztrácí i sám autor.

Od otaku pro otaku

Evangelion se zrodil v hlavě excentrického animátora Hideakiho Anna, který se na začátku osmdesátých let coby student nastěhoval s několika dalšími „protootaku“ (nerdy vzešlými z první poválečné střední třídy, kteří odmala hltali sci-fi a fantasy) do malého domku v Ósace, aby zde tvořili filmy. Annova tehdejší tvorba krátkých filmů „od otaku pro otaku“, jak je později nazval, si našla početné příznivce. Následně spolupracoval na filmu Hajaa Mijazakiho Naušika z Větrného údolí, spoluzaložil slavné studio Gainax, natočil sérii o mladých pilotech obřích robotů Gunbuster – a po pár neúspěšných projektech upadl do hluboké deprese a čtyřleté nečinnosti.

Právě nejednoznačnost je možná na Evangelionu to nejzajímavější. Je to dílo, které dokáže být zábavné i nudné, vtipné i trapné, citlivé i ignorantské, pozitivní i zdrcující.

Tehdy vznikl námět na NGE. Anno do seriálu chtěl „vnést všechno ze sebe, zlomeného muže, který čtyři roky nemohl nic dělat, čtyři roky utíkal a prostě jenom nebyl mrtvý“. Jeho ztělesněním se stal Šindži Ikari, čtrnáctiletý traumatizovaný kluk přicházející v roce 2015 na pokyny svého otce Genda do Tokia-3. Země se vzpamatovává z „Druhého dopadu“, kataklyzmatické erupce, jež způsobila globální ekologickou krizi vedoucí k ozbrojeným konfliktům, které vyhladily půlku lidské populace. Tokio-3 je navíc pod útokem „Andělů“, intergalaktických monster, jimž dokáže čelit pouze hrstka gigantických robotů Evangelion (EVA), spadajících pod Gendem řízenou organizaci NERV. Právě Šindži patří mezi pár vyvolených, kteří dokáží roboty ovládat.

Postmoderní rehabilitace mechů

Seriálu stačilo k tomu, aby se stal klasikou, že běžel od října 1995 do března 1996. Podařilo se mu totiž oživit tehdy skomírající žánr „mecha“ skloubením jeho dvou hlavních větví. V poválečném ekonomicky a technologicky se rozvíjejícím Japonsku nastal boom „super robotů“. V komiksech a filmech se představili fantaskní antropomorfní roboti bojující proti zlu a nespravedlnosti, kteří často ztělesňovali aspekty samurajského kodexu bušidó, a inkorporovali tak určitou heroičnost japonské identity. K tomu vypadali cool a mohli si například měnit části těl, což významně napomohlo prodeji hraček. Na jejich pohádkovost reagoval žánr „reálných robotů“, v němž dominovaly deindividualizované, masově vyráběné stroje. Spíše jen kusy hardwaru než autonomní superhrdinové. Zásadním dílem subžánru byl Mobile Suit Gundam z roku 1979. Roboty v něm řídili teenageři, ale seriál byl zatěžkán terorem, dopadem válek a umíráním pilotů.

NGE žánr překopal. Šestadvacetidílný seriál přišel s majestátními „mechy“, kteří disponují nejmodernějšími zbraněmi a zároveň dokonale zvládají bojová umění. Jejich ovládání je ale bolestivé a traumatické. EVA jednotky jsou spíše prodlouženým nervovým systémem svých čtrnáctiletých pilotů, symbionty mechanického, organického a „božského“ materiálu. Pod kovem je živá tkáň, kokpity čpí krví. Šindži a jeho spolubojovnice Rei a Asuka jsou připojeni jakýmisi pupečními kabely a cítí každou dávku laseru, každou utrženou končetinu robota na vlastním těle, při tom se psychicky hroutí a trhají své nepřátele v nekontrolovaném běsnění. Odporem k boji se netajil už protagonista Gundamu. NGE je ale unikátní v tom, že se tento aspekt stal jeho ústředním tématem. Evangelion se vyžívá v brutální pitvě psyché svých nezletilých hrdinů.

Trauma a prázdnota života jsou v důsledku nutné předpoklady pro řízení mechů. Seriál postupně odhaluje tajemství minulosti mladých pilotů, jejich dysfunkční nebo násilně ukončené vztahy s blízkými a temná zákoutí organizace NERV, v jejímž jádru je rovněž osobní tragédie. Neustálé vracení se do lůn EVA jednotek a cyklické podstupování bolesti jako by odráželo nezpracovaná traumata dětství, která jsou postavy nuceny znovu a znovu prožívat.

Naděje a přitakání životu

Zhruba do poloviny je ale NGE poměrně odlehčeným anime se spektakulárními bojovými scénami, bizarními situacemi, vtípky a pro žánr typickým „fanservisem“ v podobě poloobnažených čtrnáctiletých (!) těl. Během práce na druhé polovině ale Anna stihnul tvůrčí blok, který ho dovedl k četbě literatury o duševních chorobách. Získaná terminologie mu dopomohla k diagnóze vlastních psychických problémů. Zjištění, že trpí depresí, ho vyděsilo. Pohroužil se do psychoanalýzy, kterou dříve znal jen povrchně, a zbylé díly seriálu hustě protkal jejími motivy, náboženskými symboly a nihilismem. Anno přitom nevěděl, jak seriál skončí, v týmu nevládla zdravá atmosféra a nakonec přišly také vážné finanční problémy.

I proto zřejmě závěrečné epizody vypadají tak, jak vypadají. Místo velkolepého apokalyptického finále se díky zásadnímu příběhovému zvratu ocitáme v Šindžiho mysli. Propracovanou animaci často nahrazují statické abstraktní storyboardové črty a fotografie, a my sledujeme jeho autoterapii. Šindži sám sebou po celou dobu série pohrdá: otec ho opustil, protože nestojí za nic. Všichni ostatní vše v pohodě zvládají, jen on trpí, protože je slaboch. Ale nyní poznává, že je to jinak. Gendova toxicita a neschopnost lásky nejsou Šindžiho vina. Dokáže se teď navíc vcítit do ostatních, prohlédnout jejich performativní osobnosti zakrývající vlastní traumata a prohloubit svůj vztah k nim. V závěru ale nedospíváme k lacinému optimismu à la „jsem šťastný, překonal jsem depresi“. Progres setrvává na rovině potenciálu: budu dál žít a možná se jednou budu nenávidět o něco míň. I to je ale úspěch. Konec Evangelionu se dívá do budoucnosti a přitakává životu.

Už žádný Evangelion!

Celkově pozitivní vyznění seriálu značilo, že se Anno konečně našel, přišel na to, co chce říct. Závěr fanoušky ale rozdělil, některé reakce byly extrémně negativní a tvůrcům přišlo několik výhrůžek smrtí. Anno o rok později odpověděl filmem End of Evangelion, jenž také najdeme v nabídce Netflixu. Film avizovaný jako „skutečný konec“ v roce 1997 vyprodal kina na týdny dopředu. End of Evangelion je reimaginací posledních dvou epizod. Na jedné straně je přesně tím, co nespokojení fanoušci chtěli, tedy epickou, nádherně animovanou podívanou plnou bitev a akce, na straně druhé jde o brutální a vzteklou reakci plnou naturalistického gore, jež podrývá vyznění celého seriálu.

Hned v první scéně filmu dává Anno divákům najevo, že se s nimi nebude mazat. Asuka je v kómatu. Šindži ji navštěvuje v nemocnici a mluví na ni. Když otočí jejím bezvládným tělem, odhalí její nahý hrudník. Začne masturbovat a při pohledu na svou ruku pokrytou spermatem prohlásí: „Jsem absolutní dno.“ Podle obvyklých interpretací je nový Šindži odpovědí fanouškům, kteří se obrátili proti Annovi. Deprese a sebenenávist Šindžiho požírají, opakuje stejné chyby, je sobecký, nevyvíjí se, odmítá bolest ostatních, jejich slova a činy vnímá primárně jako útok na sebe sama, a místo toho, aby se soustředil na budoucnost, ulpívá ve vlastní minulosti. Má tak nakročeno k tomu stát se svým otcem Gendem – zahořklým, nenávistným a posedlým člověkem.

Léčba deprese není lineární proces. Pozitivní průlom v jeden den neznamená, že člověk o den později nesklouzne k paralyzujícímu negativismu. Právě to je na lidské zkušenosti frustrující. Celý Evangelion je verzí této frustrace. Seriál i film tak lze vnímat komplementárně, jako pokračující rivalitu naděje a beznaděje. Film v jednu chvíli probourává čtvrtou stěnu a na obrazovce se objevují zmíněné výhrůžky smrtí od diváků, doprovázejí je ale i oslavné dopisy vděčných fanoušků. Právě nejednoznačnost je možná na Evangelionu to nejzajímavější. Je to dílo, které dokáže být zábavné i nudné, vtipné i trapné, citlivé i ignorantské, pozitivní i zdrcující. V roce 2007 Anno oznámil další čtyři filmové rebooty. Příští rok vychází poslední z nich – Evangelion: 3.0+1.0. Před pár lety však Annova dlouholetá terapeutka prohlásila, že další Evangeliony autora doslova ničí a měl by s nimi přestat: „Musím přiznat, že jeho psychická zhroucení spojená s každým dalším Evangelionem pro mě byla velice lukrativní, ale čeho je moc, toho je příliš.“

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies