Foto Bioscop
Režisérka Irena Pavlásková patřila v devadesátých letech k těm zajímavějším českým filmovým tvůrcům. Autorskými filmy Čas sluhů (1989) a Corpus Delicti (1991), které přinášely specifický český pohled na feminismus, si získala nejen domácí kritiky, ale také ocenění na zahraničních festivalech, včetně Zvláštní ceny na festivalu v Cannes. Další snímky se snažila točit spíš pro české mainstreamové publikum. Největší úspěch měla s volným pokračováním svého debutu Čas dluhů (1998) a snímkem Fotograf (2015), které by s dobrým dramaturgem bývaly mohly být mnohem lepší, než jak nakonec dopadly. Pražské orgie jsou zatím nejukázněnějším filmem, jaký Pavlásková natočila. Bohužel v něm herci podávají přinejlepším podivné herecké výkony a už samotná předloha Philipa Rotha sice mohla připadat zajímavá americkému publiku, ale ne lidem, kteří minulý režim v tehdejším Československu zažili. A nakonec i režijní ukázněnost Pavláskové je možná především projevem nenápaditosti.
Nadrženec z kotelny
Postava spisovatele Zuckermana, kterého hraje kanadský televizní herec Jonas Chernick, vychází z předlohy slavného amerického spisovatele. To je ale úplně jedno. Lze totiž jen těžko uvěřit, že by v polovině sedmdesátých let byl někdo na Západě tak naivní, že by si o režimu vládnoucím v socialistické zemi, do které jede, nic nezjistil. Navíc je hlavním důvodem Zuckermanovy cesty rukopis člověka, od kterého nikdy nikdo nic nečetl. Chernick k tomu od začátku až do konce hraje v poloze bambuly, který vyvaluje oči a občas zvýší hlas, když chce dát najevo, že dění okolo je absurdní.
Sex tu probíhá tím způsobem, že se mladým, nezkušeným mladíkům ukazuje ženské přirození a polonahé dívky se svíjejí nad muži většinou oblečenými a sedícími, zřídka také ležícími v trenkách a v županu.
Jeho průvodce, divadelní režisér Bolotka, toho času pracující v kotelně (Pavel Kříž), mu hned v prvních minutách filmu oznamuje, že v Praze si lze navzdory ruské okupaci „skvěle zašukat“ a v průběhu filmu tuto větu zopakuje prakticky v každé scéně, ve které se objeví. Zůstane však jen u slov. Zuckerman sice navštíví mysteriózní dům, ve kterém se setkávají normalizačním režimem tolerovaní i netolerovaní umělci a kde probíhají slibované „pražské orgie“, sex tu však probíhá tím způsobem, že se mladým, nezkušeným mladíkům ukazuje ženské přirození (ne na kameru) a polonahé dívky se svíjejí nad muži většinou oblečenými a sedícími, zřídka také ležícími v trenkách a v županu. Župany jsou tu vůbec časté, což v další scéně hlavní ženská hrdinka Olga, představovaná ruskou herečkou Xénií Rappoport, vysvětlí s tím, že v domě probíhá „županový den“.
Zaťukat si na čelo
Zuckerman se však do županu převléct nenechá a nenechá se ani svést Olgou, bývalou ženou emigranta, který Zuckermana do ČSSR vyslal. Není divu, Olga se o to totiž snaží tak vulgárním a vlastně asexuálním způsobem, že nezbývá než se z ní pokusit dostat onen z nějakého zcela nepochopitelného důvodu důležitý rukopis židovských povídek a zmizet.
Pokud Zuckerman právě netráví čas ve zmiňovaném „domě hříchu“, setkává se s přehršlí klišé o reálném socialismu – frontou na potraviny počínaje a vekslákem před hotelem konče. Ve většině aut v ulici sedí estébáci, kteří si nahrávají, o čem umělci hovoří. Zuckerman pak ještě zprostředkuje jakýmsi karikaturám Václava Havla a Ludvíka Vaculíka podepsání smlouvy se zahraničními nakladateli, které proběhne konspiračně – na záchodě v hospodě. A nakonec se objeví i komunistický ministr kultury.
Kdyby byly Pražské orgie kanadským televizním filmem, vysílaným někdy v noci, zaťukali bychom si na čelo a povzdechli si, jak klišovitý a zkratkovitý pohled na normalizaci mohou mít lidé za oceánem. V případě českého filmu je i toto ťukání nadbytečným pohybem. Moudrý člověk zůstane u protočení panenek.
Autor je publicista.