„Musíme přiznat, že pokud máme překonat tak vážnou výzvu, jako je klimatická změna, v současné době pro to zkrátka neděláme dost,“ pronesl na nedávném klimatickém summitu v sídle OSN indický premiér Naréndra Módí. Nejmocnější muž Indie v projevu slíbil, že jeho země do roku 2022 více než zdvojnásobí podíl obnovitelných zdrojů ve svém energetickém mixu, zlepší systémy na zadržování vody v krajině a bude pokračovat v boji proti jednorázovým plastům. Zároveň se však indická vláda nijak nezaručila za snížení produkce energie z fosilních paliv. Je to svým způsobem logické: rozvojové země se bijí za svá práva budovat průmysl založený na spalování uhlí a ropy, aby mohly co nejrychleji dosáhnout podobné životní úrovně jako bohaté západní země, což na oplátku nabízí bohatým zemím výmluvu pro to, aby samy nedělaly nic.
Uprostřed vášnivých diskusí o boji se změnami klimatu málem zapadlo, že Indie 2. října 2019 s velkou pompou slaví 150. výročí narození Mahátmy Gándhího – muže, který byl minimálně druhou polovinu svého života vehementním kritikem industriální společnosti, materialismu, konzumerismu a moderních technologií. To je situace natolik paradoxní, že vyvolává hned několik otázek: Jak by se na dnešní klimatickou politiku rozvojových zemí díval otec indického národa, kdyby byl ještě naživu? Mají nám Gándhího myšlenky co říct i více než 70 let po jeho smrti? A měli bychom se vůbec při záchraně naší planety zabývat myšlenkami člověka, jehož lze snadno označit za zastánce ultrakonzervativních hodnot?
Vesnice jako ideální místo k životu
Móhandás Karamčand Gándhí byl sice filosofický, náboženský, společenský i politický myslitel, za environmentálního filosofa by se ale sám zřejmě neoznačil. Přesto existuje pozoruhodná shoda jeho myšlenek s těmi, které bychom dnes označili jako bytostně ekologické: byl známým propagátorem vegetariánství, recyklace a alternativní medicíny půl století předtím, než se tyto myšlenky staly součástí západního životního stylu. Ve svých vesnických komunitách praktikoval vlastní verzi něčeho, co bychom dnes označili jako udržitelný rozvoj.
Gándhího autobiografie byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků a jeho pamflet Hind svarádž (Indická samospráva) je stále jedním ze zásadních textů indického politického myšlení. Jeho myšlenky alternativního života podle vzoru tradičních vesnických komunit se staly populárními mezi environmentalisty na indickém subkontinentě i mimo něj: na Západě inspirovaly celý filosofický proud hlubinné ekologie a v Indii se na ně odvolává mnoho současných ekologických hnutí. Sám Gándhí se kdysi vyjádřil ve smyslu, že na textu Hind svarádž by ani po letech nic zásadního neměnil. Můžeme si tedy jeho klíčové dílo i po 110 letech od vydání vzít a zkusit ho aplikovat na dnešní realitu?
Gándhího kritika moderní industriální společnosti je zdrcující. Sám si totiž po celý život velmi dobře uvědomoval, že hospodářský růst má své limity a že britský model je do tehdy čtvrtmiliardové Indie nepřenosný: kdyby se Indie industrializovala jako západní země, její obyvatelé by, jeho vlastními slovy, „sežrali svět jako kobylky“. Snažil se proto rehabilitovat myšlenku tradiční indické vesnické společnosti jako protipól moderních měst, která v Indii zakládali Britové. Industrializace a modernizace jsou podle Gándhího pro Indii nejen nevhodné, ale neodpovídají ani zdejšímu způsobu života. Skutečná Indie podle něj žije ve svých 750 tisících vesnic, a má dostatečnou sílu na to, aby svůj životní styl prosadila jako alternativu k městům žijícím podle pravidel kapitalistického Západu. V Gándhího představách je vesnice samostatnou a soběstačnou ekonomickou jednotkou, která má dost přírodních i lidských zdrojů na to, aby si zajistila vlastní udržitelnou spotřebu i obživu.
V Gándhího představách indický rolník nejenže musí nadále zůstat rolníkem, ale dokonce sám chce zůstat rolníkem. Skutečnost je však taková, že téměř každý zemědělec rád přijme stroj, který mu usnadní práci.
Přestože byl Gándhí sám velkým odpůrcem nedotýkatelnosti a kastovního útlaku, v rámci jeho venkovské idyly mu nebyla proti srsti ani samotná myšlenka kastovního systému. Chápal jej jako dokonalou dělbu práce, která umožní správné využití přírodních zdrojů a udržitelný rozvoj. Dělba práce podle kast v takové představě funguje jako společenský ekvivalent přírodních procesů. Pro Gándhího nicméně měla všechna povolání stejnou důležitost, prestiž i uznání, a ve svých experimentálních ášramech nabádal své žáky, aby sami dělali rituálně nečisté práce jako například vynášení odpadků nebo čištění záchodů, které byly v kastovním systému tradičně vymezeny jen nedotýkatelným.
Vesnice jako místo útlaku?
Ne všichni generační souputníci však tento pohled sdíleli. Zatímco pro Gándhího byla vesnice místem autenticity, kde lidské společenství žije v souladu s přírodou, Džaváharlál Néhrú ji považoval za symbol zaostalosti a Bhímráo Rámdží Ambédkar dokonce za místo společenského útlaku. Podle Néhrúa bylo Indii zemědělství vnuceno a agrární společnost z ní udělali až Britové. Soudobou indickou vesnici viděl jako symbol úpadku způsobeného kolonisty a všímal si zejména nerovných třídních vztahů mezi pozemkovými vlastníky a bezzemky. Sám byl proto velkým propagátorem industrializace, která měla Indii umožnit ekonomicky a technologicky dohnat Západ. Na druhou stranu si byl dobře vědom, že i nadále bude obrovské množství indických obyvatel pracovat v zemědělství, a nerovnosti proto chtěl odstranit pozemkovými reformami.
Ještě radikálněji proti Gándhího myšlenkám vystupoval Ambédkar, který domnělou indickou civilizaci viděl jako čistě hinduistickou. Celá vesnická ekonomika byla podle něj založena na útlaku a vykořisťování nedotýkatelných dalitů stojících mimo hinduistickou společnost. Gándhího představa samosprávných „vesnických republik“ pro něj byla naprosto nepřijatelná, neboť by jen dále udržovala status quo, kdy venkov funguje na základě kastovní hierarchie, z níž se prakticky nelze vymanit a která neumožňuje žádnou sociální mobilitu. Pokud indická tradice umožňuje systematický útlak celé jedné šestiny obyvatelstva, pravděpodobně na ní není nic zas tak skvělého.
Omyl romantického ekologa
Na Gándhího obhajobu je nutno dodat, že nepropagoval myšlenku stávající indické vesnice a tradice, nýbrž jejich ideální modely, v nichž by si byli všichni členové pospolitosti rovni. Problém Gándhího romantického pohledu na indickou vesnici však spočívá v tom, že chápe minulost mytologicky, a nikoli historicky. Jeho cílem není návrat do konkrétního letopočtu či ke konkrétnímu společenskému systému, nýbrž do jakéhosi „zlatého věku“ lidských dějin, kdy ještě byla civilizace nezkažená. Tento obraz vesnice jako té jediné správné a skutečné Indie však do značné míry jen odráží představy britských koloniálních správců. Vesnice je podle něj neměnná, stálá a předvídatelná, protože se stále drží svých tradic. Ve zjednodušených představách Gándhího i dalších indických autorů je potom sociální struktura vesnice v zásadě podobná ve všech indických regionech.
Gándhího idealizace tradiční společnosti je navíc organicky provázána s indickým nacionalismem, jak ostatně napovídá i jeho vlastní formulace: „Každý, kdo miluje Indii, by měl lnout ke staré indické civilizaci jako dítě k prsu své matky.“ Z hlediska jeho politického přesvědčení je to pochopitelné, na druhou stranu však tento přístup svaluje vinu za všechny soudobé společenské nešvary na kolonialismus a industrialismus, přičemž zcela ignoruje nerovnosti a ekologické problémy, které se objevily už mnohem dříve – kupříkladu nerovnost pohlaví, kastovní systém či odlesňování krajiny.
Tato nekritická idealizace vesnické společnosti vede také k dalšímu paradoxu, který environmentální historik Rámačandra Guhá označuje termínem „omyl romantického ekologa“. V jeho jádru stojí představa, že člověk žijící v souladu s přírodou chce setrvat na svém aktuálním vývojovém stupni. V Gándhího představách tedy indický rolník nejenže musí nadále zůstat rolníkem, ale dokonce sám chce zůstat rolníkem. Skutečnost je však taková, že téměř každý zemědělec rád přijme stroj, který mu usnadní práci, nebo si postaví dům z materiálu, který lépe odolá rozmarům počasí. K industriálnímu pokroku tedy ve skutečnosti nedochází proto, že by byl masám vnucen společenskými elitami, ale proto, že obyčejní lidé chtějí zlepšit své životní podmínky. Můžeme to vidět i na současné debatě o klimatické politice: chudší země by rády dosáhly lepšího životního standardu, nejsnazší a nejrychlejší cesta k němu však vede přes ekologicky nejméně šetrné postupy a technologie.
Proti vědě, proti rozumu
Gándhí se již počátkem dvacátých let 20. století stal v Indii bez nadsázky celebritou a jeho morální autorita měla zásadní vliv na vývoj a úspěch indického národně-osvobozeneckého hnutí. Skutečnou globální ikonou se však stává teprve v sedmdesátých letech – tedy v době, kdy už je většina jeho kolegů a přímých následovníků také po smrti. V reakci na ropnou krizi a celkově se zhoršující stav životního prostředí si západní i indická veřejnost uvědomují, že míra industrializace a urbanizace začíná překračovat únosnou mez. Zatímco západní země rozvíjejí koncepty udržitelného rozvoje a ochrany přírody, v Indii se dostává do popředí zájmu takzvaný environmentalismus chudých – tedy lidová ekologická hnutí, která hojně čerpají také z gándhistických metod a hinduistických náboženských tradic.
Na lidová hnutí záhy reaguje i místní intelektuální scéna a ještě do konce sedmdesátých let se v Indii objevuje celá generace kritiků modernity, sekularismu a vědeckého přístupu ke světu. Vznikají různá „hnutí pro alternativní vědu“, která se snaží dokázat, že tradiční systémy vědění mohou obstát i vedle těch západních. Tato indická verze postmoderny navíc zpochybňuje nejen modernitu, ale často i samotnou vědeckou racionalitu, kterou démonizuje jako jeden ze zdrojů postkoloniálního násilí a vykořisťování. V této době se také rozpadá néhrúovský sekulární konsensus a novým symbolem indické alternativy vůči západní modernitě se stává – Móhandás Karamčand Gándhí.
Gándhistické myšlení se ovšem tentokrát vrací v nových a odlišných podmínkách: proti státnímu modernismu a sekularismu, který během vlády Néhrúovy dcery Indiry Gándhí zdegeneroval do ryzího populismu, se zvedá široká koalice všech opozičních sil, od socialistů až po hinduistické nacionalisty. Podobně jako na Západě, i v Indii tedy v sedmdesátých letech dochází ke zpochybnění poválečného sociálně-liberálního konsensu. Ale zatímco na Západě se ochrana přírody a společenský konzervatismus vydaly po spíše po mimoběžných stezkách, v Indii si vybraly cestu velmi podobnou. Spolupráce nacionalistů s gándhisty přitom není nikterak náhodná: oba směry sdílejí tradicionalistický pohled na svět, v němž ideální společenské uspořádání představuje indická vesnice. Zajímavé však je, že na logiku indických antimodernistů částečně přistoupili také indičtí marxisté, kterým kritika moderní vědy slouží jako součást kritiky západního imperialismu, ale i západní nová levice, která ji chápe jako autentické vzedmutí marginalizovaných a utlačovaných.
Ultrakonzervativec jako levicová modla?
Typickou představitelkou tohoto myšlenkového proudu je například ekofeministka Vandana Šiva, která se na Západě těší pověsti jedné z nejradikálnějších myslitelek Indie, ne-li celého světa. Naproti tomu v samotné Indii patří mezi skupinu myslitelů, k nimž má místní levice značné výhrady. Původním vzděláním fyzička vešla v obecnou známost v roce 1988 knihou Staying Alive: Women, Ecology and Survival in India (Zůstat naživu: Ženy, ekologie a přežití v Indii). Kniha měla obrovský ohlas zejména ve Spojených státech a z autorky na dlouhou dobu udělala celebritu. Vandana Šiva ve svých textech kritizuje indickou zelenou revoluci, tedy (bezpochyby problematickou) modernizaci zemědělství zaměřenou zejména na pěstování výnosnějších odrůd obilí, která započala v šedesátých letech, jako zvláštní druh „západního patriarchálního násilí“ na ženách a přírodě v bývalých koloniích. Moderní věda, technologie a kapitalismus jsou v ekofeministickém diskursu chápány jako maskulinní projekty, které narušují přirozené propojení žen s přírodou.
Takový přístup je však nejen esenciální a idealistický, ale také nutně zjednodušující. Blízkost muže nebo ženě k přírodě není určena pouze pohlavím, ale také řadou dalších strukturálních a historických vlivů, technologií a společenských vztahů. Ženská práce není zakotvená pouze v přírodě, ale v komplexní síti vztahů mezi třídami, pohlavími a kastami. Jinými slovy, ženy nemají větší tendenci k ochraně přírody proto, že by se narodily jako pečovatelky, ale prostě proto, že jsou zvyklé být častěji doma a starat se o domácnost.
Nejnebezpečnější z antimodernistických argumentačních klamů pak je představa, že členové a zejména členky tradičních společností v rozvojových zemích zcela zavrhnou i západní ideje svobodného myšlení, osobní svobody, přístupu ke vzdělání a práva na sebeurčení, protože si mnohem výše cení svého propojení s vlastní komunitou. Tím, že za nejvyšší hodnotu považují místní tradice, ekofeministky a další antimodernisté nakonec ve výsledku obhajují status quo, který je vše, jen ne spravedlivý k ženám a marginalizovaným členům společnosti.
Na indických ekologických hnutích je zajímavá ještě jedna věc: ačkoli by se často na politické škále zařadili spíše doleva, jejich představitelé často používají ultrakonzervativní hinduistickou symboliku. Ať už jde o hnutí jako Čipkó (za záchranu stromů v himálajském podhůří), Narmada bačáó ándólan (proti stavbám velkých vodních nádrží) nebo i opozici proti geneticky modifikovanému osivu, prakticky každé velké ekologické hnutí devadesátých a nultých let se odvolávalo na náboženskou symboliku a nostalgii starých časů. Výsledek je ten, že se indický environmentalismus stal téměř neodlišitelným od „dharmické ekologie“, kterou propagují hinduističtí nacionalisté a která se zase podobá evropskému novopohanství založenému mimo jiné i na společném etnickém původu. Částečně jde o politickou strategii: k mobilizaci hnutí dobře slouží odkazy na důvěrně známé kulturní symboly i představa, že pokud přírodu ztotožníme s bohem, ať už jakýmkoli, budeme k ní chovat posvátnou úctu. Neméně důležité je ale i hlubší přesvědčení lídrů, v němž hraje velkou roli kritika osvícenského racionalismu a dualistického vidění světa, které chápe přírodu jako pouhý objekt. Nezápadní kultury a zejména jejich utlačované vrstvy jsou naopak viděny jako vzor a inspirace pro svůj neantropocentrický přístup k přírodě.
Jelikož každý dvanáctý člověk na světě je indický zemědělec, je doslova v zájmu celého lidstva zajistit této obrovské mase lidí důstojné podmínky pro život na venkově.
V tomto přístupu se nám ale znovu vrací důvěrně známý omyl romantického ekologa: chudí a marginalizovaní totiž sami nejsou postmoderní. Ekologická hnutí jako Čipkó nebo Narmada bačáó ándólan jsou často interpretována jako odboj venkovanů na samotném pomezí společnosti a přírody za zachování místních tradic. To ale není celá pravda. Chudí vesničané nemusejí nutně být kategoricky proti moderním technologiím, jak si často můžeme myslet. Mnohdy nebojují ani tak za zachování domorodých tradic, jako spíš za rovný přístup k přírodním zdrojům, dostatečné kompenzace či pracovní místa pro místní obyvatele. Z komerčních a státních projektů chtějí obvykle získat lepší podíl na zisku a rozhodování, nikoli je zastavit úplně. Typickým příkladem z indického prostředí může být právě hnutí Čipkó, v němž se hlubinní ekologové a tradicionalisté jako Sundarlál Bahuguna prosadili až po několika letech.
Rozvoj jako lék?
Ačkoli Gándhího myšlenky v indické veřejné debatě stále velmi silně rezonují, nedá se říci, že by zdejší venkov vzkvétal podle jeho představ. Indické zemědělství je už od ekonomické liberalizace v devadesátých letech dlouhodobě podfinancováno. V takové situaci přichází indické vládě velmi vhod myšlenka nulového zemědělského rozpočtu, která je založena na úplném nahrazení moderních chemických hnojiv jejich tradičními místními variantami, jako je například kravský hnůj. Neexistují však žádná data, která by prokazovala, že je tento přechod k tradičním způsobům hospodaření dlouhodobě proveditelný a udržitelný, a tak celý nápad působí spíše jako alibi, jak si ospravedlnit další budování hospodářství závislé na neobnovitelných zdrojích. Naopak je zřejmé, že indická cesta k prosperitě prostřednictvím globální liberální ekonomiky ohrožuje velkou část nejchudších a nejméně privilegovaných vrstev společnosti. Jak navíc ukazují Ášíš Kótharí a Asím Šrívastava ve své knize Churning the Earth (Stloukáme Zemi), tento rozvoj ohrožuje samotnou ekologickou rovnováhu.
„Gudžarátský model rozvoje“, který dlouhodobě prosazuje premiér Naréndra Módí a který je zaměřený především na budování infrastruktury a lákání zahraničních investorů, sice vyhovuje rychle rostoucí střední třídě v menších indických městech, pro většinu obyvatel však přináší víc nebezpečí než příležitostí, protože vede ke stále většímu znečištění a destabilizaci ekosystémů. Podíváme-li se na Environmental Performance Index, který hodnotí zdraví a životaschopnost ekosystémů, Indii najdeme až na 177. místě ze 180 hodnocených zemí. Módího Gudžarát, který by měl sloužit jako výkladní skříň indického rozvoje, má přitom jedny z nejhorších čísel ve vesnické chudobě a podvýživě nejen v Indii, ale i v celosvětovém měřítku.
Rychlá industrializace a urbanizace připravuje indické zemědělce o živobytí rychleji, než jim dokáže zajistit nová pracovní místa. Indie tak již dnes čelí předčasné deindustrializaci a je velmi pravděpodobné, že její hospodářský vývoj bude muset vyrazit po jiné trajektorii než vývoj západních zemí, který je dlouhodobě založen na růstu HDP. Jelikož každý dvanáctý člověk na světě je indický zemědělec, je doslova v zájmu celého lidstva zajistit této obrovské mase lidí důstojné podmínky pro život na venkově. Místo masivní industrializace a urbanizace bude třeba soustředit se na udržitelné a soběstačné zemědělské a vodohospodářské postupy, což by ostatně nejspíš navrhl i samotný Mahátma Gándhí. Může to znít jako knížecí rada z dobře zajištěné západní země, ale pokud by se k tomuto kroku našla dostatečná politická vůle, Indie by se mohla dokonce stát novým lídrem rozvojových zemí, podobně jako se během Néhrúovy vlády stala jedním z hlavních mluvčích takzvaného třetího světa, a ve výsledku inspirovat i země bohatého Západu.
Změna chování jako klíč
Otázkou však zůstává, zda cesta k tomuto cíli může vést přes nekritické přejímání myšlenek gándhistického esencialismu, protože takový přístup by jen nadále reprodukoval stávající nerovnosti. Řídit se Gándhího myšlenkami doslovně by ostatně znamenalo i jejich popření. Pro Gándhího nebyla volba mezi tradicí a modernitou výběrem mezi vykořisťováním a emancipací, ale mezi dvěma různými druhy vykořisťování. Gándhí prezentoval indický venkov především jako přitažlivou alternativu k městské a industriální civilizaci, jako menší zlo, které si musíme vybrat, pokud si chceme zachovat svět v takovém stavu, aby pro nás zůstal obyvatelným.
„Věříme, že jedna unce činů má větší cenu než jedna tuna kázání,“ prohlásil ve svém projevu na půdě OSN indický premiér Naréndra Módí a mimoděk tak parafrázoval jednu z hlavních myšlenek Gándhího filosofie. Gándhismus není politickým programem ani návodem, který by se měl důsledně dodržovat. Z Gándhího učení je však zřejmé, že cesta ke spravedlivé a udržitelné společnosti může vést pouze přes hlubokou změnu chování všech jejích členů. Je možné, že i přes své romantické formulace o nemateriálním založení indické kultury Gándhí sám tušil, že přirozenost naopak člověku velí si život co nejvíce usnadnit a přijmout tedy i výdobytky západního industrialismu. Právě proto se vždy a ve všem snažil jít osobním příkladem, aby dokázal pravdivost a proveditelnost svého konceptu.
Tento osobní vklad musíme chápat jako klíčový pro celé Gándhího filosofické myšlení: Gándhí sám vždy kladl velký důraz na konzistenci mezi slovy a činy, jednotlivcem a společností, ale i prostředkem a cílem. Jedna z posledních vět Gándhího nejsilnějšího díla ostatně zní: „Pro vás ani pro mne není podstatné, co dělají ostatní. Ať si každý hledí svého. Pokud budu plnit svoji povinnost, tedy sloužit sám sobě, budu schopen sloužit i ostatním.“ Z hlediska plnění klimatických závazků to pak znamená, že každá země – ať už Indie nebo třeba Česko – by měla začít nejdříve u sebe, protože nikdo jiný to za ni neudělá.
Autor je indolog a politolog.