Příběh neoblomného komunisty

Švýcarská politoložka a historička Josette Baer napsala politickou biografii levicového intelektuála a popraveného komunistického ministra Vladimíra Clementise.

Zatímco o popravené političce a feministce Miladě Horákové se každý rok popíšou stohy papíru a o Rudolfu Slánském se alespoň občas někdo zmíní jako o důkazu, že komunistická revoluce začala brzy po svém vítězství pojídat vlastní děti, o Vladimíru Clementisovi, který byl taktéž popraven v procesu se Slánským, se něco bližšího dozvíme stěží. Jde přitom o fascinující příběh levicového intelektuála, jehož víra ve správnost marxismu-leninismu a komunismu nepolevila do posledních chvil. Jeho osud byl opakem představy o komunistickém kariéristovi, který jde přes mrtvoly. Na jeho život se můžeme dívat jako na případ zapáleného komunistického idealisty, který uvažuje a jedná v ideologických liniích marxismu a komunismu. Strana jej za to odměňuje, ale neváhá jej také tvrdě potrestat za jakékoliv odchýlení od jasně daných pokynů. Kniha švýcarské politoložky a historičky Josetty Baer s názvem Spirits that I’ve cited…? (Démoni, jež jsem vyvolal….?) je jedním z prvních ucelenějších politických portrétů tohoto intelektuála, právníka, novináře a komunistického ministra zahraničí. Kdo tedy byl Vladimír Clementis?

Bojovník proti fašismu

Clementis pocházel ze Slovenska a s marxistickým učením a komunismem se blíže seznámil až v Praze, kde začal v roce 1921 studovat právnickou fakultu. Tichý a nadaný žák se nejprve zapojil do slovenského spolku Detvan, brzy však odešel, jelikož se mu nelíbil jeho konzervativní charakter. Založil tedy vlastní spolek Združenie študentov-socialistov zo Slovenska. Brzy na to se Clementis dostal do konfliktu s Detvanem, který nevybíravě kritizoval. Na základě této roztržky následně společně s kolegy ze sdružení založil progresivně levicový časopis DAV. Časopis byl mezi ostatními levicovými periodiky poměrně úspěšný. Objevovaly se v něm texty o hospodářství, československé politice a umění se zaměřením na sovětskou kulturu, rámováné výhradně marxisticko-leninskou optikou. Clementis ve svých komentářích srozumitelně a v souladu se stranickou linií komentoval aktuální společensko-politické problémy. V letech 1929 a 1930 navštívil Sovětský svaz a čtenářům přinesl několik obsáhlých komentářů, ve kterých obhajoval situaci v této zemi. Nechal se přitom strhnout tehdejší vyhrocenou antibolševickou kampaní, kterou rozjela Hlinkova Ľudová strana, jejíž antibolševismus se mísil s prvky antisemitismu a silného konzervativního katolicismu v reakci na upozaďování role církve v liberálním a ateistickém Československu.

Ani na popravišti zřejmě nepřestal věřit v ideály, kterým zasvětil celý svůj život, což dokládá i jeho poslední věta: „Děkuji.“

Clementisova hvězdná hodina přišla v roce 1931, kdy došlo ve slovenských Košutech ke střetu četníků a demonstrujících rolníků. Tragický střet, který si vyžádal život tří demonstrantů a šest vážně zraněných, se stal celonárodní kauzou. Clementis mobilizoval mezinárodní podporu u spisovatelů Romaina Rollanda, Maxima Gorkého nebo houslisty Ernsta Gläsera a jeho energická obhajoba nakonec výrazně pomohla zmírnit trest pro organizátora demonstrace, který dostal pouze čtrnáct měsíců vězení a finanční pokutu za podněcování k násilí. Právě na těchto kauzách chtěli komunisté demonstrovat svoje přesvědčení, že prvorepubliková zásada demokratického právního státu je falešná a ve skutečnosti právní instituce hájí výhradně buržoazii. Právě na to po roce 1948 poukazovala reforma právního systému, který otevřeně hlásal, že hájí zejména práva dělnické třídy. Incident v Košutech uvedl Clementise do všeobecného povědomí a brzy na to byl zvolen poslancem.

Londýnská epizoda

Ve třicátých letech Clementis vložil veškerou energii do boje proti nastupujícímu fašismu na Slovensku. Ve svých článcích varoval před rostoucím antisemitismem a vyzýval k jednotnému boji proti ľudákům. Jeho boj gradoval po smrti prezidenta Masaryka, kterého ve svém textu oceňoval za jeho podíl na samostatnosti Československa a osvobození slovenského národa. Zostřující se politická situace ovšem Clementise nakonec dovedla k emigraci do Francie, odkud následně utekl do Londýna. Jednal tak podle instrukcí z Moskvy a v Británii byl nějakou dobu internován vzhledem ke své komunistické příslušnosti. To už se ale dostal do křížku s vedením strany poté, co v soukromém rozhovoru tvrdě kritizoval pakt mezi Hitlerem a Stalinem. Jak se ukázalo, rozhovor nebyl tak úplně soukromý a Clementisova slova se dostala až ke Gottwaldovi, který jej následně nechal vyloučit ze strany. Své komunistické přesvědčení však Clementis neopustil ani v tomto momentě.

Pro exilovou Československou vládu v Londýně se Clementis stal vítaným partnerem vzhledem ke svému vzdělání a jazykové výbavě. „Je to gentleman. Kdyby všichni komunisti byli jako on, tak je všechno v pořádku,“ řekl na slavnostním obědě londýnského Pen Clubu anglický spisovatel H. G. Wells. Od roku 1941 Clementis šéfoval slovenské sekci BBC a pravidelně vysílal své projevy z Londýna do okupovaného Československa. Ke konci války bylo Clementisovi po doporučení jeho přátel Laca Novomeského a Gustáva Husáka umožněno vrátit se zpět do strany. Stal se státním tajemníkem na ministerstvu zahraničí a podílel se například na vyjednávání o odsunu Maďarů a splácení válečných reparací, na jednání o Marshallově plánu nebo na řešení jugoslávsko-sovětské roztržky. Vždy přitom jednal podle přání strany. Po dodnes neobjasněné smrti Jana Masaryka se Clementis stal ministrem zahraničí. Byl to vrchol jeho kariéry, který se mu ovšem brzy stal osudným.

Příběh, který ho měl dostat až na popraviště, začíná u operace „Balak“, což byla tajná dodávka zbraní a jiného vojenského materiálu z Československa Židům v Palestině. Československo tehdy jednalo se souhlasem Stalina, který si chtěl nový stát Izrael zavázat. Izrael, který díky této dodávce zbraní válku o nezávislost skutečně vyhrál, se však nehodlal stát vazalem Sovětského svazu a velmi rychle se začal orientovat na USA. Stalin v reakci na tento vývoj začal plánovat pomstu, která měla postihnout jak stát Izrael, tak členy komunistických stran židovského původu. V Československu se hlavním terčem této pomsty stal Rudolf Slánský. Proces, jenž se plánoval již od roku 1949, měl mimo jiné za cíl odstranit osoby, které se podílely na uzavření česko-izraelské obchodní dohody. Měl to být vzkaz Izraeli, že s pomocí od zemí z východního bloku nemá počítat. S obchodní dohodou byl velmi úzce spjat právě Clementis, který byl právě zvolen do nejvyššího stranického orgánu ÚV KSČ a zúčastnil se summitu Spojených národů v New Yorku. A právě zde jej poprvé varovali lidé z jeho nejbližšího okolí, že mu v Československu hrozí nebezpečí. Clementis však hrozby odmítal a bral je jako součást americké propagandy. O pár měsíců později byl odstraněn z funkce ministra zahraničí a v procesu se Slánským odsouzen ke smrti oběšením. Ani na popravišti zřejmě nepřestal věřit v ideály, kterým zasvětil celý svůj život, což dokládá i jeho údajná poslední věta: „Děkuji.“

Třetí cesta?

Josette Baer se podařilo skvěle vystihnout pozadí procesu se Slánským a Clementisem, stejně jako Clementisův idealismus a jeho myšlenkový svět, nedokázala ale uspokojivě vysvětlit jednu z otázek, kterou si v knížce sama klade. Jak to, že se spousta intelektuálů v meziválečném období klonila na stranu komunismu? Je to otázka, ke které se historici neustále vracejí. Jestliže bylo již před vypuknutím první světové války jasné, že se svět mění, válečný konflikt tuto změnu akceleroval a radikalizoval. Svět první poloviny 20. století, který zažil naprostou katastrofu v podobě první světové války, nutil intelektuály a umělce zaujímat konkrétní politická stanoviska. „Naše doba je politická (…) Vyvinulo se u nás jakési černé svědomí, které naši dědové neměli, vědomí ohromné nespravedlnosti a bídy světa a spolu s ním pocit viny, že by s tím člověk měl něco dělat, což pak znemožňuje čistě estetický postoj k životu. Nikdo by se dnes nevěnoval literatuře tak cílevědomě jako Joyce či Henry James,“ psal George Orwell o vztahu literatury a politiky v jednom ze svých posledních esejů.

Generace, která zažila hrůzy války, se už nehodlala spokojit se starým světem neregulovaného kapitalismu. Pěstí proti kapitalismu se stal socialismus, ale hlavně komunismus, jehož síla pramenila z vítězné bolševické revoluce. Osud ideálu parlamentní demokracie zpečetila Velká hospodářská krize. Třicátá léta se pak odvíjejí v duchu organizované modernity, jak ji popsal historik Karl Polanyi. Volba mezi osvícenstvím a antiosvícenstvím, revolucí a kontrarevolucí, komunismem a fašismem vyvstávala stále dramatičtěji. Josette Baer se snaží navodit dojem, že existovala i třetí cesta, pesonifikovaná v osobě Winstona Churchilla, který odmítal jak fašismus, tak komunismus. Churchill ale fungoval jako krizový manažer v době brutální války, nikoliv jako nositel vize. To koneckonců dokládá i jeho porážka v poválečných volbách, kdy si Británie zvolila cestu sociálního státu a znárodňování klíčových odvětví průmyslu. Pro řadu intelektuálů byl komunismus přitažlivý i z toho důvodu, že alespoň navenek zastával univerzalistické ideály a tím působil jako poslední záchrana před barbarstvím nacismu a fašismu. Nejednalo se však o pouhou „iluzi intelektuálů“, jak to popisoval ve své knize francouzský historik Francois Furet, nýbrž spíše o „uznání vážnosti situace“, jak poměry ve třicátých letech a svůj vlastní příklon ke komunismu zpětně popsal britský historik Eric Hobsbawm.

Autor je člen redakce Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies