Karel Gott: Profesionál do každého režimu

Mediální obraz Karla Gotta utváří zejména jeden pojem – profesionál. Zpěvák byl jakýmsi „podnikatelem se svým talentem“ a tím propojil normalizační roky s nastupujícím kapitalismem.

Česká média v posledních dnech zaplavily reakce na smrt Karla Gotta. Jakožto osobě s průměrným hudebním sluchem a ne příliš vytříbeným hudebním vkusem mi nenáleží hodnotit Gottovu hudební kariéru – to už udělali jiní. Stranou nechám rovněž zpěvákovy politické názory – jiní už připomněli Gottovo neslavné účinkování v Antichartě, politický obrat po roce 1989 i podivné konspirační názory, anebo naopak zdůrazňovali jeho údajný odpor vůči režimu, s nímž ale musel uzavřít kompromis, aby mohl dosáhnout úspěchu. Ať už Gotta hodnotíte jakkoliv, je jasné, že význam jeho postavy v české populární kultuře dalece přesahuje jeho dílo. Obraz a vnímání zpěváka, jenž svou veleúspěšnou kariéru nastartoval v šedesátých letech a na popularitě netratil ani po roce 1989, nám totiž říká mnoho o našem vztahu k minulému režimu.

Kontroverze a kontinuita

Nelze si nevšimnout, že v záplavě článků o Gottovi dominuje jedno slovo: profesionál. Tento přívlastek se už nějak neodmyslitelně pojí s jeho osobou. Používají ho hudební kritici, fanoušci i Gottovi kolegové z branže a spoluvytvářelo Gottův mediální obraz. Právě představa zpěvákovy profesionality překlenuje předěl roku 1989 a změnu režimu. To, že si mnozí Češi nadále pouštějí populární písně z dob minulého režimu nebo se rádi podívají na Dietlův seriál, dnes už asi málokoho zaskočí. Bývaly ale doby, kdy fakt, že tyto produkty popkultury byly vytvořeny za komunistického režimu, nejednoho publicistu nadzvedával ze židle.

Umělecká obměna se na české popkulturní scéně nekonala. Nebyl důvod. Vrcholné produkty socialistické popkultury byly totiž rychle včleněny do slovníku nové, kapitalistické doby.

Vraťme se na konec devadesátých let. Tehdy se v dobovém tisku živě diskutovalo o místě socialistické popkultury v současné společnosti. Řadu příslušníků publicistické veřejnosti tehdy rozohnil záměr České televize poprvé po roce 1989 znovu odvysílat normalizační seriál Třicet případů majora Zemana. V době, kdy předpokladem pro úspěšné působení v médiích byl důrazný antikomunismus, se mnozí komentátoři děsili návratu „nebezpečné ideologie“. Přitom jaksi přehlíželi, že produkty populární kultury vzniklé v době vlády této „nebezpečné ideologie“, nikdy nezmizely, a nebylo se tedy třeba obávat jejich náhlých návratů. Divoké devadesátky sice v lidech probudily touhu po všem západním, nicméně Česká televize dále vysílala socialistické pořady – mimo jiné také z finančních důvodů. Na zaplnění programu drahými západními seriály prostě neměla peníze. A pak tu samozřejmě byla jedna stálice: Karel Gott. Ten si na rozdíl od některých svých kolegů na začátku devadesátých let rozhodně nedal pauzu, ale naopak nadále koncertoval. Dobře pochopil, že v časech překotných změn může stálost mít značný tržní potenciál.

Jako hora Říp

Zatímco se tedy někteří komentátoři obávali o morální zdraví svých údajně nostalgických spoluobčanů toužících po návrat černo-bílých dob, kdy dobrý komunista Honza dopadl každého kontrarevolucionáře, jiný symbol socialistické populární kultury slavil své šedesáté narozeniny s nebývalou okázalostí. Ve velkolepé tříhodinové show, přenášené televizí, vystoupili snad všichni představitelé českého šoubyznysu a prezident Václav Havel zaslal gratulační nótu, ve které ocenil zpěvákovu profesní kontinuitu. I přes uznání, jehož se Gottovi dostalo prakticky od celé české kulturní elity, se nicméně někteří publicisté pustili do útoku na „amorální chování českých režimních bavičů“, jak to tehdy formuloval Adam Drda. Do debaty, jež se tehdy pojila s kritikou herců, kteří vystupovali v Majoru Zemanovi, se pustila řada komentátorů, které dobře zná i dnešní čtenář: Rejžek, Štindl, Doležal.

Není úplně jasné, co ti, kdo volali po morální očistě normalizačních umělců, vlastně žádali: veřejnou sebekritiku po vzoru minulého režimu? Nebo kompletní obměnu uměleckých elit? Olej do ohně pak přilil Zdeněk Lukeš, který po ohlášení, že Karel Gott bude reprezentovat Českou republiku na veletrhu Expo 2000 v Hannoveru, v Lidových novinách zpěváka označil za „zombie“, jež ho „pronásleduje od dětství“ a „kazí vkus“ několika generacím. Mediální bouře, kterou Lukešův krátký fejeton způsobil, je z dnešního pohledu opravdu zábavná: mistr jako skutečná primadona odvolal svou účast na Expu, ale po naléhání ministra kultury Dostála a svých německých fanoušků, kteří mu vzkázali: „Komm, Karel, komm“, ji opět přislíbil, kající se Lidové noviny otiskly celou přílohu věnovanou Gottovi a Václav Havel se nechal slyšet, že Gott patří k české krajině jako hora Říp.

Technokrat populární hudby

To vše tu rekapituluji proto, že i přes opakované snahy zavrhnout vše spojené s komunistickým režimem si česká veřejnost nenechala Gotta vzít. Umělecká obměna se na české popkulturní scéně nekonala. Nebyl důvod. Vrcholné produkty socialistické popkultury byly totiž rychle včleněny do slovníku nové, kapitalistické doby. Nejlépe to vystihl – možná překvapivě – někdejší prezident Václav Klaus, který napsal úvod ke knize oslavující Gottovy sedmdesáté narozeniny: „V totalitním Československu se stal prvním představitelem showbusinessu. Pravda, existoval Pragokoncert a další státní agentury, které možnosti i zisk umělců velmi omezovaly a kontrolovaly, ale v profesionalitě Karlu Gottovi zabránit nedokázaly (…) Je jasné, že komunistická éra neumožnila mnoha talentům, aby se z nich stali další Baťové. Ale Karel Gott našel a zaplnil skulinku, která něco takového v jeho oboru umožňovala. A to je mimořádné. Ba obdivuhodné.“ (Zde bychom se mohli pozastavit nad poněkud pozoruhodnou skutečností, že úřadující prezident píše předmluvu ke knize o popovém zpěvákovi, nicméně v éře, kdy se prezident i jeho mluvčí vyjadřují k ledasčemu mimo dosah jejich kompetencí, to asi nikoho nezarazí.) Vše je jasné: Gott jakožto profesionál ve svém oboru byl vlastně něco jako podnikatel se svým talentem, takový Baťa populární hudby a jakožto implicitní kapitalista za socialismu pak snadno našel své místo v nových poměrech.

Je to jednoduchý rétorický manévr. Zatímco někteří volali po radikálním zavržení socialistické kultury, vnímání Gotta jakožto profesionála umožnilo argumentovat pro kontinuitu. A podobně je to i s jinými stálicemi české kultury. Co třeba takové botasky, výrobek plánovaného hospodářství, které se v nové době rekontextualizovaly jako „tradiční“ český produkt? Anebo onen nešťastný Major Zeman. Ten byl svými fanoušky, kteří v roce 1999 houfně psali do novin, nazýván především „kvalitním“ produktem české kultury. Tradice, kvalita, profesionalita – to jsou hodnoty, které z produktů minulého režimu rázem činí něco hodného nové doby. Ostatně kategorie profesionality zaujímá v českém myšlenkovém světě zvláštní místo a jistě není náhodou, že například „profesionální“, úřednické vlády se vždy těšily značné popularitě. A z podobného sentimentu těží i Andrej Babiš, jehož technokratický přístup je dalším vtělením tohoto fetiše profesionality. Právě ta je totiž vnímána, jak ukazuje Klausův text, jako univerzální či ne-ideologická. Navzdory kritikům tak přívlastek profesionála Gottovi umožnil oprostit se od politických významů minulého režimu a včlenit se do jazyka dnešních hodnot. V tomto smyslu byl Gott něco jako technokrat populární hudby. A to přece máme rádi.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies