Proti čemu se bouří protestující v Ekvádoru a Chile?

Ekvádor i Chile se bouří proti zdražování dopravy, které dopadá na ty nejchudší. Zvýšení cen ale zafungovalo jen jako bezprostřední spouštěč a protesty poukazují na hlouběji zakořeněné nerovnosti.

Situace v mnoha latinskoamerických zemích je v poslední době mimořádně napjatá. Zatímco v Peru zuří spor o pravomoci mezi prezidentem a Kongresem a v Bolívii se rozhoduje, jestli v křesle prezidenta i po sporných volbách zůstane jeden z posledních levicových vůdců Evo Morales, Ekvádor a Chile zažily vlnu masových a bezprecedentně násilných protestů v reakci na nepopulární úsporná opatření.

V Ekvádoru bylo příčinou výbuchu občanské nespokojenosti zrušení čtyřicet let trvající státní podpory pohonných hmot. Během jediné noci se zvedla cena benzinu o třetinu, diesel zdražil více než na dvojnásobek a hrozilo zdražení v podstatě všech základních potravin i služeb. Prezident Lenín Moreno k tomuto kroku přistoupil v rámci reforem požadovaných od Mezinárodního měnového fondu (MMF) výměnou za půjčku přesahující čtyři miliardy dolarů. Považoval ho za průchodnější řešení než například zvýšení daně z přidané hodnoty.

Chile je od konce diktatury nejbohatší jihoamerickou zemí, zároveň se ale řadí mezi státy s nejvyšší mírou společenských nerovností.

Vzápětí se ukázalo, nakolik se zmýlil. Opatření mělo okamžitý dopad na obyvatele. Zvýšení cen vyhnalo do ulic statisíce demonstrantů pod vedením studentů, odborů a konfederací sdružujících původní obyvatele. Převážně pokojné protesty ve velkých městech doplnily také blokády hlavních silničních tahů a okupace klíčové infrastruktury včetně ropných polí, na jejichž produkci je Ekvádor životně závislý.

Dvanáct dní střetů

Prezident Moreno okamžitě reagoval vyhlášením výjimečného stavu a posléze i nasazením armády. Podle zpráv lidskoprávních organizací postupovaly ekvádorské bezpečnostní složky brutálně. Během dvanáct dní trvajících protestů bylo zraněno bezmála jeden a půl tisíce lidí a osm protestujících bylo zabito – z toho pět přímo následkem střetů s policií. K násilí a vandalismu včetně napadení televizních stanic a budov úřadů se ovšem brzy uchýlily i skupinky demonstrantů.

Ulice historického centra hlavního města Quita se během protestů proměnily v podstatě ve válečnou zónu a odpůrcům prezidenta se bez ohledu na bezpečnostní složky opakovaně podařilo dostat až k vládním budovám, což Morena přimělo k útěku do několik set kilometrů vzdáleného města Guayaquil.

Moreno zpočátku odmítal vyjednávat a za zosnovatele protestů označil Venezuelu a spojence tamního režimu, exprezidenta Rafaela Correu. Ten měl Ekvádor pevně v rukách mezi lety 2007 a 2017 a Morena si jako bývalého viceprezidenta vyvolil za nástupce. Spojenectví mezi oběma muži se ale kvůli rozdílné ekonomické politice, osobním sporům a obviněním z korupce rychle rozpadlo a Correa odešel do exilu v Belgii.

Pro zásadní podíl těchto hráčů na protestech však vláda neposkytla jiné než nepřímé důkazy. Jedním z nich mělo být zatčení několika desítek venezuelských občanů (do Ekvádoru z této země v poslední době přišlo více než půl milionu uprchlíků). Fotografie ukazující nezvykle dobře organizované demonstranty zase prý měla napovídat účasti kubánských agentů.

Ekvádorský prezident nakonec ze své nekompromisní pozice ustoupil a s pomocí zprostředkovatelů z biskupské konference a OSN se dohodl  se zástupci demonstrantů v čele s předáky indiánských konfederací na ukončení protestů. Výměnou za to obnovil státní subvence pohonných hmot a přislíbil vytvoření komise, která by navrhla jiná úsporná opatření, jejichž obětí by tentokrát nebyli nejchudší Ekvádorci. Demonstranti se po ukončení protestů podílíejí na vyčištění ulic a ve městech se podařilo obnovit křehký pořádek. Je ale otázka, jestli se vzhledem k přísným požadavkům MMF vůbec může podařit kompromisní řešení najít.

Násilí v Chile

V nedalekém Chile se situace vyvíjela zprvu obdobně, i když spouštěčem občanské nespokojenosti bylo pro změnu zdražení jízdného v metru, jež v hlavním městě Santiagu slouží jako nejdůležitější dopravní prostředek. Odpor vůči dalšímu zvýšení ceny už tak nejdražší podzemní dráhy v celé Latinské Americe nejprve nabral podobu hromadného přelézání turniketů, brzy jej však doplnily protesty v Santiagu i dalších velkých městech.

Demonstrace, jejichž jádro tvoří studenti, se už od druhého dne neobešly bez rabování. Vandalové během nejhorších násilností od pádu Pinochetovy diktatury mimo jiné vymlátili skoro třetinu všech stanic metra, zapalovali autobusy, obchody nebo třeba sídlo elektrárenské společnosti ENEL. Chilský prezident Sebastián Piñera také odpověděl nasazením armády a vyhlášením výjimečného stavu a stejně jako jeho ekvádorský kolega nakonec v sobotu 19. října vzdal snahu zvýšit cenu jízdného.

Protesty a s nimi spojené výtržnosti však na rozdíl od Ekvádoru po tomto kroku neustaly. V noci na neděli naopak eskalovaly, počet obětí se vyšplhal na jedenáct a zraněných je na šest set, z toho asi polovina policistů. I po víkendu platí v Santiagu a ve dvou přilehlých provinciích zákaz nočního vycházení, letiště zrušila desítky letů a většina škol v hlavním městě zůstala v pondělí zavřená.

Dialog s kým?

Piñera slibuje zahájení dialogu, oproti Ekvádoru však chilské protesty nemají jasné vůdce. Není příliš jasné, s kým plánuje mluvit, a navíc protestující nemají ani jasně formulované požadavky. V obecné rovině je jasné, že demonstrantům vadí zejména neustále rostoucí životní náklady a zvýšení cen jízdného představuje pouze špičku ledovce.

Chile je od konce diktatury nejbohatší jihoamerickou zemí, zároveň se ale řadí mezi státy s nejvyšší mírou společenských nerovností. Mezi Pinochetovo dědictví patří mimo jiné vysoké ceny školství, zdravotnictví, nízké penze i nízká minimální mzda ve výši necelých deseti tisíc korun (v mnohem chudším Ekvádoru je pro srovnání jenom o několik stovek nižší).

Také veřejná doprava patří podle studie Univerzity Diega Portalese mezi jednu z nejdražších na světě a některé rodiny platí za cestu do práce až třetinu měsíčních příjmů. K tomu se v poslední době přidalo zdražování vinou silného dolaru a v důsledku rostoucích cen ropy. Případné Piñerovy kroky směřující k uklidnění společenského napětí by tak musely být mnohem systémovější povahy než pouhé rušení jednorázových opatření.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies