Foto repro diskuze ČRo Plus
V nekonečných debatách o chudobě a chudých se často všichni shodnou na jedné jediné věci – je potřeba zlepšit finanční gramotnost chudých. Toto řešení nic nestojí, vůbec nic neznamená, a právě proto je tak snadné s ním souhlasit. Problémem chudých ale je, že mají málo peněz, a nízké finanční kompetence při tom hrají zcela okrajovou roli. Samoživitelky se třemi dětmi, které dokáží vyjít s patnácti tisíci měsíčně, posílat děti do školy a každý den pro ně mít jídlo, jsou spíš finanční géniové než nekompetentní blbky, které musí někdo učit vycházet s penězi.
Všichni jsme někdy podepsali smlouvu, aniž bychom ji četli. Spoléháme se na to, že je v souladu s obecně nastavenými pravidly a neslouží k tomu, aby nás ožebračila. A činíme správně, protože přesně tak to má být.
Jak vyplývá z výzkumu o dopadech exekucí v české společnosti, který si Alarm nechal loni zpracovat, lidé se nejčastěji dostávají do exekucí kvůli nesplaceným půjčkám, případně jiným pohledávkám. To by mohlo na první pohled nahrávat tezi o nedostatečné finanční gramotnosti jako viníkovi chudoby, bližší pohled ale nabízí jiné vysvětlení. Předchozí finanční závazky, které domácnosti nezvládají splácet, často vznikly tak, že si lidé půjčovali peníze na běžný život, který si v nějakém, třeba jen přechodném období, nemohli dovolit. Teprve toto je dostalo do situace, kdy začali „vytloukat klín klínem“ a lepit jednu půjčku druhou. Nezanedbatelné procento exekucí pak vzniká i přímo z nezvládnutých půjček na domácí spotřebiče a podobně. Je sice hezké, že by poslanci a poslankyně rádi poučovali své chudé spoluobčany o tom, že nemají chodit na diskotéku a mají si šetřit na horší časy, ale bude to takřka k ničemu.
Mýtus o finančně nekompetentním národu
Poslankyně za KDU-ČSL Pavla Golasowská se v debatě na ČRo o strádající a ohrožené třídě při své propagaci všespásnosti finanční gramotnosti dostala tak daleko, že doporučovala, aby „rodiče dávali dětem kapesné a tím je učili vycházet s penězi.“ Už její úvodní pasáž v debatě ukázala limity přemýšlení o chudých jako „finančně nekompetentních“. Golasowská odmítla hypotetické návrhy dalšího účastníka debaty – komunistického poslance – na radikální zvýšení důchodů, třebaže zejména ženy v důchodu patří k nejohroženějším skupinám v Česku, a místo zvyšování penzí vyzdvihla opět nutnost zlepšování finanční gramotnosti.
V debatě o české chudobě jsou problémem číslo jedna pochopitelně exekuce, ale insolvenční zákon nevyřešil vůbec nic. Po pětileté lhůtě, během níž je předlužený ve zvláštním finančním režimu, totiž přichází soudní přezkoumání, jestli se dotyčný předluženec „dost snažil“ – a chtít po lidech, aby se na pět let stali otroky dluhu s nejistým koncem, je od zákonodárců poněkud nepromyšlené. Není tak překvapivé, že se do insolvence nikdo nehrne. Nepromyšlenost celého návrhu dokázala opět poslankyně Golasowská, která spoludiskutérovi Martinu Šimáčkovi vyčetla, že zákon haní ještě dřív, než na něm vůbec uschnul inkoust, protože teď ještě přece nemůžeme vědět, jak budou soudy v podobných případech rozhodovat. Ano, nevíme – právě v tom je ten problém. A problém je to i proto, že lidé v exekucích mají bez ohledu na dosažené vzdělání nižší důvěru ve spravedlnost – těžko tedy budou předpokládat, že soudy jejich pětileté snažení nakonec posvětí a oddluží je.
Jako výsměch působí i možnost oddlužení pro ty, kteří ke svým dluhům přišli ještě jako děti. Jak přesně mohla finanční gramotnost pomoct kojenci v dětském domově, aby platil odpady v místě svého trvalého bydliště, anebo dětem mladšího školního věku, aby jim rodiče cvakali lístky v MHD, je záhada. Přesto se poslanci zalykali vlastní dobrotou, když těmto dětem umožnili oddlužení během tří let. V reálu se tedy po dvacetiletém klukovi z dětského domova, který právě nastoupil do práce, chce, aby rovnou vyhlásil insolvenci a tři roky žil ve finančním martyriu. Opravdu se za takové situace dá mluvit o finanční gramotnosti a myslet to vážně?
Každý sám sobě právníkem?
Další zcela zcestná představa je, že se díky zlepšování finanční gramotnosti naučí lidé odhalovat nevýhodná ustanovení ve smlouvách. Kromě toho, že si často půjčovali proto, že museli, stali se mnozí obětí toho, jak nabídka tvořila poptávku. Někdo za nimi přišel a půjčku jim tak trochu vnutil. V minulosti byly smlouvy ještě mnohem delší a nepřehlednější než dnes a často někde vzadu obsahovaly například ustanovení o rozhodčí doložce. Dnes už mnoho lidí ví, co to ta rozhodčí doložka je, ale v době, kdy tyhle smlouvy frčely, to nevěděl skoro nikdo. Smlouvy byly zpravidla psané velmi malým písmem a celé byly nesrozumitelné. Představovat si, že se nějakou výukou lidé stanou protřelými právníky schopnými odhalit úskalí ve smlouvách a budou pečlivě procházet všechny papíry, které v životě podepisují, je naivní. Mnohem naivnější než podepsat smlouvu, aniž bychom ji četli. To totiž děláme čas od času skoro všichni. Podepíšeme nějakou tu smlouvu, třeba s telefonním operátorem, aniž bychom si ji pečlivě pročítali. Spoléháme se totiž na to, že je v souladu s obecně nastavenými pravidly a neslouží k tomu, aby nás ožebračila. A činíme správně, protože přesně tak to má být.
Celý právní systém je složitý a ani po právnících nelze chtít, aby věděli úplně všechno, však i oni se specializují na různé oblasti práva. Smyslem zákonů je, aby vytvářely bezpečné a srozumitelné prostředí i pro ty, kdo právníky nejsou a nemůžou si ani žádné zaplatit. To se v devadesátých a nultých letech nedělo vůbec, právě naopak. Pokud za to někdo nese odpovědnost, jsou to spíš zákonodárci, kteří umožnili podvodníkům tahat z lidí peníze, přivádět je záměrně do exekucí, obchodovat s bagatelními dluhy a ničit tak lidem životy. Pokud nebyli ani poslanci schopní domyslet dopady jimi schválených zákonů, těžko je můžou domýšlet lidé, kteří nejsou placeni za to, aby to dělali.
Jenže místo toho, aby si lidé zodpovědní za lidské tragédie sypali popel na hlavu, že dopustili právní džungli a živoření velké části společnosti z velmi nedůstojných platů, což vytvořilo ideální kombinaci pro pád statisíců lidí na úplné dno, dokola žvaní o finanční gramotnosti.
Autorka a autor jsou redaktoři Alarmu.