Všichni znamená všichni: Libanonci protestují proti celé své politické elitě

Pětimilionovým Libanonem otřásají od minulého týdne masové občanské protesty. Davy spojuje požadavek fungujícího státu a veřejných služeb, kritika ekonomické situace a rozhořčení nad mírou korupce v zemi.

Jiskrou, která současné protesty zažehla, se stal vládní návrh zdanění internetového volání (VOIP) využívaného mimo jiné službou WhatsApp a zvýšení některých dalších daní. Kořeny nespokojenosti jsou ale mnohem hlubší. Libanonská ekonomika trpí zásadními strukturálními problémy a dlouhodobě je ve velmi špatné kondici definované masivním státním zadlužením, které přesahuje 150 procent hrubého domácího produktu. V posledních měsících se začalo spekulovat o bezprostředně hrozícím ekonomickém kolapsu a potenciálním znehodnocení libanonské měny, v současnosti pevně navázané na americký dolar. Právě tomu měly zabránit úsporné balíčky a zvyšování daní vyžadované ze strany věřitelů a zahraničních donorů.

Na každodenní úrovni se nicméně tyto ekonomické problémy projevily především rostoucími životními náklady, dlouhodobě vysokou nezaměstnaností a ekonomickou nejistotou. Libanonské veřejné služby, včetně školství či zdravotnictví, jsou z velké části privatizované, což vytváří poměrně zásadní zátěž pro osobní a rodinné rozpočty. Současný stav zároveň posiluje klientelismus a závislost na politických elitách, které jsou v případě loajality schopné poskytnout potřebné prostředky. Místní televize tak v posledních dnech odvysílaly celou řadu svědectví jednotlivých protestujících, kteří mluví o finančních problémech či nemožnosti zajistit zdravotní péči pro sebe či své blízké. Zdanění masově využívaného internetového volání se tak stalo dalším symbolem přenosu nákladů z ekonomické a politické elity a na ni navázaného bankovního sektoru směrem k řadovým obyvatelům a obyvatelkám.

Proti nepotismu, korupci a klientelismu

Protesty je ale třeba vnímat také v kontextu dlouhodobější kritiky nefunkčnosti libanonských veřejných služeb jako takových, korupce ve státní správě a rigidního politického systému definovaného rozdělením státních postů mezi jednotlivé náboženské skupiny a zástupce politických stran. Pro ilustraci, jedním z terčů současných protestů se stal Nabíh Berri, hlava šíitského hnutí Amal. Berri je z titulu příslušnosti ke své náboženské skupině již od roku 1992 předsedou libanonského parlamentu a je dlouhodobě obviňován z korupce.

Libanonci jsou nespokojení mimo jiné s vládou nábožensky definovaných politických stran, které jsou schopné uzavírat mezi sebou vzájemně výhodné dohody, ale nikoliv zajistit fungování veřejných služeb.

Podobně je ovšem kritizován i současný premiér, syn bývalého premiéra a miliardáře Rafíka Harírího. Saad Harírí se nedávno během již probíhající ekonomické krize dostal do hledáčku médií kvůli 16 milionům dolarů zaslaným na konto jihoafrické modelky. Obzvláště (ne)oblíbeným cílem popěvků skandovaných demonstrujícími je poté současný křesťanský ministr zahraničí Džibrán Básil, jenž je pro změnu obviňován z toho, že si svůj post zasloužil jen kombinací své ctižádosti a tím, že je zetěm současného libanonského prezidenta Aúna.

Kritika nicméně míří na celou politickou třídu a demonstrující upozorňují na nepotismus, korupci a na neprostupnost libanonského politického systému, jehož představiteli zůstávají již několik desetiletí i přes opakované volby stále tytéž tváře. Jak říká jedno ze skandovaných hesel – vinu za současnou situaci nesou všichni politici. A všichni znamená skutečně všichni.

I tímto heslem tak současné demonstrace navazují na protesty z roku 2015. Tehdejší vlnu vyvolala krize svozu odpadu, ale šlo také o nefunkčnost libanonské státní správy a zapouzdřenost elit. V poslední době se ale Libanonci mohli znovu přesvědčit o tom, že politická třída opakovaně selhává v řešení problémů, kterým země čelí. Patří mezi ně kolabující veřejná infrastruktura, mimo jiné v podobě základních věcí, jako je přístup k pitné vodě či nepřerušovaným dodávkám elektřiny. Pak je tu bezútěšná environmentální situace, ať už jde o absenci odpovídající reakce na problém se zpracováním odpadů, znečištění vzduchu a vody či vlivem korupce prakticky neregulovanou těžbu surovin.

Na tyto systémové problémy ukázaly také nedávné rozsáhlé lesní požáry, které vláda nedokázala zvládnout kvůli dlouhodobě podfinancovaným investicím do vybavení hasičského sboru a nedostatečnému krizovému plánování. I to pak přispělo k urgentnímu pocitu selhání státních orgánů při plnění základních funkcí a ztrátě byť i minimální důvěry ve většinu státních institucí.

Libanonci požadují hlubší změny, ne kosmetické úpravy

Současná vlna demonstrací se zrodila v noci ze čtvrtka 17. října po ohlášení nového daňového balíčku. Skupinky protestujících spontánně zablokovaly několik ulic Bejrútu a dostaly se i do potyčky s ozbrojenou ochrankou ministra školství. Video z ní se rychle rozšířilo po sociálních sítích a přineslo i jeden z ikonických obrazů rané fáze protestu: demonstrantku nakopávající člena ochranky. Následující den se k protestům připojily i regiony, ve kterých jsou demonstrace méně časté: šíitský jih země nebo sunnitské město Tripolis. Po pátečním projevu premiéra Harírího, který odmítl rezignovat a vyžádal si pouze čas na promyšlení odpovídající reakce, došlo k rozsáhlejším potyčkám mezi policií a demonstrujícími v centru Bejrútu.

V jiných městech poté demonstrující občany konfrontovali militantní zastánci politických stran. Tyto události nicméně nezabránily konání dalších nenásilných masových protestů a podle konzervativních odhadů vyšly do ulic během víkendu 19. a 20. října statisíce lidí po celé zemi. V následujících dnech byla vyhlášena generální stávka. Protestující i nadále zůstávají na náměstí větších i menších libanonských měst a i přes konflikty s policií či v menší míře armádou blokují hlavní dopravní tahy v zemi. Protesty se nicméně od původního výbuchu vzteku manifestovaného zapálenými barikádami často proměnily spíše v rozsáhlé pouliční happeningy.

Harírího plán na řešení krize (omezení nových daní, dočasné zdanění bank a stabilizace veřejných financí) byl protestujícími jednoznačně odmítnut jako nedostatečný. Libanonci napříč jednotlivými náboženskými skupinami a regiony požadují širší změnu politického a ekonomického systému spíše než jen pouhou úpravu dosavadní kombinace ekonomického neoliberalismu, korupce, nepotismu a vlády nábožensky definovaných politických stran, které jsou schopné uzavírat spolu pragmatické vzájemně výhodné dohody, ale nikoliv zajistit fungování veřejných služeb.

Překvapivá podpora armády

Ne náhodou se tak na většině demonstrací objevuje především libanonská vlajka oproti jakýmkoli stranickým symbolům a skandovaná hesla se týkají z velké míry kritiky současné politické třídy. Protesty jsou stále hodně decentralizované a bez jakékoli zaštiťující iniciativy, byť jim některé politické strany a hnutí vyjádřily podporu. Demonstrantům neočekávaně ukázala ve většině případů svou vlídnější tvář i libanonská armáda, jedna z mála státních institucí disponujících veřejnou důvěrou. Právě ozbrojené síly překvapivě zasáhly proti skupině mladíků mávajících vlajkami vládního Amalu a Hizballáhu, kteří se snažili narušit demonstrace v centru Bejrútu.

Kam se v nejbližších dnech situace vyvine, je velmi obtížné odhadnout. Úroveň mobilizace odmítající současný politický a ekonomický systém je skutečně masová. Zároveň to ale znamená, že na scéně chybí alternativní politické strany či hnutí, které by mohly rychle nahradit ty stávající. Je tu také hořká vzpomínka na protesty z roku 2015, které vynesly některé aktivisty na výsluní, ale nedokázaly přinést širší politickou transformaci. Rychlé politické změně nepomáhá ani mezinárodní kontext. Hlavní mezinárodní hráči za každou cenu preferují stabilitu země – ideálně pod vedením jim vyhovující politické frakce.

V něčem se tak libanonská situace podobá tomu, co jsme už viděli v nedávných protestech v Alžírsku a Iráku (byť v jiném kontextu a v iráckém případě s odlišnou reakcí státních složek), nebo koneckonců i ve vzpomínaných libanonských demonstracích v roce 2015. Rozsáhlá občanská nespokojenost se špatnou ekonomickou situací, omezenými životními šancemi a politickou reprezentací se po vlně demonstrací rychle rozpustila v částečných reformách bez podstatné politické změny. Lze jen doufat, že tentokrát bude situace jiná.

Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies