Výzva pro Corbynomiku

Labouristé přerozdělí moc a bohatství nejlépe tím, že vytvoří širokou záchrannou síť všeobecných základních služeb.

Zásluhou donebevolající neschopnosti nového britského ministerského předsedy Borise Johnsona se brzy může stát, že první významné ekonomice vyspělého světa bude vládnout strana či strany chystající radikální rozchod s neoliberalismem. Ve vřavě pouličních demonstrací po celé zemi a parlamentních volebních hlasů ve Westminsteru se v posledních dnech rýsují kontury možné koalice – formální či neformální – mezi labouristy, Zelenými, Skotskou národní stranou a velšskými nacionalisty Plaid Cymru.

Jako na zavolanou otiskly Financial Times na začátku října rozbor labouristických plánů na hospodářskou transformaci a došly k závěru, že jsou „neozkoušené a radikální“.

Tradiční labourističtí stratégové se zaměřují na to, co dokážou provést. Místo toho by se měli zaměřit na to, čeho chtějí dosáhnout.

Financial Times měly námitky hlavně vůči rozsáhlému znovuznárodňování a vůči „inkluzivnímu vlastnickému fondu“, jehož účelem je převést deset procent podílů ve středních a velkých společnostech na pracovní sílu. Ústředním tvrzením novinového článku bylo, že trh „funguje“ a intervence ze strany státu má zničit „otevřený a liberální“ model posledních deseti let. Jde pouze o úvodní salvu v obranné bitvě, kterou podle očekávání britská finančnická elita rozpoutá.    

Postkeynesiánství

Těm, kdo po labouristech chtějí, aby přijali ještě radikálnější politiku zmírňování klimatické krize a společenské nespravedlnosti, by přirozený instinkt velel shromáždit se kolem v podstatě postkeynesiánského projektu, který navrhl labouristický stínový ministr financí John McDonnell, a spokojit se s tím.

Místo toho bychom však měli přítomné chvíle využít k tomu, abychom nabobům ortodoxní ekonomie ukázali, že u konce je nejen éra neoliberalismu, ale – ve střednědobém výhledu – kapitalismus jako takový a že radikálně levicová vláda v Británii může položit základní kámen pro přechod k postkapitalismu.

Labouristický radikální ekonomický program sestává z řady vzájemně propojených součástí, jako jsou následující:

  • fiskální expanze, tedy zapůjčení 250 miliard liber pro dlouhodobé vklady přes státní investiční banku;
  • rozšíření pravomocí Bank of England, aby tak mohla vykazovat tříprocentní roční růst produktivity, a to pomocí směsi úvěrového poradenství, opatrného dohledu v makro měřítku a úrokových sazeb — změna, která by nutně vedla k expanzivnější peněžní politice;
  • průmyslová strategie napřímená k výrobě zelené energie a tvorbě kvalifikovaných pracovních míst v soukromém sektoru;
  • přerozdělení daní jak z příjmů, tak z majetku a oživení mzdového vyjednávání skrze změny v regulacích pracovního trhu;
  • program znovuznárodnění, zaměřený na provozovatele železnic, energetických sítí, vodárenských služeb a poštovního doručování, jakož i na návrat vnitropodnikových zdravotnických služeb a dalších subdodavatelských místních a celonárodních vládních služeb.

Radikální sociálnědemokratický program

Financial Times toto označily za „socialismus, nikoli sociální demokracii“, jde však zcela očividně o program radikálně sociálnědemokratický. Jde o krok dál než skandinávská sociální demokracie, jež odmítla do státního sektoru neustále promítat tržní síly a normy chování.

V tomto smyslu jde o první postneoliberální sociálnědemokratický program v Evropě. Bezprostřední výzva, kterou pro kapitál představuje, se týká hlavně rentu dobývajících, spekulativních a nezajištěných finančních sektorů – a také rozsáhlých nevýkonných outsourcingových podniků, jež vyrostly za neoliberální éry.

Necháme-li stranou taktiku otevřené finanční destabilizace, jako například politizovaný odliv kapitálu, představují největší hrozby pro tento program následující jevy:

  • neschopnost vybírat daně z příjmu a majetku v závislosti na změnu v chování podniků a bohatých;
  • nemohoucnost sklerotických vládních úřadů uvést do praxe účinnou průmyslovou strategii nebo aspoň spravovat znovuznárodněná průmyslová odvětví v zájmu veřejnosti;
  • sabotáž ze strany Bank of England a pravověrné obce ekonomů, jež by odmítly předpoklady stojící za labouristickou fiskální a monetární politikou a horovaly pro cyklická úsporná opatření v jakékoli recesi;
  • inflace vymykající se z jedno- až tříprocentní cílové hladiny (globálním tlakům směrem dolů navzdory), které by se současně expanzivní centrální banka a pokladna mohly vyhnout jen silným růstem produktivity a vnitřních investic.

Krom těchto nahodilých výzev by hlavním strategickým problémem, kterému by příchozí labouristická vláda (či koalice) i po překonání všech překážek čelila, bylo to, že stabilizovat a oživit stagnující britský kapitalismus by se programu samotnému nemuselo podařit. Dlouhodobé zdroje globálního růstu v neoliberální éře – efekt dohánění, populační nárůst, rozvoj „lidského kapitálu“ – vysychají. A o zničení mnohostranného globálního systému, z něhož vychází McDonnellův sociálnědemokratický program, otevřeně usilují Donald Trump a Vladimir Putin se svými stoupenci.

Spontánní dynamika

Právě proto musejí radikálně keynesiánské vlády, které přijdou k moci ve 20. letech 21. století, pochopit spontánní dynamiku účinnou ve vysoce monopolizované, provázané ekonomii:

  • proti efektu nulových mezních nákladů, který vede k hroucení reprodukčních nákladů, mohou působit jen vysoké markupy a monopolní cenění;
  • automatizace ohrožuje 47 procent všech pracovních míst;
  • obrovské rentu dobývající podniky pohánějí peníze s nuceným oběhem a volná monetární politika
  • a ohromné mocenské asymetrie jsou výsledkem výnosy z rozsahu pro Big Tech.

Aby působil proti této dynamice, musí se ústředními body levicového programu stát útok na dobývání renty a monopolistické obchodní modely, uzákonění nových nezadatelných datových práv pro občany, a především omezení reprodukčních nákladů práce.

Jak by toto všechno zapadalo do labouristického programu? Strana navrhla nové podnikové právo, které by vypěstovalo rozmanitý ekosystém různých forem podnikového vlastnictví — od kooperativů přes vzájemné fondy po neziskovky. Krom toho by potřebovala zmocnit britský Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, aby mohl agresivně útočit na dobývání renty a monopolní cenění. Cílem by mělo být výrazně snížit vstupní náklady výdělečné práce.

V případě železničního a autobusového znovuznárodnění by se například měly zavést nízké paušální kilometrové poplatky za dopravu a služba by se měla provozovat s nulovým ziskem či, bude-li to nutné, ztrátově, s úlevami na jízdném nejen pro staré lidi, ale i pro věkovou skupinu 18–24 let. Pokud jde o bydlení, cílem by mělo být zastavit nástup soukromých rent a uvalit rentové stropy napříč veřejným i soukromým sektorem, aby se podařilo snížit tento pro většinu pracujících rodin masivní výdaj.

Tradiční labourističtí stratégové se zaměřují na to, co dokážou provést. Místo toho by se měli zaměřit na to, čeho chtějí dosáhnout. To by mělo zahrnovat lacinou či bezplatnou lékařskou péči (včetně sociální péče a péče o duševní zdraví), městskou dopravu a vzdělání až k vysokoškolskému titulu, stejně jako právo na spravedlivou rentu či hypotéku, jejíž splátky jsou pevně omezené na procentní hodnoty rodinného příjmu.

Celkově vzato se tento program rovná nové společenské smlouvě: skýtal by všeobecné základní služby všem občanům, a to po právu. V zemi s takovým sociálním zabezpečením, jaké je v Británii, je to rychlejší a účinnější cesta k tomu, čeho by dosáhla všeobecná základní mzda — tedy k postupné odluce práce od výplaty.

Aby toho všeho dosáhla, musela by si vláda půjčit, aby mohla v současnosti více utrácet, čímž by se odchýlila od labouristického závazku k fiskální disciplíně z roku 2016.

Nová práva

Přestože je to zakořeněno v pracovní teorii hodnoty, nic z tohoto nemusí působit esotericky, pokud jde o veřejnou prezentaci. Argumentace by měla být následující: „Mzdy jsou nízké, pracovní příležitosti nejisté a nájmy vrtkavé. Zajistíme vám nová práva – na zdravotní péči zdarma, na vzdělání a dopravu zdarma a na splátky nájmů a hypoték, s nimiž už se dá vyžít. Děláme to, protože ačkoli je naším cílem vytvářet lepší a lépe placená pracovní místa, nemusí jich v důsledku automatizace být dost.“

Největší výzvu to představuje pro labouristický pohled na socialismus, založený na plné zaměstnanosti a vysokých mzdách za práci. Dynamika neoliberálního kapitalismu naznačuje, že takto to už dál nejde a že dokud u průmyslového a spotřebního zboží a služeb neuplatníme masově ochranné postupy, lze plné zaměstnanosti dosáhnout jen prací nejistou a špatně placenou.

Nechci, aby labouristé šli do volebních místností s nálepkou „postkapitalisté“ o nic víc než s nálepkou „marxisté“. Raná stádia programu rapidní automatizace a všeobecného zaopatření dávají smysl z pohledu chudých a pracujících. Politikové však musejí pochopit, že v období „sekulární stagnace“ už starosvětská keynesiánská fiskální expanze prostě nezabírá. A jak také připomíná autor onoho sousloví, bývalý americký ministr financí Larry Summers, monetární expanze může také sejít z cesty.

Je potřeba se strategicky zaměřit na změnu dynamiky akumulace využitím jedinečné schopnosti informačních technologií a sítí exponenciálně rozšířit užitou hodnotu a spolu s tím snížit směnnou hodnotu komodit, služeb a samotné práce.

Z posledního bodu jistě rozbolí hlava tradiční odboráře, jejichž odpovědí na pokles mzdových podílů zatím vždy bylo volání po nárůstu vyjednávací síly. V tom jsem s nimi zajedno — ale moc a bohatství strategicky přerozdělíme nejlíp tak, že zaútočíme na životní náklady lidí ve vysoce nejistém pracovním sektoru a vytvoříme širokou záchrannou síť úplných služeb, které budou levné nebo úplně zdarma.

Autor je britský novinář a spisovatel.

Z anglického originálu The challenge for Corbynomics, publikovaného na stránkách International Politics and Society a Social Europe, přeložil David Vichnar. Český překlad byl připraven ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies