Foto Pixabay
Na začátku října Česká televize uvedla třetí díl dokumentárního seriálu o domácím násilí Z lásky nenávist. Nejnovější část se zaměřila na násilí, které páchají děti na svých rodičích v seniorském věku. Fyzické či psychické týrání a trýznění se často začíná objevovat právě až v době ekonomické a sociální závislosti rodičů na svých dětech.
Násilí mezi partnery
První a druhý díl dokumentární série se věnovaly domácímu násilí mezi partnery. První díl ukazoval drastické dopady domácího násilí na ženy a skrze silné příběhy a otevřené výpovědi ukazoval, jak hluboké rány toto násilí zanechává v životech těch, na které dopadne. Následoval druhý díl, který se zaměřil na tabuizované téma domácího násilí na mužích a připravil půdu pro diskuse o tomto fenoménu bez zesměšňování.
Jeden z týraných, Miloslav, který našel odvahu vyprávět svůj tragický příběh, říká: „Za svého života, prosím vás, nedávejte svým dětem nic. Dneska, kdyby se to vrátilo, tak ani lžičku nepřepíšu.“
Všechny filmy jsou postaveny na přímých výpovědích obětí násilí – právě díky nim jsou emocionálně velmi silné a svou brutalitou dokáží člověka zasáhnout. Bohužel už se nedovíme, co se s aktérkami a aktéry stane po natáčení. Patrně by se ukázalo, že domácí násilí bohužel není krátkodobá věc, která se jednoduše vyřeší. Osudy obětí jsou různé. Je ale prokázané, že domácí násilí se velmi často opakuje.
Nejnovější díl se od těch předešlých ale přeci jen liší. Násilí je tu sice vykresleno stejně emocionálně, oběti znovu dostávají hlas a projekt jim poskytuje respektující přístup, ale jedna zásadní věc se liší: ze vztahu rodič – dítě nejde odejít. Vědomí, že násilník je vlastní dcerou nebo synem, je všudypřítomné a vyvolává samozřejmě i myšlenky, jak je možné, že se mě vlastní dítě neštítí zbít nebo psychicky týrat. A to navíc v situacích, kdy jsou ekonomicky, zdravotně a sociálně v nevýhodě. Všechny zúčastněné spojují obavy a stud. Mají strach svoje zkušenosti sdělit veřejnosti, protože ten, kdo je bije a manipuluje jimi, není žádný cizí člověk, ale jejich vlastní potomek.
Násilí na rodičích
Společným jmenovatelem případů domácího násilí na seniorech je moment, kdy rodiče převedou nějaký majetek, zvláště dům či byt, na své děti. Jeden z týraných, Miloslav, který našel odvahu vyprávět svůj tragický příběh, říká: „Za svého života, prosím vás, nedávejte svým dětem nic. Dneska, kdyby se to vrátilo, tak ani lžičku nepřepíšu.“ V momentě, kdy se v katastru nemovitostí vymění jméno rodiče za jméno syna či dcery, leckdy začíná kolotoč výhružek, ponižování a násilí. Málokdy problémy začnou přímo hrubým násilím. Nejdřív přichází ponižování, drobné naschvály. Ty však často přechází v omezování pobytu po bytě, výhružky a nakonec i fyzické násilí. Nejsmutnější na tomto koloběhu je, že až fyzická agrese je okolím vnímána jako věc, se kterou se má něco dělat. A tento přístup platí i pro policii, která je v psychologické rovině domácího násilí často bezradná.
Zatímco fenomén partnerského násilí, hlavně domácího násilí na ženách, je v českém prostředí poměrně rozsáhle analyzován, tématu násilí na seniorech se věnuje méně pozornosti. I proto nám stále chybí odpovědi na otázky, jak někdo může něco tak hrozného udělat vlastnímu rodiči. Je to v genech, ve výchově, v rodině nebo je to naší společností? Na to bychom měli hledat odpovědi. Bez nich nemáme moc šancí problém systémově řešit.
Dokument Z lásky nenávist patrně nebude posledním dílem série. Zbývá popsat násilí na dětech – i k tomu je bohužel spousta lidí v naší společnosti příliš benevolentní.
Důležité adresy pro oběti nebo svědky domácího násilí: Bílý kruh bezpečí, Profem, Život 90, Rosa, Centrum Locika.
Autorka je socioložka.