Foto David Sedlecký (CC BY-SA 4.0)
Hokejista Jaromír Jágr, politik Václav Klaus a „účastník potyčky na koupališti“ David Michajlak. Miloš Zeman vedle povinných vyznamenání pro ty nejlepší z nejlepších, jako je Jágr, a vysloužilce, jako je Klaus, rozdává medaile svým spojencům a obdivovatelům. V tom se příliš neliší od svých předchůdců, byť má Zeman poněkud kuriózní vkus. Většina prezidentových patolízalů z kultury a médií už od Zemana nějaký řád dostala v dřívějších letech – včetně takového Petra Žantovského, který za normalizace dělal v prorežimní Melodii, odkud se vyhazovali disidenti, což z něj po revoluci udělalo bigotního pravičáka, který načas zasvětil život Václavu Klausovi, aby se později stal ideologem alternativních médií, jako jsou Parlamentní listy. Hnutí ANO ho za odměnu zvolilo do rady ČTK. Letos Zeman (nepřekvapivě) ještě krapet přitvrdil.
Bývalí politici dostávají od těch současných příslib velikosti v učebnicích dějepisu – a ti současní doufají, že jim to časem někdo oplatí. Nedobrovolnou stafáž jim přitom dělají lidé, kteří pro ostatní v životě opravdu něco udělali.
Vyznamenání si tak letos krom mnoha dalších, kteří si něco podobného zaslouží, měl odnést i ezofašistický kněz Petr Piťha. Tento jen na první pohled mírně pomatený pán varuje před vládou homosexuálů, kteří prý plánují zabavovat heterosexuálům děti a tak podobně. Dojem bláznivého důchodce, který jen moc kouká na zprávy na Primě a neumí se zorientovat na internetu, zmizí, když si uvědomíme, že Piťha reakční a ultrapravicové hodnoty hlásá dlouhodobě. Navíc má morální kredit za své působení v podzemní církvi během diktatury KSČ a dá se u něj předpokládat, že se jen neveze na současné neoreakční vlně. Obsah svého ultrapravičáctví občas balí do hádanek, ale celkově nikoho nenechává na pochybách, o co mu jde. Už v roce 2015 mluvil o válce proti celému islámu, ze které jako správný křesťan nehodlal vynechat ani ženy a děti. Miloš Zeman tak neomylně sáhl po tom nejkonzervativnějším proudu v současné církvi, nevybral si soucitného, třebas konzervativního křesťana, ale hlasatele nenávisti. Ten nakonec ale Zemana vytrollil a vyznamenání odmítl. Jestli kvůli tomu, že Zeman je nedostatečně tradiční, se teprve uvidí.
Loajalita režimu. Nebo zemanovi?
Další položkou v Zemanově ultrapravičáckém tažení bylo vyznamenání „účastníka potyčky“ z koupaliště v Dubí u Teplic Davida Michajlaka. Tento přesvědčený rasista se „zastal bílé ženy“ a pak ho brutálně zbila parta šesti Romů, která se do konfliktu zapojila a která byla následně státním zastupitelstvím obviněna z těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Michajlak se opakovaně projevuje jako rasista a není jasné, jestli jeho motivace byla tak hrdinská, jak těsně po incidentu tvrdila řada tradičně antiromsky naladěných českých médií. V severočeském Dubí je vztah Romů a Neromů poměrně vyhrocený a incident se stal minulý rok také záminkou pro rasistické pochody ultrapravice městem. Miloš Zeman tak udělením vyznamenání naskakuje na stejnou vlnu a ukazuje, že se rasismu v ulicích rozhodně neštítí. Vyznamenání, které se dává například za záchranu lidského života při katastrofách, dostal od Zemana rasista, jehož motivace v „hrdinském“ činu klidně mohly být prostě rasistické.
Každoroční vyznamenání svede dohromady lidi, kteří by se normálně nepotkali. Váleční hrdinové, účastníci potyček, vědci a sportovci. Živí a mrtví. Vyznamenávání výjimečných činů, sportovních, kulturních nebo hrdinských, a výjimečných osobností je od začátku tohoto etatistického rituálu spojené také s vyznamenáváním lidí loajálních režimu. V našem českém případě nejde ani tak o loajalitu režimu jako o loajalitu Zemanovi, princip je ale stejný. Výborný sportovec stojí vedle devótního pisálka, válečný hrdina vedle korupčníka sponzorujícího systém. Bývalí politici dostávají od těch současných příslib velikosti v učebnicích dějepisu – a ti současní doufají, že jim to časem někdo oplatí. Nedobrovolnou stafáž jim přitom dělají lidé, kteří pro ostatní v životě opravdu něco udělali. Ze zvyku pak tento starý státní rituál přenášejí některá média a prezident má další možnost promluvit o současnosti a podělit se s národem o svůj pohled na věc.
Že Zeman oceňuje vedle vlastních přisluhovačů i otevřené ultrapravičáky, je především jeho problém. Nárůst ultrapravicových tendencí v české společnosti v posledních letech je samozřejmě závažný a Zeman k tomu svými projevy a dalšími činy sám aktivně přispívá. Zrovna vyznamenání jsou ale jen nedůležitým střípkem při budování nových spojenectví současné ultrapravice, spojenectví mezi kapitálem, médii, politiky a konzervativními a fašistickými skupinami. V době informačního přetlaku se medaile stávají jen jednou z mnoha událostí protékajících přes sociální média, televize, weby, noviny a časopisy. Žádný další význam tradiční setkání ve svátečních oděvech nemá. To, že Zeman vsadil všechno na jednu kartu a paktuje se s krajní pravicí, víme i bez medailí.
Autor je redaktor Alarmu.