Foto Freedom House, Flickr.com
Právě před rokem se rozhořela diskuze, zda přijmout padesát osiřelých Syřánků do naší vlasti a poskytnout jim útulný domov v některém z našich děcáků. S touto báječnou myšlenkou přišla europoslankyně Michaela Šojdrová z KDU-ČSL a kromě lidovců našla podporu například i u Miroslava Kalouska, který je obecně znám jako lidumil.
Premiér Andrej Babiš, který zásadně podporuje jen migraci levné pracovní síly, tehdy dovoz syrských sirotků rázně odmítl. A přitom zmínil, že je nutné stavět dětské domovy v okolních zemích, aby se děti mohly hladce vrátit domů. Kde mají domov děti bez rodiny z vybombardovaných obcí, je otázka, na kterou nemají odpověď ani větší kapacity, než je náš předseda vlády. Faktem zůstává, že jako muž činu se Babiš nehodlal zabývat nějakými podrobnostmi ohledně problémů humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. Prostě se rozhodl, že takové centrum vybuduje. A rozhodně si do toho nenechá kecat nějakými úředníky, nevládkáři či akademiky, kteří věci jen zbytečně komplikují, zdržují a prodražují. Do celého procesu zaangažoval jen notně přesluhující velvyslankyni v Sýrii Evu Filipi.
Lacinější není vždy lepší
Jak jsme se dozvěděli z médií v minulých dnech, Babišův plán nevyšel. Syřané jeho nápad nakonec odmítli. Média, která premiéra nesnášejí, o tom referují s patrnou škodolibostí, média v rukou jeho svěřenského fondu s jistou opatrností. Jak už je v českém mediálním rybníčku zvykem.
Jeden z největších příjemců dotací v EU je patrně obětí fenoménu, který bych nazval submisivita paternalismu.
Návrh projektu známe prakticky pouze z informací pocházejících od Andreje Babiše, což ukazuje na netransparentnost celé akce. Víme jen, že projekt měl stát 65 milionů korun a měl být postaven z hotových stavebních modulů (lidově označovaných jako kontejnery), které by nejspíš byly vyrobeny v České republice a neznámo jak transportovány do Sýrie. Původně mělo být centrum určeno pro 150 dětí, jak o tom mluvil náš premiér v únoru tohoto roku s předsedou Evropské komise, dnes se v médiích už píše o padesáti až sto padesáti dětech. Bylo také přislíbeno financování na jeden rok.
Vzhledem k tomu, že jsem se podílel na dostavbě a provozu uprchlického zařízení a lokálního zemědělského obchodu z modulů na Ukrajině a v Moldavsku, vím, že se jedná o efektivní, rychlé ale relativně drahé řešení. Pokud by se jednalo skutečně o projekt za 65 milionů pro padesát dětí, bylo by lepší jim zřídit svěřenské fondy – s těmi má premiér větší zkušenost, a věnovat oněch 1,3 milionu korun přímo každému z nich. Pak by místní Červený půlměsíc jistě našel vhodné opatrovníky, kteří by se o ně postarali.
Babišovo odmítnutí vládní strategie
Přesto, že se vykročení našeho předsedy vlády do rozvojové spolupráce jeví jako další z mnoha jeho debaklů, nechci situaci nijak bagatelizovat či zesměšňovat – na rozdíl od premiéra, který tvrdí, že by nebylo efektivní, kdyby péči o sirotky organizovaly úřady, a vlastně tím odmítá vládou schválenou strategii zahraniční rozvojové spolupráce České republiky.
Andrej Babiš to možná neví, ale Česká republika už téměř dvacet let buduje svou rozvojovou a humanitární politiku (ODA). A nebyl to jednoduchý proces. I přes to, že ve svých článcích, publikacích, formálních i neformálních jednáních patřím mezi její nejtvrdší kritiky, opovržení z úst nejvyššího představitele mě zarazilo. Součástí kritiky mé i dalších odborníků a odbornic není něco zesměšňovat a tvářit se, že přicházíme s hotovými řešeními. Je to proces diskuse, který vedeme s kolegy a kolegyněmi v České rozvojové agentuře i na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Ale také na úrovni Evropské unie či OSN. A většinou se jedná přes všechny rozpory o zdatné profesionály, kteří se také snaží odvádět svou práci co nejlépe.
Na rozdíl od kritiků z řad realizátorů či výzkumníků má však předseda vlády zcela jiné nástroje, které může a měl by využívat. Pokud se mu zdají české oficiální humanitární a rozvojové aktivity problematické, musí to řešit s příslušnými institucemi. Ne zakládat paralelní a totálně netransparentní aktivity se spřátelenými podnikateli. Slovní spojení „rozvojová spolupráce“ ukazuje, že by se mělo jednat o spolupráci mezi partnery. Vymýšlet si v kabinetech projekty, které nejsou pečlivě projednány s příjemci nejen na vládní, ale ani na místní úrovni, aby odpovídaly reálným potřebám příjemců, je popřením všeho, o co se v mezinárodních, ale i národních rozvojových aktivitách musíme snažit.
Současnou podobu ODA považuji za nepříliš povedenou. Ještě horší je situace ve vedení Ministerstva zahraničních věcí, kde ji má na starost náměstek ministra Martin Tlapa. Tento expert na zahraniční obchod se snaží z České rozvojové agentury udělat další kancelář na podporu českého exportu a ministr Tomáš Petříček tomu jen nečinně přihlíží. Aktivita předsedy vlády jako by dávala kritikům za pravdu – jen nevíme, zda kritikům proexportním nebo prorozvojovým.
Bohatí vědí všechno nejlíp
Jeden z největších příjemců dotací v EU je patrně obětí fenoménu, který bych nazval submisivita paternalismu. Najdeme ho v každém režimu, kde se prosazuje nekritická úcta k autoritám. Mohli jsme ho sledovat v reálsocialismu, stejně jako jej můžeme pozorovat nyní. Je to obecně přijímaná představa, že bohatí a úspěšní vědí všechno nejlépe. Je jedno, jestli jste známí tím, že si ráno osladíte kávu, že dobře předvádíte šaty na molu, že dobře prodáváte software nebo sdíráte z hornických vdov poslední zimník. Když máte peníze a slávu, můžete oprávněně očekávat, že za vámi přijdou novináři a zeptají se vás například, co dělat s uzavírkou D1 u Golčova Jeníkova. A pak se o vašich výrocích ještě čtrnáct dní dohadují na titulních stránkách. A od toho už je jen krůček k tomu, že si založíte vlastní nadaci, abyste realizovali své nápady, například jak pomoci „chudákům ve třetím světě“.
Příkladem tragického přístupu v rozvojové spolupráci jsou třeba aktivity Fordovy a Rockefellerovy nadace, které jsou zodpovědné za zničující devastaci zemědělství v mnoha zemích světa tzv. Zelenou revolucí. Nebo aktivity Nadace Billa a Melindy Gatesových, které dnes poškozují zdravotnictví, protože Gates je prostě „vehementně proti zdravotnickým systémům (…) protože jsou to kompletně vyhozené peníze“. A jeden příklad z Česka: podpora dětských domovů z privátních zdrojů je jednou z překážek rozvoje humánnější péče o děti. Nikým nekontrolované aktivity těchto lidí tak mohou způsobit – a také působí – více škody než užitku. Z Babišovy anarchokapitalistické romance pro Sýrii je zřejmé, že tudy cesta nevede. Můžeme sice chtít, aby si to Babiš uvědomil, dokud ovšem nepřestaneme vzhlížet k celebritám jako nositelům všeho moudra a záruky přechodu do lepšího světa, své chování nezmění.
Koncepční a politická řešení
Jsou tu ale i jiné celebrity, které se negrilují ve světle ramp, politiky či (show)byznysu. Jsou to například vědci a odborníci z praxe. A jsou to i zaměstnanci a dělníci, kteří se na realizaci všech záměrů podílejí a bez nichž by tu nebylo nic. Spíš než solitérní aktivity potřebujeme dobře koordinované kolektivní akce, v nichž využijeme společné znalosti a dovednosti. Pokud tak činíme na mezinárodním poli, je situace mnohem složitější. Musíme si vzájemně vyjasňovat svá kulturní stanoviska i konkrétní potřeby a možnosti.
Proto už po desítky let tyto procesy zkoumáme a snažíme se je efektivně řešit. Tu s větším, tu s menším úspěchem. Ale nemůžeme do toho vstupovat jako premiér Babiš a jemu podobní zmatení filantropové a filantropky, kteří vespolek připomínají strýce Františka z Jirotkova Saturnina. Ten také hlásal: „Neříkejte mi, co vymyslel Pythagoras, dejte mi kružítko a pravítko, já na to přijdu sám.“
A protože i vědci a odborníci mají na spoustu věcí různé názory, je tu veřejnost a politici, kteří by se při dostatečných informacích měli rozhodovat, co je v jejich nejlepším zájmu, a co nikoli. Bohužel, takovými informacemi zatím veřejnost nedisponuje. Ale věřte, že ti, kteří je mají, se podle nich rozhodují. A evidentně to dělají ve svém nejlepším a čistě partikulárním zájmu. Jako náš předseda vlády Andrej Babiš.
Autor se věnuje zahraniční rozvojové spolupráci.