Foto HBO
Obě série z produkce HBO spojuje odvaha stavět diváky před provokativní otázky, bezchybně zvládnuté řemeslo a bezútěšnost, která je ve své zatvrzelosti až kontraproduktivní. Šestidílné drama s prvky špionážního thrilleru nám od prvních minut dává zřetelně najevo, že život v pozdním socialismu byl krajně neveselý. Alespoň pro hrdiny příběhu, jejž debutující scenárista Ondřej Gabriel rozehrál okolo zmizení disidenta a navrátivšího se emigranta Viktora Skály. Akademik s mnoha cennými kontakty a nejedním tajemstvím se přitom z Anglie do Československa se svou ženou původně vrátil jenom na skok. Píše se ale podzim 1989, starý řád se hroutí a mocní si začínají vytvářet pojistky, které jim usnadní adaptaci v nových podmínkách. Znamená to mimo jiné zlikvidovat některé usvědčující stopy a nepohodlné osoby.
Paranoia konce osmdesátých let
Jak postupně spolu s jeho manželkou Marií zjišťujeme, Skála věděl dost na to, aby mohl ohrozit reputaci mnoha vlivných osob. Jinou motivaci pro snahu dobrat se pravdy mají agenti StB, MI6 i KGB, do jejichž rozehraných partií Skálovo zmizení rovněž zasáhlo. Každý z nich přitom zná jen část spletité skutečnosti. Zbytek se v souladu s názvem série děje bez jeho či jejího vědomí. Gabriel se oproti zvyklostem špionážního žánru rozhodl akcentovat především hledisko nezainteresované civilistky, nikoliv jednoho ze zpravodajců. Názorně tak vidíme, jak paranoidní atmosféra nedůvěry a podezřívavosti, posilovaná aktivitami tajných služeb, poškozuje i vztahy obyčejných občanů. Nahlédnutí do osobních životů estébáků zase ozřejmují, že i lidé pomáhající za cenu mnoha morálních ústupků udržet status quo jsou doma stejně nešťastní jako v práci.
Zachariáš s Gabrielem byli ve snaze vyhnout se (n)ostalgickému vykreslování nedávné minulosti natolik důslední, že zašli do opačné krajnosti: vytvořili svět zcela prostoupený smutkem a pocitem odcizení.
Všichni hrdinové Bez vědomí žijí ve stísněných, spoře osvětlených bytech a tváří se téměř nepřetržitě smutně nebo zadumaně. S pomalou vážností postavy pokládají i telefonní sluchátka. Mnohé trápí zdravotní problémy. Venku je po většinu času nejen zima, jak by se dalo v listopadu čekat, ale také šero nebo tma. Slunce v pozdně socialistickém Československu nevychází. Když se jedné postavě dostane blahopřání „Všechno nejlepší“, snad by ani nemusela reagovat rezignovaným „To nejlepší už mám za sebou“. Vzhledem k všeprostupujícímu zmaru a rozkladu je taková odpověď hmatatelná i beze slov. Očekávání něčeho zlého podtrhují též pomalé nájezdy kamery. Absenci jakéhokoli soukromí zas zvýrazňuje nadužívání zoomu, zpřítomňující voyeurskou perspektivu agentů StB.
Důsledně smutný svět
Jednostranné zaměření na situace způsobující lidem bolest a vyvolávající strach by pro funkčnost série nepředstavovalo překážku, kdyby dobové reálie sloužily pouze jako kulisa a tvůrci se nesnažili přesáhnout thrillerový žánr směrem k psychologickému dramatu a výpovědi o životě v pozdním socialismu. Zachariáš s Gabrielem byli ve snaze vyhnout se (n)ostalgickému vykreslování nedávné minulosti natolik důslední, že zašli do opačné krajnosti. Vytvořili svět natolik prostoupený smutkem a pocitem odcizení, až si lze těžko představit, že by v něm kdokoliv dokázal delší dobu existovat a že by byl udržitelný po dvě desetiletí.
Zatímco dovysvětlování některých sociopolitických souvislostí lze považovat za úlitbu zahraničním divákům, verbalizace klíčových myšlenek pouze brzdí tempo vyprávění, činí sérii místy těžkopádnou a ubírá jí napínavost. Z přetrvávání byrokraticko-mocenských vazeb vzdor obměňujícím se politickým elitám je zřetelné, jak málo sejde na tom, kdo je ve vedení. Není potřeba, aby situaci jedna z postav ještě explicitně glosovala. Dlouhé a formálně nepříliš dynamické dialogy o zjevných skutečnostech přitom tvoří páteř vyprávění. Kvůli jejich doslovnosti v sobě Bez vědomí nemá stejnou tajuplnost jako ty nejlepší adaptace knih Johna Le Carrého, jež jsou na sdělování nezbytných informací mnohem skoupější. Vzniká naopak dojem, že se série zbytečně pomalu dobírá jednoduchých point. Ani dlouhé doznívání záběrů a oddalování akce vždy nevytváří napětí a nepodněcuje zvědavost. Mnohdy pouze naplňuje očekávání.
Hodinový stroj
Po uvedení prvních dvou epizod Bez vědomí v Karlových Varech popsal Zachariáš svou režii jako „hodinářskou práci“. Jeho režírování mizanscény je vskutku precizní. Herci stojí nebo se pohybují zásadně tak, aby je kamera mohla zabrat ve správné poloze i okamžiku a vytvořit dobře vypadající kompozici. Takřka každá dobová rekvizita plní svůj přesně daný účel, předává nám nějakou informaci. Výprava je na špičkové úrovni a zbytečně na sebe neupozorňuje. Nic nepůsobí nahodile. Z hlediska špionážního žánru jde o bezchybně fungující stroj.
Tato důslednost zároveň vede k nepřesvědčivosti scén, v nichž je vše podřízeno určitému záměru a které „nežijí“ nad rámec své funkce ve vyprávění. Lidé na nádraží působí jako herci čekající na pokyn režiséra, k únosu člověka za bílého dne může dojít i díky tomu, že je daná ulice zrovna naprosto liduprázdná – a tak dále. Zdá se, že lidé v normalizačním Československu byli jenom loutkami ve hře inscenované komunistickou stranou a agenty StB.
Bez vědomí tak doplácí zejména na svou nerozhodnost, zda chce být psychologickým, nebo špionážním dramatem. Na jedné straně určitá zjednodušení ve vykreslení doby a charakterů, dané požadavky žánru, na druhé nadstandardní prostor věnovaný postavám a jejich vztahům, které ale nejsou dostatečně komplexní a přesvědčivé a do fikčního světa jsou spíše jen uměle vsazované, než aby s ním byly srostlé. Zachariášova druhá minisérie je nejpůsobivější ve chvílích, kdy se věci dějí jakoby mimoděk, kdy alespoň navenek nejde o výsledek práce mechanismu seřízeného tak, aby plnil právě tento a žádný jiný úkol.
Deziluze z Listopadu
Sametová revoluce je například zprostředkována jenom fragmenty rozhlasového a televizního vysílání. Z dění obvykle líčeného jako zásadní zlom se v narativu série stává periferní příhoda, která běh událostí zásadně nezvrátí. Touha po moci a kontrole zjevně není dána dobou a politickým zřízením, ale charakterem jednotlivců. Zejména pro revizionistický a deziluzivní pohled na období těsně po listopadu, zohledňující spíše kontinuitu než přeryvy, si Bez vědomí zaslouží pozornost a uznání. Podobně jako loňský Rédl totiž přenáší debatu vedenou dosud spíše na akademické půdě a v kulturních přílohách deníků do veřejného prostoru. Jde o otevření diskuze trochu opožděné a v lecčem rozpačité, ale bezesporu záslužné.
Autor je filmový publicista.