Foto Arno Mikkor / EU2017EE, flickr.com (CC BY 2.0)
Je první listopadový týden a navzdory siláckým prohlášením britského premiéra Borise Johnsona stále ještě nedošlo k odchodu Velké Británie z Evropské unie. Od svého nástupu do funkce v červenci tohoto roku přitom Johnson sliboval, že pokud do konce října 2019 nevyjedná novou dohodu o brexitu, vytrhne Británii z Evropské unie i bez ní. Bylo však zřejmé, že premiér hraje docela jinou hru. Téměř okamžitě po nástupu do funkce začal objíždět regiony v rámci neformální politické kampaně. Očekával totiž, že ať už se situace vyvine jakkoliv, do konce roku budou parlamentní volby.
Johnsonova nová dohoda o odchodu Spojeného království z EU byla mezitím parlamentem odmítnuta a možnost odchodu bez dohody parlament zablokoval speciálním zákonem. V důsledku toho byl Johnson povinen požádat o další odklad uzávěrky brexitových jednání. K nevelkému překvapení všech zúčastněných pak požádal parlament ještě o předčasné volby, které byly nakonec schváleny. Je jasné, že zkušený politický matador Johnson s touto možností počítal od samého začátku. Alespoň pro teď se mu hazard s osudem vlastní země vyplatil. Strana konzervativců, které Johnson předsedá, má v posledních průzkumech 36 procent, a vede tak o více než deset procent nad druhou nejsilnější stranou, levicovou Labour party vedenou Jeremym Corbynem.
Seškrtaný stát
Británie do předčasných voleb vstupuje ve stavu, v němž se odrážejí nejen výsledky brexitového referenda, ale i důsledky téměř čtyřiceti let dekonstrukce sociálního státu ve Spojeném království. Během posledních desetiletí Británie zažila privatizaci státních bytových fondů a masivní podporu hypoték pro soukromé bydlení, faktickou privatizaci vysokého školství a částečnou privatizaci zdravotnictví a důchodového systému. Odebírání daňových úlev a přímých či nepřímých dávek pak v poslední dekádě vzalo chudším rodinám s dětmi až pětinu faktického příjmu. V ještě horší situaci jsou rodiny s postiženými dětmi.
Poprvé od devadesátých let stoupla dětská úmrtnost a míra dětské chudoby, zhoršily se podmínky lidí s postižením a klesla dostupnost právních služeb.
Pobídky k vlastnímu bydlení vedly ke vzniku nekonečných čtvrtí plných „minihradů“ střední třídy, tedy samostatných dvoupatrových domků, které jsou antitezí energetické efektivity i přirozené infrastruktury měst. Pokud ale na vlastní bydlení nedosáhnete, utratíte za nájem podstatnou část svého příjmu. V průměru zaplatí domácnosti ve Spojeném království za nájem třetinu svého čistého příjmu, například v desetimilionovém Londýně (tj. včetně periferií) tvoří ale náklady na nájemní bydlení více než polovinu čistého příjmu. Do letošního června toto číslo navíc nezahrnovalo několikasetlibrové poplatky, které si realitní agenti běžně účtovali třeba i za prodloužení nájemní smlouvy.
Tragickou událostí, podtrhující rezignaci britské státní správy na veřejné bydlení, byl požár výškové budovy Grenfell v roce 2017. Před několika dny byly publikovány první závěry z vyšetřování. Grenfell byla jedna z budov v západním Londýně vlastněných místní samosprávou a spravovaných nezávislou nevýdělečnou organizaci obstarávající tisíce státních budov. Toto hybridní řešení mělo za následek, že si stát nad správou nemovitosti umyl ruce, zatímco nevýdělečná organizace se stala podle slov obyvatel „malou mafií“, které na spokojenosti nájemníků nezáleželo. Rok před požárem si nájemníci Grenfellu veřejně stěžovali na standard údržby a bezpečnostních opatření v budovách a vyslovili také obavu, že státní správu probudí až kalamitní situace. Jejich předtucha se potvrdila: malý požár v jednom z grenfellských bytů se rozšířil po celém domě a stál život 72 lidí. Příčinou šíření požáru po celé výšce betonové budovy o dvaceti čtyřech patrech bylo její hořlavé obložení, které vybrala místní správa pro rekonstrukci budovy navzdory bezpečnostním předpisům. Bylo totiž levnější.
Hořký je i dovětek celé tragédie. Vedoucí londýnského hasičského sboru Dany Cotton po požáru prohlásila, že hasiči měli problémy, protože neprošli výcvikem pro evakuaci výškových budov. Prý jsou ale v Británii tak výjimečné, že by na této skutečnosti zpětně nic neměnila. Z fotografií obětí požáru je navíc zřejmé, že se jednalo o dům obývaný lidmi s přistěhovaleckou minulostí, což platí i o mnoha dalších podobných britských výškových budovách. Jsou tedy výškové budovy v Británii opravdu tak výjimečné, nebo státu jen nestojí za to investovat do bezpečnosti chudých migrantů?
Rostoucí hlad
Analýza britské vládní komise pro rovnost a lidská práva v roce 2018 varovala, že změny za posledních několik let jsou alarmujícími kroky zpět a že se Velká Británie stává „dvourychlostní společností“. Poprvé od devadesátých let například stoupla dětská úmrtnost a míra dětské chudoby, zhoršily se podmínky lidí s postižením a klesla dostupnost právních služeb. Všechny tyto změny lze nakonec dosledovat až k politice škrtů, která ve Spojeném království nastoupila v době krize před více než deseti lety. Nikoho od té doby nenapadlo na ní cokoliv měnit.
Velká Británie je jednou ze zemí s největší příjmovou nerovností v Evropě, a tudíž – ač je v průměru zemí bohatou – je pořád plná chudých lidí. Podle statistik OECD žije v Británii pod hranicí chudoby asi dvanáct procent populace a toto číslo poprvé po letech lehce roste. V Česku je pro srovnání toto číslo poloviční, tedy šest procent. Problém je ale v tom, že tato statistika je založená na relativním příjmu vůči zbytku společnosti, a tak může v různých zemích znamenat velmi různé věci. Lze se proto podívat i na čísla mnohem názornější: v Británii dochází třeba k rekordnímu růstu počtu potravinových bank a lidí, co se na ně obrací. Před deseti lety bylo v Británii 57 potravinových bank provozovaných charitou Trussell Trust; nyní jich je 1249. Množství vydaného jídla se více než ztřicetinásobilo na rekordních 1,6 milionu porcí, z toho téměř 580 tisíc odebírají malé děti. Kritici se mohou ohrazovat, že každá nová banka samozřejmě přiláká nové lidi na jídlo zdarma, ale pravda je taková, že poptávka po jídle raketově roste v každé jednotlivé bance či výdejním místě. Provozovatelé potravinových bank upozorňují, že nemohou donekonečna expandovat a nahrazovat nefunkční sociální stát.
Jednou ze silně kritizovaných reforem poslední dekády, kterou viní z nynější krize i pracovníci potravinové banky Trussell Trust, je systém výplaty sociálních dávek Universal credit. V principu se jedná o bohulibý nápad, kdy jsou všechny typy dávek sjednocené do jediného systému, který posílá lidem dávku jednou měsíčně přímo na účet. Systém byl původně navržen tak, aby podle čistého příjmu dávku odstupňoval a aby se lidem vždy vyplatilo spíš pracovat než si nechat vyplácet dávky. Problém je ale v tom, že řada detailů systému byla navržena bez ohledu na skutečné potřeby lidí v nouzi. Pokud například máte problémy s pokrytím svých nákladů i při práci a náhle o ni přijdete, systém Universal credit vám vyplatí první dávku nejdřív až za likvidačních pět týdnů. Druhý problém je prozaičtější: „konsolidace“ dávek byla nakonec jen manévrem vlády konzervativců, jak dávky lidem v nouzi snížit zhruba o tisíc liber ročně.
Malé Spojené státy americké
Jak už to bývá pravidlem, když je nějaká vrstva společnosti utlačována, najde se obětní beránek v někom ještě utlačovanějším. Pro mnoho Britů z pracující třídy byli obětním beránkem právě imigranti z Evropské unie, špinaví „Východoevropané“ (kategorie, do které spadáme i my, Češi). Není to zcela nepochopitelné: levná migrující pracovní síla udržovala mzdy na nízké úrovni a mnohdy zmrazila nebo zhoršila životní úroveň nejnižších vrstev společnosti, zatímco vyšší třídy na situaci bohatly. Když pak v roce 2016 před referendem o brexitu reprezentanti střední a vyšší střední třídy omílali, jak moc Spojené království díky Evropské unii zbohatlo, pracující třída to chápala jako arogantní výsměch. Referendum navíc nebylo z jakéhosi bizarního důvodu vypsáno jako odsouhlasení konkrétní dohody o odstoupení z Evropské unie, nýbrž jako odsouhlasení extrémně nekonkrétního záměru. Není proto překvapením, že mnoho Britů k urnám dorazilo hlasovat především o svých obecných pocitech a že lidé ze zapomenutých regionů a vrstev společnosti vystavili posledním dekádám vývoje ve Velké Británii jasný účet.
Do této šlamastyky dospěla Velká Británie ve věku pozdního kapitalismu. Pokud konzervativci prosincové volby vyhrají, lze očekávat, že hybridní dekonstrukce sociálního státu není na britských ostrovech u konce, a navíc bude spojena s érou deregulace a mnohem intenzivnějšího zanedbávání regionů po odstoupení z Evropské unie. Ale třeba dojde k zázraku a levicová Labour party, vedená Jeremy Corbynem, se během bleskové měsíční kampaně otřepe. Zatím tomu ale mnoho nenasvědčuje; sedmdesátiletý Corbyn už dvoje volby prohrál a konzervativní pracující třída není tomuto „ostříhanému hipíkovi“ vždy nakloněna.
Zvrat v preferencích přesto není naprosto vyloučený. Theresa May v posledních volbách ztratila náskok dvaceti procent pár týdnů před volbami a skončila s menšinovou vládou. Předpovědi komplikuje i to, že Labour party vstoupila do voleb se sliby mnohem radikálnějšími, než jaké běžně slyšíme například v české politice. Slibuje v případě vítězství znovu znárodnit železnice, energetické sítě, vodárny, kanalizace či čističky vod. Kromě toho chce zkrátit pracovní dobu, zvýšit minimální platy a převést deset procent vlastnictví velkých korporací do rukou jejich zaměstnanců. Dále má ambiciózní plán na zateplení britských domovů a v neposlední řadě by vyvolala nové referendum o brexitu, které by podle současných průzkumů odchod zvrátilo.
Pokud vyhrají konzervativci, stanou se z Británie „malé Spojené státy americké“. Jestli naopak zvítězí Labour, mohla by být z Británie „malá Skandinávie“. Uvidíme, jakou cestu si britští voliči v prosinci zvolí. Každopádně je to volba, která pravděpodobně změní charakter jejich země na mnoho let dopředu.
Autor je teoretický fyzik. V současnosti žije v Southamptonu.