Foto Omid Vahabzadeh, Fars News Agency (CC BY 4.0)
Před několika dny oznámil íránský prezident Hasan Rúhání škrty v dotacích na benzín, což během krátké doby ztrojnásobilo ceny. Následně propukly v několika městech protesty, které vyústily do blokád silnic, útoků na čerpací stanice, banky a policii. Od pátku se protesty rozšířily do padesáti měst po celé zemi, podle Fars news agency se do nich zapojilo 87 tisíc lidí. Zhruba tisíc lidí bylo zatčeno, oficiální zprávy mluví o dvanácti mrtvých, podle aktivistických zdrojů jich ale může být až čtyřicet. Stát reagoval omezením internetu (protestující využívají k mobilizaci především sociální síť Telegram) a výhrůžkami, že nasadí armádu.
Za deset let reformistické vlády se prohloubily sociální problémy a tolik očekávané uvolnění poměrů stále nepřichází.
Protesty, které jsou považovány za největší v zemi od vzniku Islámské republiky v roce 1979, se v mnohém podobají demonstracím z ledna 2018. V reakci na zvyšující se životní náklady a neoliberální škrty Rúháního administrativy vyšly tehdy do ulic statisíce lidí. Hlavní hybnou silou protestů byli především nezaměstnaní a prekarizovaní mladí lidé, jejichž situace se stává neúnosnou. Značná část společnosti trpí v důsledku nízkých mezd a mizerných pracovních podmínek. Úsporná opatření vlády (v roce 2018 to bylo zdražování vajec) pak bývají příslovečnou poslední kapkou.
Jak dřívější protesty, tak i události posledních dní ale prakticky okamžitě získaly širší rozměr boje proti mizérii autoritářského režimu. Kromě zmiňované „důstojnosti“ a „svobody“ jde hlavně o odpor proti postupující ekologické devastaci země. Zásadní roli hrají také studenti a především silné feministické hnutí. Podle exilového aktivisty a akademika Kazema Músavího mají ženská hnutí bojující proti nucenému zahalování silnou základnu i v tradičně konzervativních regionech. Hnutí postrádá jasně formulované požadavky a veřejně známé „vůdce“, čímž se trochu podobá například francouzským žlutým vestám. Stejně jako ve Francii jsou jeho součástí nesourodé skupiny od levice až po monarchisty, kteří doufají v návrat šáha.
Režim je mrtev, pryč s diktátorem!
Zatímco protesty z roku 2009 byly rámovány odporem proti konzervativnímu prezidentu Ahmadinežádovi a jejich výsledkem byl nástup reformistické kliky, jejíž součástí byl i současný prezident Rúhání, nová generace zpochybňuje režim jako takový. Za deset let reformistické vlády se prohloubily sociální problémy a tolik očekávané uvolnění poměrů stále nepřichází. Vliv ekonomicko-vojenského komplexu okolo režimních Revolučních gard a na něj napojených klientelistických sítí zůstal bez výraznější změny. Německo-íránský novinář Hamid Mohseni vnímá současný vývoj protestních hnutí jako výraz frustrace ze zneužití minulých masových mobilizací k vnitropolitickému boji. Ulicemi íránských měst tak zní hesla o konci diktatury, která by podle platného zákoníku mohla být potrestána dokonce i smrtí.
Ani Gaza, ani Libanon
Silným aspektem nové vlny protestních hnutí je také kritika mezinárodní politiky islámské republiky. Režim v rámci svého boje o regionální hegemonii vykládá značné prostředky na podporu Asadova režimu v Sýrii, hnutí Hizbaláh v Libanonu a palestinských paramilitárních skupin. Tyto zahraniční intervence jsou jedním ze základních ideologických pilířů režimu. Financování války na úkor lidí živořících v bídě se na protestech stalo jednou z nejčastěji zmiňovaných nespravedlností. Naprosto nevídaná je také solidarita, kterou protestujícím vyjádřili lidé okupující náměstí Tahrír v Bagdádu. Mezi oběma zeměmi totiž krátce po vzniku islámské republiky vypukla osm let trvající válka, která si vyžádala statisíce obětí na životech a zanechala mezi oběma zeměmi hluboké příkopy.
V prohlášení (vydaném anglicky, arabsky a fársí) Iráčané doslova píšou: „Mohli jste si povšimnout, že iráčtí demonstranti občas skandují slogany, které mohou působit, že jsou namířené proti Íránu. Je pro nás ale zásadní, abyste věděli, že irácký lid pro vás má jen upřímnou lásku. Problém máme s íránským sektářským režimem, který podporuje zkorumpované politiky, zloděje a vrahy v naší vládě. Naším cílem je zbavit se našich zkorumpovaných vládců. Doufáme v silné a stabilní vztahy s našimi íránskými sousedy, kteří si zaslouží spravedlivou a civilizovanou vládu.“ Vlna protestů, která začala tento víkend, pravděpodobně jen tak neutichne a společně s protesty v Iráku a Libanonu přináší šanci na proměnu celého regionu.
Autor je publicista.